Přijde den, kdy vás neustálé pátrání po avantgardních elektrech a moderních black metalech prostě unaví. Dojde vám, že je třeba zúčtovat pomocí něčeho hrubého, násilného a syrově disharmonického. Kolaboraci ostravských jazzových neandrtálců Massola a slovenského komanda cibulových teroristů Sedem Minút Strachu jsem proto uvítal s neskrývaným nadšením.
V hlukovém podhoubí již letos vyšlo několik zajímavých titulů, a to je rok DADA teprve ve své první třetině. Před nedávnem vylezlo z továrny nové album Eine Stunde Merzbauten od legendy českého noisu Radka Kopela a jeho ansámblu, svou troškou do kovokostní moučky přispěl i například Phaerentz. Ovšem respektovaná ostravská experimentálně punková scéna, již reprezentují především rychlé roty jako Sheeva Yoga, Prügelknabe či Kulma, je v poslední době na nahrávky poměrně skoupá. Relativně nový projekt, v němž se angažují mimo jiné hudebníci z výše uvedených uskupení, tedy Massola, tento nepoměr napravuje.
Recenzi na prvotinu Massoly s názvem Neanderthal Jazz pro HIS zpracoval Tomáš Procházka. Ten i přes kladnou reflexi tohoto počinu projevuje přání, že by do příště „rád bych slyšel všeho víc – víc jazzu, víc hardcore, víc noise“. Možná právě pro posílení posledních dvou zmíněných komponent si tentokrát Massola přizvala slovenské likvidátory Sedem Minút Strachu, kteří se již mohou na nehudební scéně pyšnit splity s takovými legendami jako Seven Minutes of Nausea, Deche-charge či a Sete Star Sept. Složení je tedy následující – dvoje bicí, dvě basy (chvílemi i tři, při hostování Skuldy ze Sheevy Yogy) čtyři chorobné vokály a konečně saxofon.
Ještě před poslechem zaujme obálka, jež je složená z koláže v okrové a fialové barevné variaci, na níž se to je hemží fotkami páchání násilí, mlácení lidí pěstmi, rvačkami, rioty či ostrými tanci mosh pit. Podobizna již nežijícího Setha Putnama, leadera kontroverzních Anal Cunt, pak do takové koláže sedí téměř jako ulitá. Každopádně obal slibuje nářez, masakr a násilí, uvidíme tedy, jestli tomu uskupení, charakterizují výtvor jako „ no lyrics, no music, no composition, no idea, no pepsi, 100% improshit„, dostojí.
I přes nesporně zajímavý poslech do sluchátek budu nahrávku hodnotit převážně na základě maximální hlasitostí, kterou mi mé bedny dovolily, navíc s využitím všech možných ekvalizérů a gainů. První skladba, Kreteno Dildo La-Di-Da, Kroxy Und Ode To Kalocefalus (její název mi, nedokážu říci proč, asocioval tvorbu Radka Kopela), začíná vrzavou hlukovou stěnou a zakvílením saxofonu. A pak už to jde ráz na ráz – ozve se basa jednoho z cibulářů, záhy se přidá sypačka na bicí, pak následuje 20 minut ukrutného bordelu na plné koule. Pocity se nedají popsat, to se musí prostě zažít. Můj spolubydlící to prý slyšel i 20 metrů od domu a ještě tam se mu svíral žaludek.
Celkově nahrávku nejvíce rozpalují ony tři basy, které chvílemi bublají, chrčí, vazbí, zkrátka vytvářejí stěnu a zároveň i doplňují rytmiku. Když zesílíme hlasitost, docílíme randálu rvačky rezavých transformerů o skládku odpadu, jíž doplňuje sypání štěrku a téměř celestiální tuří řev jakéhosi neidentifikovatelného boha. Chvílemi máme možnost slyšet i klasickou Massolovskou techniku úderu na bicí a zavytí saxofonu, ovšem stěna má ve většině stopáže převahu.
Druhá skladba Vivaldi & Ebola pokračuje víceméně v podobném duchu. Po takové masáži bych pomalu zapomněl, jak nahrávka zněla do sluchátek. Při likvidačním bordelovém a hlasitém poslechu vám poněkud zanikne saxofon, kdo tedy máte radši barevnější vyjádření, tak vezměte sluchátka, party tohoto akustického nástroje v nahrávce stojí za to.
Kolaboraci Massoly a Sedem Minút Strachu považuji za výjimečnou nahrávku, zkuste ji srovnat s novou deskou Eine Stunde Merzbauten, třebaže já se této komparace zříkám. Nabízí se i srovnání s ranou tvorbou výše zmíněných Anal Cunt (myšleno starých počinů, především legendárního EP s 5643 písničkami) či Deche-Charge. Samostatná tvorba Massoly stojí spíše na krátkých a poměrně minimalistických palbách, pro slovenské cibuláře taková kolaborace zase znamená výrazné oživení jejich pojetí noisecoru, což je styl, jenž má přece jen tendenci chvílemi sklouzávat k jednotvárnosti.
Před nějakou dobou zde vedl Petr Ferenc anketu na téma současné improvizace a muzikantů, kteří ji provozují. Myslím, že by si měli všichni poslechnout tuto nahrávku, aby případně nezaměňovali intoušské brnkání (bez urážky a hejtu) za improvizaci. Recenzi zakončím parafrází jedné básně z nové knihy kolegy Jana Faixe: „Ne, tohle není žádné násilí – ne tohle je naprosté násilí“!
Massola feat. Sedem Minút Strachu