Martin Kippenberger: sehr gut | very good & Musik / 1979 – 1995
Edition Kröthenhayn (https://www.kroethenhayn.de)
Zavítáte-li do poloviny srpna letošního roku do Berlína, v bývalých prostorách západoberlínského nádraží, z něhož v dobách temna odjížděly vlaky ze Západního Berlína do Hamburku, se můžete seznámit s tvorbou Martina Kippenbergera. Výmluvný název galerie zní Hamburger Bahnhof , v jehož podtitulu lze spatřit slogan Muzeum současnosti – Berlín. Jako galerie současného umění slouží bývalá hlavní nádražní budova pod hlavičkou berlínské Národní galerie od roku 1996. V roce 2004 byla výstavní plocha podstatně rozšířena o přiléhající prostory nákladního nádraží (tzv. Riekhallen), v němž jsou v současnosti vystavována převážně jiná média – videoart, instalace apod.
Tolik k prostoru, kde lze vidět retrospektivu malíře, herce, spisovatele, hudebníka, pijana, cestovatele, okouzlujícího společníka, enfant terrible – krátce řečeno „exhibicionisty“ Martina Kippenbergera, jak on sám říkal. V roce 1978 se Martin Kippenberger přestěhoval do Berlína. Přestože zde žil pouhé tři roky, zanechal po sobě výraznou stopu. Naplnění zde došla významná témata jeho svébytného uměleckého světa. Veřejně vyhlásil slogan „Berlín je třeba znovu natřít“, jako spolumajitel spojil svoje jméno s legendárním punkovým klubem SO36 a provozoval zde „Kippenbergerovu kancelář“. Pod jeho režií zde skupiny jako Red Krayola, Scritti Politti či Kleenex znepokojovaly berlínské punkové publikum. Se svou vlastní skupinou Luxus (mj. s Christine Hahn z bandu Malaria) zveřejnil v roce 2009 singl, který byl k mání pouze v homeopatickém nákladu. V následujících letech byly uvedeny další nízkonákladové singly, na nichž se mimo jiné podílel malíř a Kippenbergerův kolega Albert Ohlen. Celoživotní vášní Martina Kippenbergera byl swing, velký pompézní jazzový bigband, znějící v nahrávkách skupiny „The Golden Kot Quartett“, v níž Kippenberger působil jako hráč na bicí.
Obsahem této zprávy však nemá být jen probíhající Kippenbergerova výstava, nýbrž existence nápadného boxu s výmluvným názvem Martin Kippenberger – Musik / 1979 – 1995. Kompaktní disk obsahující vázaný 72-tistránkový booklet vyšel v nákladu jednoho tisíce ručně číslovaných kusů, přičemž sběratelé vinylů mohli vzít zavděk stejným hudebním obsahem vydaným na třech desetipalcových vinylech. Tento na první pohled neobyčejně vypadající titul jsem objevil právě v obchůdku galerie Hamburger Bahnhof. Ke svému překvapení jsem zjistil, že box vyšel již v roce 2010! Tato kompilace vydaná na labelu Edition Kröthenhaym kromě hudby obsahuje booklet s fotografiemi, úryvky básní, rozhovory a postřehy Kippenbergerových spolupracovníků či nejbližších rodinných příslušníků. Kippenbergerova hudba je zastoupena jedenadvaceti krátkými a vesměs údernými písněmi nejrůznějšího žánru a obsazení. Dadaisticky humorné popěvky popového střihu (Yuppi Du) střídají abstraktní kompozice sestávající z okolních ruchů, hluků a útržků rozhovorů (Rio Clamoso II), nechybí potencionální hity se zapamatovatelným refrénem (Bang Bang) ani Kippenbergerovy oblíbené swingové skladby, z nichž je cítit melancholii i jemnocit (September In The Rain, I Remember You, Cheek To Cheek, Autumn In New York), které vzápětí vystřídají ryze experimentální miniatury (Pretty Good, Knocking For Jazz), eklektický big beat (Falsch verbunden) či nijak neupravené spontánní střihy z živých akcí (The Way Out, The Alma Song), jakož i tři Kippenbergerovy verze slavného fluxusovského kusu Josepha Beuyse z konce šedesátých let nazvaného Ja Ja Ja Ne Ne Ne, přičemž jedna z nich celou kompilaci symbolicky otevírá a druhá končí. Ani zde si Martin Kippenberger neodpustil drobnou provokaci a přejmenoval již beztak mezní piece na Ja, Ja, Ja, Nee, Nee, Nee, který zároveň svým svérázným způsobu zrealizoval.
V letošním roce by se Martin Kippenberger dožil šedesáti let – umělec, který patří nejen v Německu k nejvýznamnějším představitelům své generace, u nás však téměř neznámý a nepoznaný.
