Skladatel Martin Marek zemřel v roce 2014 poté, co dlouho ležel v nemocnici v kómatu, čemuž předcházelo období bezdomovectví a pobytu na okraji společnosti. Martin Marek – ročník 1956 – byl původně violoncellista, který se až v pozdějším věku vydal na dráhu skladatele a stal se studentem Marka Kopelenta. Jeho hudba vychází z evropské poválečné moderny se všemi jejími složitými strukturami, neobvyklými zvuky i vysokými nároky kladenými na interprety. Jeho profilové CD nedávno vydalo nakladatelství Rosa, které vedle křesťanské hudby různých žánrů má v katalogu již celkem pět položek soudobých českých skladatelů.
Tato kolekce komorních skladeb poskytuje materiál k úvahám o tom, do jaké míry se duševní nastavení autora dá vyčíst z jeho hudby, zda hudba může působit vtipně či ironicky. V tomto ohledu nejlépe poslouží úvodní skladba alba, Cosciette di roncole alla Luigi Galvani z roku 1999 (vyšla také v roce 2002 na úplně první sampleru HIS Voice). Hraje ji, stejně jako většinu děl na desce, Ensemble Mondschein a autor k ní napsal:
„Dnes lze již pouze spekulovat o důvodech, jež vedly úspěšného chirurga a gynekologa, profesora univerzity v Boloni, L. Galvaniho k velkolepým pokusům s preparáty (ještě živými) z žab, za které by nepochybně nesklidil ovace v řadách ochránců zvířátek. Záškuby na plechu položených žabích stehýnek, vysvětlované všudypřítomností „živočišné elektřiny“, působící v každém lidském těle, kontrast tenze s uvolněním, cosi intimního mezi fyzikou, chemií, biochemií a psychikou se stalo hlavním inspiračním námětem septetu. A potom to ohromné množství použitých žabích dílů a hladoví badatelé…“
Akustické nástroje dramaticky se splétající v nepravidelných rytmech jsou doplněny kvákáním žab, zvukem smažících se stehýnek i dalšími ruchy a v závěru mezi ně vpadne cizorodé, téměř psychedelické sólo syntezátoru. Kontrasty, občas ostré, ale častěji jemné jsou v Markově hudbě důležitým stavebním prvkem. Jemné zvuky a křehké melodické linie jsou stavěny vedle trpce skřípavých ploch. Tak je to ve skladbě Roses impénétrables (2000) inspirované texty belgického básníka Charlese van Lerbergha, v níž zpívá Edita Adlerová. Svět symbolistní poezie 19. století Marek ve čtyřech písních pod názvem Neproniknutelné růže převádí do mozaiky vzdáleně připomínající koláž historických nahrávek na šumících deskách.
Příznačná je pro Martina Marka i práce s barvami nástrojů. Zřetelná je v sólových kusech pro klarinet (Loudium, 2004, hraje Kamil Doležal) a housle (Salvataggio di due S., 2004, hraje David Danel), ale také v kompozicích pro větší obsazení. Schlussgesang z roku 2000 je napsána pro multifonní klarinet, violu a violoncello a je věnována památce německého skladatele Bernda Aloise Zimmermanna, jehož jméno je také v podobě kryptogramu v hudbě zakódováno. Klarinet hrající multifoniky, tedy vícezvuky, zahaluje celou skladbu do zvláštního oparu.
Martin Marek byl typem skladatele-intelektuála, jemuž záleželo na promyšlené struktuře díla. Zároveň ale v mnoha místech můžeme cítit spontánní energii, která jako by nás vracela tak trochu proti proudu času. V některých místech jako bychom se ocitli kdesi ve 20. letech 20. století, kdy seriózní evropští skladatelé propadali kouzlu moderních tanců. Ne snad že by Marek do své hudby míchal popkulturní prvky, ale při pozorném poslechu se odhaluje, že hudba pro něj nebyla jen intelektuálním výkonem, ale také smyslovým požitkem. Některé pasáže, např. ve skladbě Místnost č. 29 (2004), kterou hraje Ensemble Konvergence, znějí tak trochu jako hudba Igora Stravinského právě z oněch energických dob. Zároveň jsou ale ona optimistická a příjemná místa obklopena disonancemi, které jako by ironicky poznamenávaly, že krása to nemůže mít až tak snadné.
CD Loudium je dílem lidí, kteří skladatele osobně znali a cítili, že je třeba alespoň posmrtně jeho hudbě pomoci k širšímu publiku. Tento podařený výběr vzbuzuje chuť zjistit, co vše ještě v archivu po Martinu Markovi – jenž komponoval i v posledních letech života – zůstalo.
Martin Marek: Loudium
Rosa Music (https://www.gimel.cz/marek-martin-loudium-rd2471)