O přenesení Bludného kamene z Opavy
Jako účinkující i jako divák jsem si zamiloval opavský Dům umění a jeho duši, Martina Klimeše, který pod hlavičkou sdružení Bludný kámen zabydlel členité prostory kláštera uprostřed města pestrým programem alternativních koncertů a výstav a v této bohulibé činnosti vytrval více než dekádu – dokud se opavští zastupitelé nerozhodli na jeho služby nereflektovat. Jedna z nejkvalitnějších scén nezávislé kultury v ČR ukončila svou činnost, v klášterních prostorách se zabydlí úplně jiná kultura… jak si můžete přečíst níže v rozhovoru s Martinem Klimešem, který již stihl vztyčit korouhev Bludného kamene jinde. Počet trafikantů a vizionářů nechť je alespoň vyrovnán.
Konec tvého vedení Domu umění v Opavě byl docela medializován, proběhla i petice atd. Jak toto období vypadá z tvého pohledu? Proč myslíš, že k tomu došlo? A jak „silná“ je tváří v tvář podobným tlakům veřejnost, petice a média?
Dům umění v Opavě se po devíti letech praktického nezájmu města o jeho činnost dostal pod správu nově vzniklé Opavské kulturní organizace. Ta měla a má své představy o podobě umění, které by mělo být prezentované v tomto prostoru. Bohužel nejsou to představy vzešlé z diskuze odborníků, ale je to laické mínění ředitelky OKO a zastupitelky v jedné osobě, která se ve své práci o umění a kulturu před svým nástupem do pozice ředitele nikdy nezajímala, jsou to tedy názory osobní, ryze amatérské, ale uplatňované z pozice moci. Její představa a způsob jejího prosazování byla neslučitelná s programem Bludného kamene. Ve smlouvě jsem měl požadavky typu „představovat umění atraktivní pro zájemce ze všech věkových a sociálních skupin“, jedno z kritérií výstav bylo např. „vysoká umělecká hodnota, která se považuje za danou zejména v případě výstav děl etablova-ných, příp. perspektivních představitelů výtvarného umění disponujících pozitivní odbornou kritikou“ a podobné nesmysly. K podkopání našeho postavení pomáhal i náhle projevo-vaný negativní vztah primátora k naší činnosti v Domě umění, jeho maloměšťácký vkus a názor, že „to přece není umění“… Bylo mi jasné, že situace je déle neudržitelná. Jako záminka k vypovězení smlouvy posloužily plánované interiérové úpravy v prvním patře Domu umění a na příští rok chystaná rekonstrukce atria a hlavního vchodu v přízemí… Dům umění má napříště výstavy pořádat na základě nabídek různých institucí a výtvarníků, jak se vyjádřila paní ředitelka, tedy bez koncepce, jasného dramaturgického záměru…
Ke konci našeho působení v DU vylepila na protest skupina mladých lidí, návštěvníků Domu umění, kamarádů a známých přes noc po celém městě na tři tisíce samolepek s texty “Koho tlačí Bludný kámen?“ a „Vylep si svůj Bludný kámen“. Samozřejmě, že tato humorná akce ani další protesty, veškerý mediální rozruch, podpora známých uměleckých osobností atd. s pevným rozhodnutím vyštvat Bludný kámen pryč, nic neudělaly. Politici dobře vědí, že skupina nespokojených je příliš malá a slabá, že za krátký čas se zapomene. Podobnou aroganci a kulturní ignoranci politiků vidíme i v Praze, a což teprve v malém městě, jako je Opava.
Osvětli prosím, co se skrývá pod značkou Bludný kámen, která, nemýlím-li se, existuje něco přes deset let a byla s opavským Domem umění spjata? Zanikne nyní Bludný kámen, nebo je jeho činnost spjata s tvou osobou, tudíž přesune své působiště?
Bludný kámen je sdružení, které vyvíjí činnost už téměř čtrnáct roků. Nejprve to bylo v čajovně Bludný kámen v Opavě, později v prostorách Domu umění, kde jsme si odpracovali celých deset roků. Tím, že jsme dostali z DU výpověď, naše činnost nekončí. V předtuše blížícího se konce jsme už vloni expandovali do Albertovce, malinké obce a hřebčína kousek od Opavy. A touto chvílí se také počíná spolupráce s Galerií výtvarného umění v Ostravě, kde se nám otvírá příležitost pořádat koncer-ty soudobé a experimentální hudby, různé performance atd.
Jak se člověk stane ztělesněním Bludného kamene potažmo ředitelem Domu umění?
