Málokterý label je tak nepředvídatelný jako sheffieldský Discus Martina Archera. I když je nám předem jasné, že nemůžeme očekávat opakování nebo variování něčeho (natož notoricky) známého, málokdy odhadneme, kam se zvolení muzikanti s Archerem nebo bez něho vrtnou, kam je zavede nezřízenost šancí vytvářet něco pozoruhodného. Potvrzují to i tři novinky, uvedené v nadpisu recenze; každá z nich je zcela osobitá, průzkumnická, nenahraditelná, jako by byla bez souvislostí s tím, co se děje v gros hudby. Když se však do poslechu opravdu ponoříme, začneme chápat, že jsou spjaty se soudobým muzikálním hledačstvím, že jsou pouze solitérně z onoho proudu vyvrženy a ozvláštněny.
Tak je tomu hned u dvojalba anglických Metaphoric skladatelky, autorky většiny textů, pianistky a hráčky na Rhodes Laury Cole The Two Fridas. Předcházely mu dvě jejich desky – The Rock Between (2011) a Coalescence (2013) – a už ty kritika označila jako pozoruhodné, originální a vysoce osobní. Album, nahrané 27. až 29. ledna 2017 v Real World Studios, obsahuje většinou Coleiny skladby, dva převzaté opusy a tři improvizace kolektivu, který sestává z vokalistky Kerry Andrew, altsaxofonisty Chrise Williamse, tenor a sopránsaxofonisty Johna Martina, basklarinetisty Ollieho Dovera, kontrabasistů Setha Bennetta a Ruth Goller (která ji prostřídává s elektrickou basou) a bubeníka Johnnyho Huntera. Každý ze dvanácti počinů je někomu věnován; uvedu alespoň jako příklad titulní skladbu, která je zasvěcena Robertu Wyattovi.
Že by nás čekalo nějaké šolíchání, to vyvrátí hned vstupní Cellular, do něhož muzikanti vjedou naplno, s jasným vyhlášením, že porozpojovaný celek bude sirénově klouzavý, vypínavě spádný, zakružovaně hloučivý, poličovaný vášnivými saxy nad řádivými bicími, a hned zase povzdyšně pohružovaný s klavírními vpichy nebo hořekujícně kormutlivý s volavým hlasem a s jeho přípodotky, přičemž průběžně se prolíná skrumážní horoucnost. Deer Medicine však už vyjeví, že Cole čerpá pro své kompozice inspiraci v osobních prožitcích, což tu odtajňuje (vlastně odtajemňuje) s nadsadivou propočítávostí (nikoli vypočítavostí!), s probortěnou sesuvností, zavinovaným a rozvinovaným vysumírováváním zdvojeného vokálu, pořicovaně sčítavého a podsekávaného bicími. První improvizovaná varianta Charcote má svou vysondovávanou pošeptnost, plnou vybuzovaného napětí, zajíždivou s drobnými protřeskutáváními i zadíravými povrzáváními. Definitivnost napětí udržuje vokál, dobrouzdávaný saxy a doklepávaný perkusemi. Vytrvalostně, téměř bezbřeze. Zopakování na druhém disku ještě více navodí atmosféru neznámého tajemna a nepředvídané záhadnosti, podtrhované zápletnou basou, náhřmotně šifonérující do zašifrovávané zápernosti, ale je to vysvobodivě sdílný vokál, který pozbaví hudbu hávu neproniknutelnosti, je vyladivý, aniž ztrácí neochotu přiznat vše, co by chtěl/měl sdělit. The Mountains, The Sea / The Island má svoji rozhlednou krajinomalebnost, rozparcelovávanou s nabízivým rozvinováním, rozehrávání se tu vzchopí do rytmičnosti a melodičnosti, je střídavé, odličující i pospojivé s (ne)naléhavým vokálem, hudba hrne před sebou jeho výbludnou problouznivělost, bicí rozbržďují a přikotlávají, ostatní jim proúsporněně na(d)bíhají a jejich potměšilé vrdlouhání, tu vypolíčkované, tu vypolstrované, zajíždí do nicoty. Dark Thundering Moon, věnovaný dceři Martě, se vyhoupne z utrhovačného záskočnění s rozkolísávanou basou, jeho vymknutostní vyhmatávání je zádrhelně znicotňované, smrákavé i znovu rozjitřňované s otevřenými ataky dechů, ale důsažný vokál je to, který nad zapojivě zaplnivou hudbou, na(d)sazovaně vypínavou i odpínavou, nasměrovává znění a vyznění skladby až k pomezí vyčerpání; vše pak dovysvětlí klavír. Titul Little Woman, Lonely Wing zní zdánlivě nevinně, vpravdě však jde o rozporné zpřeházení značně protikladných skkadeb Ornetta Colemana Lonely Woman a Jimiho Hendrixe Little Wing, což samo o sobě by mohlo být disparátní, nicméně Cole je pojímá s imaginárním obhlédáním, s popojíždivým vnucováním vynucováním a se zdánlivým poklidem, zápočtově zvýrazňovaným odhodlávaným klavírem a provrtulovávanými perkusemi. Záludné záklidnění se teprve postupně zahutňuje, a z(a)viřuje s vyčkávavou rozporností, která posléze (s)rázně doskonává v nenadsadivé, zato vytroufalovávané lapidárnosti.
