Matthias Schubert – Simon Nabatov Duo: Descriptions
Leo Records (www.leorecords.com)
Matthias Schubert: 9 Compositions for The Multiple Joy(ce) Ensemble
Red Toucan Records (www3.sympatico.ca/cactus.red)
Jenom na Leo Records má klavírista Simon Nabatov nespočet zajímavých počinů – namátkou uvádím kvintetové The Master and Margarita či kvartetové Nature morte (2001), sólové Petrpetuum immobile (2002), Chat Room s Hanem Benninkem (2003), v triu Autumn Music (2004), oktetové A Few Incidences (2005), Steady Now s Tomem Raineyem (2006), Jazz Limbo s Nilsem Wogramem (2007), ale k tomu bych musel přičíst alba na Actu, ASP, Tutu atd. Tento lev piana nikdy nezmaří příležitost prokázat svoji suverenitu, nadhled a vyzývavost při objevování nových teritorií (například při soubězích hudby s literárními díly). I když mi bývá bližší šarm takového Paula Bleye nebo Mishi Mengelberga, musím uznat olbřímost Nabatovova projevu. Tenorsaxofonista, někdy i hobojista Matthias Schubert byl pro mne vždycky až opojně svůj, kdykoli jsem ho objevil na deskách Klause Königa, Carla Ludwiga Hübsche, Uwe Oberga, Grahama Colliera a řádky dalších. Tito dva solitéři se sice dost často potkávali jak v různých seskupeních, tak společně na pódiích a také prodělávali obdobnou pouť od kompozice k improvizaci neboli instantnímu komponování, ale záznam z koncertování v duu se dosud na desce neobjevil. Jsou jím až Descriptions, desatero záchytů z vystoupení v kolínském Loftu ze 14. května 2012, který teď vydal na svém labelu neúnavný Leo Feigin.
Více než hodina hudby, složená z různorodých záběrů od necelých dvouminutových střípků po téměř sedmnáctiminutový kolos, mi připadá, jako by se na pódiu sešli staří přátelé a mají si teď neustále co povídat. Činí tak ovšem značně rozletitě. Tak hned vstupní Insistence nás uvede do děje naprosto volnomyšlenkářskou souhrou, plnou emocí, vzruchu, vervy, překvapivého mísení a vlínání, ale i zvukové drastičnosti a humorných situací. O tom, že může být diskrétnost i hrozebná, s výlupky obezličkového souhraní, zarážení a prorážení, nás může přesvědčit hned následující Discretion. Není divu: ti dva se neustále provokují k hybným i nyvým reakcím a konvenují si všestranně, ať jde o melodizování nebo zvukové nástřelnosti (Enhancement). Perlení vede ke slojím úhybnosti i vyzývavosti, dialogy se střídají s následným monologizováním, přičemž si oba vedou svou s patřičným odstupem i důrazem, nezapomínají však paběrkovat tónové vymyšlenosti, iluzující či deluzující (jak praví název Delusion). Vynalézání spojeneckých prozvuků od saxofonové nedofoukanosti (bez nafoukanosti) s obkolíkováním klavírních strun nabídnou tušenkové pasáže, základní škály jsou neustále obohacovány o vířenky, poklepnůstky, prohoukávanky, rozemnůstky, laděnky, vymknutůstky, nespěchánky nebo dozahalovánky – jedním termínem: o zvukové brilantničení, jež neustále probíhá v Enrichmentu. Středobodem je oproti drobnějším rozběhánkám ovšem Expansion, gruntovní proces, doslova napěchovaný přelévavými či přesýpacími hrátkami, libůstkami, vířivkami, s ustavičným odpauzováváním a rozehráváním. Sotva stačíme sledovat sled prubíření, vybrušování, roskotačivých valivůstek s hudeníčkovskými peripetiemi, prosípanostní hloučivostí, přemítavostním přidušováním, rozrušenkovou výdešností, rounavým