To bylo docela jednoduché. Po poměrně silném nástupu výstavní aktivity Domu umění v první polovině devadesátých let postupně nastává, asi hlavně díky nezájmu měs-ta, degradace této instituce, v níž se nakonec koncem deváté dekády prodávaly i boty a toaletní papír. Když konečně město vypsalo nový konkurz na provozování Domu umění, Bludný kámen se přihlásil a vyhrál. Neměli jsme prakticky žádnou opravdovou konkurenci, o vedení Domu umění nebyl v Opavě tehdy žádný zájem.
Na veselejší notu. Jaká byla činnost Bludného kamene? Pořádaly se výstavy, festival Pohyb-Zvuk-Prostor… Kam sis chodil pro inspiraci a s kým jsi nejradě-ji spolupracoval?
Zvláště v období rozkvětu naší čajovny to byl poměrně široký proud aktivit. Jazz, alternativní rock, folk, cikánská muzika a etnická hudba vůbec, přednášky o výtvarném umění, psychologii, filosofii, dálněvýchodních naukách a tradicích, literární a cestopisné pořady, filmové projekce a samozřejmě i současná hudba a výstavy výtvarného umění. V posledních šesti sedmi letech, kdy v Opavě vznikly různé kluby a společenství zabývající se jednotlivými uvedenými oblastmi, jsme okruh našich zájmů zeštíhli-li a položili důraz na slova, jako jsou současnost, experiment, novost, nové technologie, alternativní média… Tak jsme se dále věnovali hlavně pravidelným koncertům experi-mentální hudby, festivalům Dva dny soudobé hudby a Pohyb-Zvuk-Prostor, v rámci projektu „Jiná média, jiné tváře“ jsme několik let představovali výtvarníky reagující na konkrétní prostor a pracující s netradičními výtvarnými prostředky, povedlo se nám uspořádat několik podstatných výstav konceptuálního umění…. Byli jsme vždy rádi, když jsme mohli pracovat v netradičním prostředí, jako byly různé průmyslové či venkovní prostory nebo bývalý kostel v sousedství Domu umění, jehož sugestivní atmosféra s výraznými stopami plynutí času se tak zajímavě snoubila právě se současným uměním. Vzniklo tam několik zajímavých koncertů, festivalů, výtvarných instalací, divadel-ních představení. Bohužel dnes se tam oddávají páry, konají výstavy velmi různé úrovně, hraje tam country i Šporcl a Hudeček, takový dort pejska a kočičky, aby se každý najedl. A prostor zcela ztratil svou sílu… Mezi spřízněné a inspirativní „podniky“ můžeme v Česku počítat Expozici nové hudby, Stimul, Maratón soudobé hudby, Ostravské dny, aktivity sdružení Multi-Art, Skleněné louky, Divadla 29, NoDu, CIANTu a pár dalších.
Určující pro celou činnost Domu umění pod vedením Bludného kamene byla hned naše první akce v lednu 1999. Byl to koncert – výstava několika zvuko-vých instalací Luboše Fidlera v interpretaci Luboše, Oldřicha Janoty a Štěpána Pečírky. Intermediálnost, využití náhody, netradiční zvuk, důraz na prostředí jsou asi nejcharakterističtější slova, která mne při vzpomínce na tuto produkci napadají. Neobvyklost v pořadech, s nimiž přicházel Bludný kámen, se stala téměř tradiční. Činnost nebyla zaměřena generačně, žánrově, stylově atd., ale šla vždy těmito kategoriemi napříč, přesto, myslím si a doufám, měla svou tvář. Ve výstavní činnosti jsme si uvědomovali, že Dům umění je městskou galerií, a z toho důvodu jsem se nemohli nějak úzce vyhraňovat, ale snažili jsme se dát prostor všemu, co jsme pokládali v současném umění za kvalitní a aktuální. Přesto určité důrazy možno vidět ve větší péči o konceptuální, geometrické a vůbec racionální tvůrčí projevy v tom nejširším slova smyslu oproti tendencím vycházejícím a čerpajícím z hlubin lidské duše, kdybych to měl takto a ne zcela přesně zjednodušit. A podobné to bylo i v ostatních žánrech.