Za další žaluzii osobních momentů vnikneme skladbou 26,302, věnovanou rodinnému příteli Bobu Heskethovi, křížovkáři Timesů, a skutečně mi tato drobná improvizace připadá jako dohadovačná či přihazovačná rozmluva, k čemuž přispívá dialog basy s bicími. Vytěkávané prozpěvování se samorostlým dohráváním, odsekávaným do rozpustilosti a hned zase povzdychávavě provzdušňovaným a hned zase uchvátaně zmatkujícím a hned zase rozkřičně zahandrkovaným – to je letmý náčrt Senken. Tato úsečná rozpojování, vykolotočovaná do závratnosti a vytřešťovaná do zádernosti, se posléze upokojí, obšolíchávana zpěvem, a dohauzírují k vyvanutí. Nejrozsáhlejší a nejzávažnější na tomto dvojalbu je více než sedmnáctiminutové Digging for Memories, suitově ztvárněná vzpomínka na návštěvu Osvětimi, doznívající dlouhodobě ve skladatelčině mysli a znovuzpřítomňovaná i četbou knihy Écorces filozofa Georga Didi-Hubermana a inkluzívní pasáží německožidovského spisovatele Waltera Benjamina o vzpomínce na všechny, jejichž duše (ano, autorka říká: duše) zahynuly v koncentračním táboře. S propojením vlastní básně Phoenix, prodramatizovávající celé dění, tajemně odvyprávěné a zhmotnělé do hudby, celá suita, ve které se hlas zezásnubňuje s nástroji do hymnizované poletušnosti, zesilované i zpomalované, protřepávaně zmítané, kvazivelkokapelové, proklíčovaně prokličkovávané a náruživě dobíjené bicími, mi připadá, jako by byla odvyprávěna a odehrána mezi čtyřma očima. Basklarinet k tomu dodává pocit paměťového prohlubnění, vytřibovaného odtajňování, rozedmutě odhodlávaného mutýrování, pozamykávaného a hned znovu pozotvíraného, pozatěkávaného i vytěkávaného. Celková zmítavost je uvážlivá, jako by si účinkující chtěli znovu zopakovat, co měli na mysli, což basa protraverzovává a klavír opáčí, ale vlastně všechny nástroje se s neutuchajícím přihrnováním různě přifařují a dobarvují motivy a předěly mezi hláškovostí vokálu, dokud se celé téma nezakolébá do náhlé konečnosti. Právě autorčino osobní zaujetí činí z kompozice mimořádně naléhavé dílo. Zdánlivá namátkovost další skladby, The Two Fridas, je bezděčně rozdějovaná, hlas je recitativnější a hudba má svůj nezaměnitelný podíl na každém slově, každý zvuk, jeho zesílení nebo sesunutí se zdá mít svůj význam, svoji pozici i opozici, v souzvukovosti celku se nesvěřuje pouze hlas, ale proporčnost každého nástroje je dynamická, občas drtivě střemhlavá, občas prohrnovaně zaháčkovaná, nicméně hlas vždy zavévodí (a to právě může zmiňovabého Wyatta připomenout), s důrazem na každé slabice důkazně průkazně záležitost s jistým grimasováním vysvětlí nebo naopak vysvětlení zamezí. Závěrečná Truth, skladba bubeníka Peta Fairclougha a jemu zde také věnovaná, je rozebíhavě proakcentovávaná, návlačná a zpozorněně zponorněně roztrušovaná. Její netirádové proklidnění a zpokornění jako by chtělo téma záminkovat, něco namítat a něco zamítat, ve skutečnosti však se mi jeví, že míní celou záležitost uzavřít jakoby mimochodem a celé zakončování zahodit, jako by vše mělo plynout dál (v mysli posluchače?).
Někdo mi může namítnout, že skladatelské přístupy a aranžérské postupy jsou obdobně započínané a rozvíjené, že jsou vždy nějak vygradované i pozastavované, jenže pozor, každá z těch kompozic (nehledíc na improvizační celky nebo zaimprovizování uvnitř skladeb) je jinak prosměrovaná, má odlišnou intenzitu, nasazení, probarvení, sólistické úlohování, jinak řeší vůdčí roli toho kterého nástroje. Byť tedy základní kadlub kompozic může mít obdobnou rozvrstvenost, výsledné znění je zcela svéprávné a pokaždé jinak zakošatělé. Právě proto je celkový přístup formace Metamorphic tak přitažlivý, tak přitahující i vtahující.
