Německý básník Christian Morgenstern (1871 – 1914) se vymyká z obvyklého proudu poezie svojí originalitou pocitovou (viz šibeniční témata) a slovní (až po zcela pomezní Veliké lalulá: „Kraklakvakve? Koranere! Ksonsirýři – guelira: Brifsi, brafsi; gutužere: gasti, dasti, kra… Lalu lalu lalu lalu la!“) Český výbor Šibeniční písně (SNKLHU 1958) v překladech Josefa Hiršala obsáhl přes sedmdesát titulů, výběr pro děti Všelijaká zvířata pro kluky a děvčata (SNDK 1959) totožného překladatele, který se hájí poznámkou, že verše zčeštil volně, což jinak ani nelze, pak šestadvacet. Skladatel a kontrabasista Meinrad Kneer, fascinovaný Morgensternovou neobvyklostí, si jich pro hudební oživení odkazu tohoto básníka zvolil šestnáct včetně zmíněného lalulání, potažmo osmnáct, připustíme-li, že vstupní Triptychon obsahuje předlohy tři. A dokonce pro tento zcela osobitý projekt sestavil speciální Phosphoros Ensemble, sestávající z klarinetisty a basklarinetisty Franka Gratkowského a harfenistky Kathrin Pechlof, v němž samozřejmě ústřední roli mají vokalisté Almut Kühne a Uli Plessmann.
Kneer jako skladatel se poctivě dělí s improvizátorským přístupem, na kterém se podílejí všichni hudebníci, přičemž jeho dílka jsou propočtenější, kompaktnější, improvizace pak nespoutanější, nejde však o zcela zásadní rozdílnost. Je to proto, že nejde v podstatě o zhudebněné verše, nýbrž o hudební extravagance mezi verši a pod verše, které celkové vyznění dotvářejí, vyplňují, násobí, nadsazují. Rozehrávání hudebníků probíhá v duchu obepínání, dohazování, špílcování a žertéřování, pokračuje však pokaždé v poněkud pozměněné reakci, vybuzené předlohami. Tudíž sám Kneer přetváří témata i do svých sól a bývá v tom vskutku morgensternský, klarinety jsou provokující, kloužou po textech i je posvěcují, občas nezborcené harfy tón vše prosakuje. Hudba jako celek je postupně samohybně, až ržavostně řádivá, cirkusácky či vaudevillově zpěvoherní, rozsochatě pitoreskní, řezavě rozcupovaná a šaškovsky vykvilná, vbíjeně, rumplovaně i hudrovaně se mezi verše vtrumfovává, je kolotočivá i kramářsky vzbojná, rozkotávavě vrzukající i křepčivostně rozjívená, pitvorně švitořící, pointilisticky probzučující i kvasivě rozhrnivá. Někdy skutečně stačí pár tónů nebo poklepů k vyvolání nálady. Recitátor vykresluje obě Morgensternovy podoby: tu dramatizující, kterou pojímá s velkým nasazením a až tragickým kouzlením, a tu hračičkářsky měnlivou, lehce onomatopoizující, někdy líčivou, jindy plnou napětí, bajkovění, zezáludněného zdivadelňování, lavírkování a zahrávání. Ženský hlas výtečně osciluje s hudebními doplňky, vzájemné spojení je vypočteno na mžikové reakce, něžnosnubnost vysokého hlásku s masivním basklarinetem vyvolá atmosféru už tímto samotným spojením, a připočteme-li k tomu stopy brechtovské tradice, máme tu jako celek dílo opojivé substance.
Kneerovi se opět podařilo něco nečekaného, muzikantsky integrujícího, variabilního, náladotvorného. A navíc: Meinrad Kneer´s Phosphoros Ensemble Plays Christian Morgenstern oživuje tohoto básníka v přitažlivé podobě pro dnešní mladou generaci.
Meinrad Kneer´s Phosphoros Ensemble Plays Christian Morgenstern
Unit Records (www.unitrecords.com)