ECM (www.ecmrecords.com)
Distribuce: 2HP (www.arta.cz)
Meredith Monk vzešla z prostředí avantgardního umění, ale její hudba často připomíná dětské popěvky a ukolébavky. Již nějakých čtyřicet let rozvíjí svůj styl, až by se mohlo zdát, že celou tu dobu dělá totéž. Kde je hranice mezi tvůrčím ustrnutím a plynule se vyvíjejícím, vyhraněně osobním stylem? Na nejnovější desce slyšíme to, co znělo vlastně na všech nahrávkách předešlých: zpěv bez textu, pohrávající si s abstraktními fonémy, nejrůznější nezvyklé vokální techniky a perfektní souhra pěveckého týmu kolem autorky. A co je u Meredith Monk nového? Po zvukové stránce jde o podstatně barevnější kompozici, kde jsou hudební nástroje postaveny do pozice rovnocenných partnerů lidských hlasů. Smyčcové kvarteto, basklarinet, směs cinkajících a chrastících perkusí nebo takzvaný šruti box, zařízení příbuzné harmoniu, soustava měchů rozeznívajících prodlevu dvou tónů, která se používá jako doprovod v indické hudbě. Pestřejší je tato hudba i v jiném smyslu, protože zde narazíme na polohy, které se v arzenálu Meredith Monk příliš nevyskytovaly: extatičnost se tu střídá se smutkem a některá místa působí až agresivně, třeba když v části Burn hlasy kloužou v glisandech nahoru a dolu v těsných souzvucích, z nichž po chvíli bolí uši. Hned v následující Strand (inner psalm) z hustě propletených hlasů vzniká naopak velejemný souzvuk připomínající Ligetiho hudbu znějící v Kubrickově Vesmírné odysei. Meredith Monk se tentokrát trochu upozaďuje jako sólistka a klade větší důraz na sborové a ansámblové pasáže; vedle svého stabilního ansámblu přizvala i velký sbor. Pasáže smyčců občas připomenou počátky amerického minimalismu, dokáží se však rozjet i mnohem expresivněji. Nápadná je naprostá absence klavíru, což je dáno tím, že cyklus Songs of Ascension vznikl původně pro specifický prostor, který navrhla výtvarnice Ann Hamilotn a který měl podobu věže se dvěma spirálovými schodišti, na nichž se účinkující pohybovali. Použitelné byly tedy jen ty nástroje, které bylo možné nosit po schodech. Jako celek je deska vnitřně propojenější než její předchůdkyně. Jednotlivé části a myšlenky se v různě pozměněných podobách vracejí a vytvářejí solidní kostru. Skrze ni dospějeme na konci CD nejprve k delšímu sólu samotné autorky a poté k monumentálnímu závěru s několika prolínajícími se sbory. Meredith Monk natočila album, které je v její kariéře nejspíš nejemotivnější a chce si říci i nejlepší, aniž by se tím shazovaly kvality předchozích desek. Dokázala se opět někam posunout.