Tři zvláštnosti charakterizují album Red, nahrané l. a 2. března 2015 v ludwigsburgských studiích Bauer a vydané maďarskými BMC. Zvláštnost první: jazzový kvartet Melanoia, jehož vedoucím je bubeník a perkusista Dejan Terzic a členy saxofonista Hayden Chisholm, kytarista Ronny Graupe a pianista Achim Kaufmann, vyniká nejen spontánností, nýbrž i promísením sól a celků, individuálností jednotlivců a homogeností čtveřice, nabíhavostí kalkulovaných pasáží i barvitou proměnlivostí jejich procesu. Zvláštnost druhá: ani tato impulzívní výraznost a vzájemná nabíhavost souhranosti Terzicovi při kalkulování alba nastačila: vyhlédl si bernský Quatuor IXI s obsazením Régise Hubyho a Théa Ceccaldiho (housle), Guillauma Roye (viola) a Atsushiho Sakaie (violoncello), který dokáže nejenom samozřejmě improvizovat, ale i konturovat souhru, nadat ji nuancováním a špílcováním. V těchto ohledech se obě seskupení doplňují a vyšrafovávají celek se zřídkavou komplexností. Zvláštnost třetí: až na dva případy Terzicova autorství tento hudební komplot přitáhl do děje externí skladatelku Luziu von Wyl (která ostatně zaranžovala i Terzicovy příspěvky). Ta komponovala oktetu přímo na tělo a zvýraznila jeho neobvyklost i pasážemi, které jejich kýžené role přímo zpochybňují: nadala Melanoiu určitou měkostí a emociálností, zatímco Quatuor IXI vyznívá se zesílenou pregnantností, což vede k souvislostním průnikům melodičnosti a rytmičnosti. Přitom hranice mezi komponovanou předlohou a improvizováním téměř nerozeznáte; vše tvoří nerozbitný celek.
Plynulá nabízivost i vyvažovaná tajemnost přilákají pozornost hned ke vstupnímu Oliam, plnému svižné naléhavosti, poutavé vzrušivosti a prudké dynamičnosti. Melodizující rytmičnost je plná proudné průsmykovosti a jsou to konkrétně vrtichvostné bicí, které skladbě dodávají vyvažovanou vrhcábovost. Smyčně vybalancovávána s brouzdavou roztěkaností je naopak titulní skladba Red, je zachroumávána s nervní a výběžnou pospěšností, vzdýmána do zakolébané hroutivosti a vzápětí zrobustňována do zotvírávané klíčivosti. Je to zpovídavá kompozice (Melanoia má vůbec sklon k vypravěčství), ponoukavě nabádavá, energizující a nástřelná až k salvovitosti. Zahrávavě plynoucí a napínavě rozesnívaná je v protikladu k tomu (Terzicova) Traum im Traum, zároveň napínavě vzpínavá i potěšlivě jiskřící, jemnocitně šálivá i propojivě pozamlkovaná. Je poodmykována a vydůrazňována klavírem, jako celek je však vzdušně ligotavá až do vyvažovaně zvažované éteričnosti, pod níž doutná vroucnění. Další proměna: Spechtony zaskočí obskočnou i odskočnou cválavostí, náruživým rozviřováním za odkapávání bicích. Je vzrušeně nabíjivé, vířivě umocňující i neruinovaně rujné, vzpíná se do spěšňující zaklápněnosti, setrvale variující. Znovu z jiného soudku: (Terzicův) Melaton zmate námluvnou rozjíždivostí, rozdrážděnou harašivými bicími, popojíždí se stupňovaným vyvikláváním do (vy)tříbené nahánčlivosti a shánčlivosti, je zátočivě zroztodivňován a vynáhlován, rozmeandrován a ztřeskutněle propalestrováván do zběsilůstek i zacláněnek, to však vzápětí vede k ohybně zohledňovanému a záměnlivě znáchylňovanému vyrušnění. Dawn zase vytěkává se zálivňovanou prodíravostí, závratněně procítěnou. vydobíranou s něžnou jemností, poddolovanou bicími. Je zásmutně vyvěravé i zajíždivě nekormutlivé, což vede k libozvučné protáhlivosti (přes občasnou zahrdlovanou škvířivost) a k samobytné ohleduplnosti. Závěrečné Smoke se vynoří se zamourněnou, až zakouřněnou výdyšností, je zatěkáváno (strunnými nástroji) i prohmotňováno (bicími) do vzestupné dramatičnosti, a jsou to právě smyčce, které překonají melancholickou vzdýmavost a rozkuráží děj do prolínavě jemné třeskutosti a nahánčlivé zádernosti. Je to neobvyklé album, které odhalujeme se sedminásobnou (což je počet skladeb) pozorností, jakou si tu každé pozměnění zasluhuje. Trojspřeží jazzové kombo – smyčcový kvartet – skladatelka nám připravilo skutečně nevšední zážitek.