Považuji si výstavy čtyř skleněných rozměrných válců (Čtvero ročních období) Jana Ambrůze v bývalém kostele, lesklá plocha jejich povrchů vrhala do okolí barevné stí-ny a v sobě odrážela rozdrásané zdi kostela. Ještě student FaVU v Brně Ján Lastomírsky nainstaloval na podlahu kostela v pravidelném rastru na tři desítky tisíc hořících svíček, tuto instalaci či spíše performanci pojmenoval výstižně Světelný koberec. V Oratoři DU vloni představil Stanislav Křížek svůj projekt 92 GB, v němž zcela původním způsobem tematizoval možnosti digitální komunikace a funkce elektronického obrazu, jakož i estetiku jeho potenciálností. A ve stejné době vystavoval ve velkém prostoru DU svou „retrospektivu“ Jan Steklík. Pro mne to bylo velmi inspirativní srovnání tvorby dnes již legendy (ale stálé provokující) konceptuálního umění u nás a přístupu, který vychází ze současných technologií a médií. Nemohu zapomenout na výstavu (Výstava) Mariana Pally, který prezentoval vůbec poprvé svou celoživotní výtvarnou tvorbu, od počátku sedmdesátých let do současné doby. Tento performer, dnes známý svým sžíravým či absurdním humorem, ukázal i jinou dosud téměř neznámou svou tvář – pozoro-vatele subtilních proměn jevů, neustálených významů věcí, pojmenování a pojmenovaného či člověka nesmírně jednoduše a přitom tak novým a odzbrojujícím způsobem reflektujícího „tady“ a „teď“. Rád vzpomínám na koncerty bubeníků a perkusistů Vladimíra Tarasova a Chrise Cutlera, holandského experimentátora Jaapa Blonka či polské-ho zvukového mistra a neúnavného organizátora Marka Choleniewskeho. Vždy nezapomenutelný je na trubku ale úplně „jinak“ hrající Franz Hautzinger nebo křehká ale i jako nůž ostrá violoncellistka a hlasová hledačka nových teritorií Audrey Chen. Vzrušující byl svou vizáži nenápadný ale hudbou naprosto fascinující a přesný Philip Jeck nebo charismatický bubeník Jeff Beer. Nejednou u nás zahrál Zapomenutý orchestr země snivců, Tílko, Koberce a záclony, BBNU, Peter Graham, Ensemble Mariján, ale i DG 307, MCH Band a desítky a desítky dalších. Velmi působivá a v tom nejlepším slova smyslu divácky vděčná byla představení Teatru Novogo Fronta, Bílého divadla, komorní performance Petra Nikla a Ondřeje Smeykala, Mariana Pally, Jiřího Surůvky…
Kdo vlastně tvoří sdružení Bludný kámen?
Mým přáním bylo vytvořit tým lidí, z nichž každý bude mít na starosti svou oblast zájmu. To se nepodařilo, zpočátku jsme byli dva, kteří vytvářeli dramaturgický plán a starali se o jeho naplňování. Potom a až téměř doteď jsem to byl já sám, ale pomáhal mi sem tam nějaký kamarád. V Albertovci pracujeme společně s Tomášem Skalíkem, který už dělal kurátora výstav i v Atriu Domu umění v Opavě. Tomáš je mladý konceptuální sochař, je spolehlivý a šikovný.
Budou tyto akce pokračovat v nějaké podobě i po vypovězení z Domu umění? Jaké zázemí máš v Albertovci a v Ostravě?
Albertovec, to je zajímavé místo s výrazným geniem loci. Bývalé venkovské sídlo Lichnovských s typickou cihlovou architekturou konce devatenáctého století se stalo známé svým hřebčínem a aktivitami kolem něho. Správní budova „zámeček“ si nese ryze undergroundovou image a právě v ní byla založena Galerie Albertovec. Asi 45 místností a dvě široké chodby jsme rozčlenili na Kabinet XX&XY, Kabinet architektury, Kabinet Studio a Stálou sbírku současného umění Hájek. V těchto prostorech pořádáme výstavy soudobého vizuálního umění, architektury, sympozia, stipendijní pobyty, studentské plenéry. Prostředí máme poněkud drsnější, ale zajímavé, je to účinný kontrast k dokonalým sofistikovaným prostorům mnoha jiných galerií. Zámeček plánuje majitel hřebčína zrekonstruovat na hotel, ale Galerie nezanikne, přestěhovala by se do pozoruhodných prostor staré sýpky přímo naproti.
Galerie výtvarného umění v Ostravě získala nového ředitele, který má zájem obohatit galerii o aktivity směřující k většímu důrazu na komunikaci s mladými lidmi a se všemi zájemci o moderní a současné umění. Společně s ostravskou galerií jsme už i v minulých letech pořádali v jejich funkcionalistickém Domě umění festival Pohyb-Zvuk-Prostor, který by se měl napříště konat již jen v tomto prostoru, když v Opavě není zájem. Společně připravujeme cyklus koncertů soudobé a experimentální hudby, videoarto-vé performance, zvukové instalace apod. Doufám, že zájem ze strany Galerie bude trvat i v dalším a delším období a navzdory skutečnosti, že tato činnost je spíše pro náročnějšího posluchače a diváka a těch není nikdy dost.