obcinkáváním či obklepáváním. Prostě a jasně: jde tu o škálu všech možných vymyšleností, které ani při prolongování nezůstávají v totožné rovině, neustále se vyvíjejí, proměňují, variují, zintenzívňují a zvýrazňují. Schubert se s Nabatovem v tomto kvapíkovém rouhačství neustále vrhají do nových proudění včetně odhalování muzikálních záhad. Obliquenes zase pro změnu zahájí sólová meditace saxofonu, do níž po dvou minutách prohřímavě vtrhne klavír a převezme vůdčí roli s razancí sobě vlastní, aby se vracenkově dobral obdobné meditační nálady, probublávající až k nenadálým výtryskům. Vratiprstnost a hrdlivost zachrutosti saxu se s prozvoňováním klavíru dobere až na dřeň zvukové disparátnosti (v Inhibition), plné hubičkování, provrkávání, čiřikání a zurčení, souskrumážené posléze do hmožděnek vybíjení, ruchadlování a podobně souvratné políčenosti na zvukovou nepřebernost. Může následovat asi už jen větší vykřičenost a rozjařenost s virem blaživého pitoresknění, jak tomu je v Brashness. Uzávěrka Accordance je už jen vyhudlávaná a vypiskovaná saxem s různoděním preparovaného klavíru a oba majstři si tu patřičně dovychutnávají své zřídkavostní melanže až do nezvučení. Je to prostě album, kde vás objevy čekají na každém kroku. Rozkrývat je můžete při každém dalším poslechu.
Naprostým protikladem hned v několikerém směru je Schubertovo album 9 Compositions for The Multiple Joy(ce) Ensemble, vydané na quebeckých Red Toucan Records Michela Passarettiho. Předně: sám Schubert tu vystupuje pouze v roli skladatele, nikoli jako saxofonista. Všech devět skladeb je potažmo ozvláštněno dedikacemi, což umožňuje hledat inspirační zdroje. Skladby zároveň poskytují zcela neobvyklou šanci jednomu ze sólistů jedenáctičlenného orchestru (v jehož pojmenování má prokombinovaná hříčka Joy(ce) svůj zjevný zámysl), aby předvedl svůj hráčský um. CD jako celek nemáme (a ani nemůžeme) chápat v navyklém slova smyslu, to znamená jako sled obdobného kompozičního řazení. Naopak: je to prohlučená panoramatičnost se stem a jedním efektem, protože Schubert chce tentokrát zřejmě ukázat všechny možné finty své skladatelské proměnlivosti i za cenu laboratorního pojetí.
A tak úvodní miniatura Conlon Zoubeck, věnovaná Conlonu Nancarrowovi, je příležitostí pro pianistu Philipa Zoubeka, aby po odklepávaném a odehrávaném minimalistickém vstupu násobil posloupnou vraživost, stupňoval pohrávání, prohrávání, zahrávání i vyhrávání na svých klávesách do promíšenosti s dalšími nástroji, což posléze kulminuje vzněty a výtržnictví až do rychlíkového rytmu. Zvuková efekt(ivn)ost, seskrumážená, syčivá, štěpivá, mísivá, hrčivě útočná, rozmíchaná do surreálně obnaživých úštěpků, charakterizuje Moose, zasvěcené skladateli Helmutu Lachenmannovi a trumpetistovi Axelu Dörnerovi. Tady ovšem exceluje trumpetista Udo Moll, zvládající vlnovitě hazardní, až posměšný sled (pa)zvučností se zvukovou přetlakovostí, vyhrčenou výbrusností a skluzavkovitým durděním. Nezůstane v tom samozřejmě osamocen: každý z jeho kolegů přijde se svým příspěvkem do hudebního trhance, vyburcovávajícího poskladnost skladby bez zřetelné melodičnosti, zato se zvukovou přetlakovostí, promlátivým galimatyášnictvím a neprovázanostní skládankovostí. Improvizační brouzdavost kolem alt saxofonu Franka Gratkowského je