Jméno skladatele, klavíristy (včetně preparování nástroje), klávesisty a hráče na harmonium Stevana Kovacse Tickmayera, pocházejícího z Nového Sadu (1963), což je důležité pro jeho hudební vkořenění, je známé z mnoha osobitých alb na labelech, jako je RéR Megacorp, ECM New Series, Leo Records nebo Monesuch. Jeho Comedia Tempio, vydaná v roce 1990 pod tituláží Tickmayer Formatio, ozřejmila nevšednost jeho přístupů, melanžovaných mezi moderně klasicizujícím pojetím, folklórním promísením a improvizátorskou extravagancí, skrývanou pod vizionářským nátěrem. Roku 2014 vydal se svým triem na BMC desku Trió Kontraszt, na které s ním účinkují známý tenor a soprán saxofonista, basklarinetista a flétnista István Grencsó a bubeník a perkusista Tamás Geröly. Název alba se nyní proměnil v název formace, tedy Trió Kontraszt, post u bicích převzal Szilveszter Miklós a trojice nahrála 16. a 17. července 2016 v budapeštském BMC studiu záležitost s nevšedním, leč přiléhavým pojmenováním From Dyonisian Sound Sparks to the Silence of Passing, nebo chcete-li, A Dionüszoszi hangszikráktól az elmúlás csöndjéig. Děj, vtělený do osmi skladeb (valnou většinou z pera Tickmayerova), se rozevírá hned ve vstupním Hesitated hračičkářsky rozverně, a přitom s až humpoláckou nadupaností, vlastně možná spíše s paňácovitou svádivostí zavíjivě i rozvíjivě, přičemž bubny a piano udávají maršrutu. Tím stupňování téměř devítiminutové kompozice nekončí, protože konání se mlátivě zrozsochacuje, nabývá zavalité valivosti, je důrazné i důsažné, zprůzračňovaně námluvné, náruživě bezodešné (viz saxy a basklarinet) i šizuňkově províjivé. Ale takovému pojetí se vzepře hned Quasi da Lontano, vyhoukávaně vyvzdorované a zášlapně protajemněné, posouvavě kráčivé, pojaté a la zaslechnuté motivy (jde o improvizaci všech tří hráčů). Je vyhledávavě vymručované, hrčivě povlovné, hrázděné meditativností. Rozparáděně stupňované je De Ira, rozviřované i zavřetenované s vybočenou posloupností, plnou rozšafňující zadíravosti i hecované vehemence. Do sráznění vytěkávané zábludnosti, namlouvavosti a odmlouvavosti se vnucují průduchy folklórni „lidovosti“, což flétna zjemní do šeřivosti a protká až do prohazardovaného uzemňování. Pádně vlezlý (je v dalším kontrastu) Memorial, který obsah alba rozmelodizovaně zdramatizuje, rozvíří do latentního a zprůsvitňovaného rozpomínání, souladně i rozladně mátoživého a uspěchaně zrůzňovaného. Což hudebníci zapošijí s lavírovaným srázněním. Ale to už na nás čeká další otočka: Dirge se svou lapidarizující mementností je vbouchávavě provzdušňované a vypolohovávané do podvazovaného protristnění, až modlitebně zavíjivého. Tato (možná) zaspekulovaná hořezbytnost je mýtivě promítána do vytřibovaného pobluzování, jímavě probíravého, zá(b)ludně vyčeřovaného (flétna!), propableskovaného a dopableskovaného do zásmušného pološera. Stále jsme tu jako na čekané. Ale z této zádumnosti nás vytrhne svižně vyvěrající Passamezzo ongaro per trio, patřící k nejdelším opusům (10:42) a album takořka zavírající. S umiňovaně, až uminutě vegetující nepozastavitelností je opakovaně rozbíhavé, hloučivé, rozmatňující i zákvilné, honitebně proparcelovávané perlivým klavírem do bloumavosti, avšak znovu překotněné vyčiňováním bicích do náruživé záběžnosti. Tím skladba ovšem nevrcholí: naopak se s citlivou probíravostí vzávojní do meditativního rozjímání. Ale ještě nás čekají dva příštipky. Nejsou však pouze zbytné. Zeno´s Aporia je sice pouze zázvučně ždibítkový, má však svoji prokluzně odhadovačnou vemlouvavost. A Your Beauty Behind the Veil se teteřivě nasune s líčivou dvojpolohovostí čeření a zamykání, z níž vytěží provinutí do zámluvnosti a zanoření. Jak vidno, škála poloh alba, jak tomu u Tickmayerových projektů bývá, probíhá od licitování po záběsnost, nabízí probíravost i prodíravost, zdánlivě znerozhodňovanou, ve skutečnosti však jde o záchvitně načítavé kontrastnění, probíhající mezi neustálým vzrušením, závratněním a pochybováním až do zádušnění. A to už stojí za poslech, protože při něm prožijeme obdobné kontrastnění, jaké nám Trió Kontraszt nabízí.
Ve třetím albu z této série si můžeme zpřítomnit klavíristu Hanse Lüdemanna (pamatuje si ho někdo z pražského Mezinárodního festivalu jazzového piana 2001?), tentokrát – po pětialbové kolekci Die Kunst des Trios, kterou BMC vydalo v roce 2011 – v triu Rooms s kontrabasistou Sébastienem Boisseauem a bubeníkem (opět- viz předchozí Melanoiu) Dejanem Terzicem. Název alba, nahraného v koncertním sále BMC 11. a 12. června 2015, zní Blaue Kreise a podle Lüdemanna svědčí o nekonečnosti obou elementů této rotace, barvy i rytmické energie, v ní spočívající. A ještě něco se prý v tomto titulování skrývá: melancholie bolesti, zesilované mikrotonálním zabarvením virtuálního klavíru, který je tu ovládán. Dobrá, ale ponechme teoretizování a zaobírejme se dvanácti zákružnostmi, které potvrdí nebo vyvrátí skladatelova slova (Lüdemann je autorem všech kompozic kromě dvou).