puncem komprovizace s makaronsky složeným titulem Anthonykowski, kombinujícím druhou polovinu příjmení sólisty s křestním jménem Anthonyho Braxtona, jemuž je dílko zasvěceno. Je to střelnice výstřelků s neustálou převrativostí předbíhání a dobíhání, zarputilostních vraceček zvukových přemetů, zuřenek a výmyků i vzdorné pádivosti. Z jiného kadlubu povstává trombónová extravagance, ve které má hlavní slovo Matthias Muche. Je totiž dedikována Billymu Strayhornovi a Duku Ellingtonovi, a to samo nás přenáší do protáhlejší melodičtější roviny. Trombón je tu v perzonifikovaně oživující roli, jak tomu leckdy bývá, když to s ním hráč umí (a Muche s tím nemá nejmenší potíže), a jeho hra je postupně rozvějířovaně konfetována přihráváním a prošpikováváním dalších nástrojů včetně zřetelných příměsí kontrabasu Sebastiana Gramsse. Dalším hudebníkem, jemuž je věnována průhledně pojmenovaná improvizace Frith Fields , je Fred Frith. Je to fortissimní vřava s pianissimovými průrvami, jakou by snad ani tento mistr hudebního pře- a rozvracení hned tak nevytvořil. Tady na ní má lví podíl kytarista Scott Fields. Titul Boulevinsky, ve kterém dešifrujeme věnování Pierru Boulezovi a Igoru Stravinskému, nás zavede asi nejblíže k již zmíněnému Joycemu. Ocitáme se totiž v průtržně i prosměšně, bloumavě i rozdiveně pojatém vstupu do ultramoderního klasicizování, ve kterém si dostatečně zařádí klarinetista Holger Werner. K poloze komornosti, leč naopak jemnější, na city hrající průzračné melodičnosti (výjimky z připomenuté laboratornosti), jsme zavedeni v Ende der Zeit i v jejím sáhodlouhém dovětku Akkordstudie, inspirovaných Quatuor pour la fin du temps, louange a l´eternité de Jésus Oliviera Messiaena. Houslista Axel Lindner je tu odpovědný za průtažnou tušivost, vřelou intimitu a nabízivou cituplnost pojetí skladby, postupně a s průtažnou přístojností se etablující do dobývavějšího zvýraznění. Dovětek může být chápán jako finální post scriptum odhalivostního dohroužení, vlastě lépe: dohružování až po výbušničení a zdánlivě nekonečné sesouvání. Ale to ještě není závěr. V těchto souvislostech zřejmě nemůže chybět John Cage. Právě jemu je přiřčena kompozice John Müller. John je Cage, druhé jméno patří flétnistovi Hansu Martinu Müllerovi, ten však zůstává v ranku připomenutých a úlohu flétnistky tu přebírá Angelika Sheridan. Se ctí: ovládá všechna myslitelná zvuková variování tohoto nástroje od vypiskování přes rozechvělé i zbojnické svištění a hrčení až po zarputilé mručení, to vše s podporou jemných zvučenek a hlukařinek kolegů.
Chybí něco? Ano: na všechny členy orchestru se sól nedostalo; přesto není jejich role v celkovém znění zanedbatelná, a tudíž je třeba i jejich přínos připomenout. Jsou to violoncellistka Elisabeth Fügermann a tubista Carl Ludwig Hübsch.
Red Toucan Records ve srovnání s Leo Records a jeho pravidelnými emisemi nových zajímavých projektů zůstávají poněkud ve stínu. Je však třeba říci, že každé jejich nové album, které se s touto etiketou objeví, včetně Schubertových Devíti kompozic – bývá nečekanou lahůdkou. Proto si všechny jejich novinky hlídám. A jsem potěšen, že jsem tentokrát díky časové shodě obou vydání mohl odhalit dvě tak odlišné tváře Matthiase Schuberta, který tak vstupuje do síně nejpřekvapivějších pozoruhodností roku 2013.