Ocitáme se okamžitě ve zmíněné náladě, neboť Dark Lights nabídnou povlovně polotemnou, až romantizující magii, jejíž vedoucí linku za podpory oprávněně podušené rytmiky vede samozřejmě piano, dokud nevyvstane velké sólo nostalgické basy. Ovšem ručejový klavír se vrací, je hledajícně pohrávavý, rozehrávavý, zahrávavý, prosvětluje závěr až do koncového docinknutí. Jenže to jako by odemklo stavidla vervně pádné titulní kompozice (dvojjazyčně: Blaue Kreise / Blue Circles), která se proklestí ke žhavé trojúdernosti s násypnými bicími, vytěkávajícím, bruslícím a hned zase klouzajícím klavírem a dotvrdivou basou, prostě všichni tři se násypně přesypně podílejí na průběžném srocování a jejich vypětí vyvolává následné napětí. Třeskutá břesknost napne tětivu krátkodeché Run, jejíž odsekávaně obsekávaná ráznost je výzevně rychlodějná až do zpupnosti. Tu ovšem prostřídá zamyšlená obvinutost Arabesque, chvějně rozevíravá do závratnosti (ze které klavír vytěkává), a když vše obrubně kolotá, zatěsnění navodí meditaci a zklidnění. To se hromovládně zřítí v následném Crum, aby přešlo do rytmicky probíravého a prubírujícího okolkování, ujařmování a rozpitvávání. Hudebníci zverbují své nástroje (s licitujícím pianem a zvratnou basou) do honitební zpupnosti, násobí ji i zrepetují. Tento zroztodivněný galimatyáš zvratů s blyskotavým klavírem a (po)hromujícími bicími vypulzuje do zapeklující výdržnosti, nestřídmě pólující v neutuchající skrumáži. Co však nabídne další v pořadí, tedy Humpty Dumpty Ornetta Colemana (spontánně nahraná v den, kdy se trio dozvědělo o jeho smrti), to je taneční lehkost, těkavě zakvétavá a schůdně těkavá. I drastizující basové sólo je tu celkem pokojné, bez nadbytečné výbojnosti, a když se k němu přidá komíhavý klavír, setrváme v poměrně rozvážné poloze. Basa pak evokuje Enge Bewegung (založené na čtvrttónové melodii a virtuálnosti klavíru), libuje si ve vysoukávaném probydlování, a když se k ní návazně přidávají spoluhráči v těsném srostenectví, dochází k nostalgizujícímu meditování, výlučnost jehož pojetí dokreslují rytmické zvraty. Vlastně nejen dokreslují: pozastaví vzápětí očekávané vyznění, přičemž stoupá křivka jejich naléhavosti do náruživé dějnosti a mohutnějícího vzruchu, na němž má lví podíl výsadkářský klavír. Jemně rozjařené, až rozverňující Spring Rites jsou umocňované rozvichřovaným nadnášením, oplývají nervní vervností, jejich hbitost je až honitební, rozpoutávají zaříkávavou rozkochanost. Zato mravoličná koketérie vstupu do One Note Shuffle Dejana Terzice (inspirující k improvizaci), která se jednorovinově propulzuje do hromské síly, protkávané dusavou úderností bicích a nahrnované briskním klavírem do dravosti, pojednou zkomře za promincovávání klavíru a provzdušňování basy do (ostatně nepřekvapivého) zátišnění. Sdělně, bez jakéhokoli taktizování, pak muzikanti s náruživostí odvyprávějí Punkte, leč činí tak s probřeskující zkratkovitostí, jako by probíhali pouze po hlavních bodech svého sdělení. Třeskutňující rozparáděností je pak nadán Tanz der Mikroben, záběhově polétavostní a rumplovaně vytřibovaný, hraničící s nákazou rytmické melanže, kterou sice ovládnou bicí, avšak piano vždy znovu vypreluduje původní záměr, dokud ve svém směřování nezabloudí. Závěr náleží repríze titulní kompozice. V té hudebníci nechtějí pouze zopakovat původní verzi, naopak rozšiřují její působivost jiskrnou naléhavostí, dávají jí novou šanci prodlužovaným zacilováním a variováním, zvýrazňují její chvatnost, gradují její vzrušení. Kruh se tak po 67 minutách uzavírá naprosto zřetelně a s úctyhodnou lapidárností, na čemž se podílí celá trojice. Celek alba je rozhodně nenudný, neskrývá žádné zmatnění, naopak se v něm perfektně prostřídává kružnicovost životního koloběhu, aniž to zazní nuceně nebo nanicovatě. BMC tak poslalo do světa tři pozoruhodná alba, která v každém z nás mohou značně dlouho doznívat. Palec nahoru.
Melanoia & Quatuor IXI: Red
Trió Kontraszt: From Dyonisian Sound Sparks to the Silence of Passing
Hans Lüdemann´s Rooms: Blaue Kreise
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)