Pod pojmenováním The Eclectic Maybe Band, jehož album The Blind Night Watchers´ Mysterious Lanscapes, nahrané 2. října 2016 v Dé Studiu (v belgickém Asse), se od prvních tónů vzedme s rockovou spontaneitou, si asi stěží něco vybavíte. A možná vám stejně tak mnoho nenapoví, když uvedu, že v obsazení čteme jména flétnisty a tenorsaxofonisty Rolanda Bineta, sopránsaxofonisty, hráče na doudouk a elektronika Joeho Highama, Michela Delvilla s elektrickou kytarou a Dirka Wachtelaera nad bicími. Snad začne svítat, prozradím-li, že celý projekt nastartovala a promyslela keyboardistka Catherine Smet. Ale určitě se zcela rozjasní, když přiznám, že celek obohatil, prozřejmil, rozaranžoval a promixoval basista a samplerista Guy Segers, známý především z legendárních Univers Zero. Všech devět atmosférických zastavení však vzešlo s kolektivní spontánností přímo ve studiu a mají na něm podíl i ostatní hudebníci.
Vstupní Pluie Étanche naznačí, co nás čeká. Hladina skladby se rozšátrávaně, rozšumlovaně a prozvoňovaně vzedme s třaskavým klavírem a rozedmutými perkusemi, šálivostní propátrávání je nabíjivostně rozvíjeno, zauzlováváno a výtryskněno do potýkavostního důsažnění, vše se vznáší, vybuchuje a rozcupovává. Manipulation en Absence d´Action sice z virválu ustupuje, je spíše nehonimírsky čečetkové, záložňovaně provzdyšné a rozehrávaně propustné, celek připomíná spíše manipulativní obhajobost a vyhlíží jako napevno napsaný, rozplétá se však a rozjařuje, jak jeden hudebník reaguje na druhého ve vteřinových propleteních, a tak roztěkává děj, i tady však nakonec dojde k provýrazněné zteči do pletencové výbušnosti. S otevíravým namátkováním naopak nadusává Gradual Assistance, prodírá se do záskočného, ba úskočného skicování, rozbrušovaně bouřliváckého i náskočně sprškového a rozklinkává se do dvojí roviny, vzájemně na sebe téměř nalinýrovaně reagující: jedna rovina je spíše nahicovávaně zádušní, ta druhá však směřuje do vysmršťovaného valibuctví. Podobně vzájemnostní antidialogizování, rozstřelnostně rozvíjené, najdeme i v Seconde Permission Secrete. Vše je tu rozběsňovaně letmé, úsečnostní, proškrcované, paběrkované a vedle toho rychlopalně rachotivé a zákrutně rozběsňované. Tato souvislostní nápaditost, mžitkově spádná, probíhá s bezzastávkovou kosivostí, je protřelostně vzryvná i propadně úryvková, až šejdířsky úhybná. Dštění, proornamentalizované do záskučnosti a vřískavosti, charakterizuje následující E-Forks and Ornaments. Je náplavně zpodrobňovaná a výtřasně zpokořovaná, vzrušeně rozrušovaná a až samohybně rozpohybovaná. Jako by se muzikanti vsadili, kdo z nich víc přidá do řádivé skočdopolnosti, kdo bude střemhlavě poskočnější. Nic se tu nepozastavuje, všechno se neustále vyřicuje, kupodivu však není zanedbáno ani melodizování, probíhající nad perkusivním prohlubňováním. Zároveň však vnímám, jak hudebníky (včetně flétnisty) svádí na(d)sazená rozbrojná výpalnost až k záskučné blamážovosti (což v tomto případě nepojímám ani trochu pejorativně). S naporcovanou zahrávavostí se vnutí Gobsmacked Distraction, rozhejbluje se do hamižné hemživosti a opojivě spletité rozkouskovanosti; její nástrojová protimluvnost se propojí do překvapivé rozvratnosti, plné nenasytného nadsazování a řádivého proklubování. Když dění vyjíždivě vyšátrá do nadržené a zároveň výdržné horempádnosti, plné proskočnění, dávají muzikanti do banku celou hotovost, je to hop nebo trop, a nezbývá, než celou záležitost rozkřižovatkovat a rozplužnit s výbojkami různotvárných spojení. Hidden Wave Variation, zaujímající na albu nejvíce místa (téměř třináct minut), prokolesní basa a prochvěje duduk do vemlouvavého prožehování, které se jeví jako plně zážitkové i prožitkové, avšak znepokojivě rozšumělý podklad s neevropskou příchutí dochází do mrskutostní záskočnosti, nutkavé a zároveň projařovaně rojné, zprvu zábojně zrepetitivňované, posléze rozdmýchavě odklepávané. S promrskávanou náhalností nastoupí Suppot Provisoire, ale rozšmodrchá ji, rozpřevratní, a tudíž i rozzávratní. Hatmatilková nájezdnost se násypně rozeskuční do mysteriózního prodychtění, pozastavivého i utíkavě utečeneckého, výsledným dojmem tu však je ústřelnost. Závěrečná Erased Evidence se probrouzdává nad zátkovými bicími a roztrojní se do návalného vytřibování, její nadlétavá melodičnost je zakotvována trojčením rytmických průsmyků a průrev, zavlnivě se ukojuje v hromadivém punktování, jež zapotichlí a rozpřemítá klavír s basou. Nicméně – to věčné zápolení protikladů! – samotné zakončení se zhoupne do vzrušivostního chvatnění a rozvírněného záchvatnění. Ale vlastně celé album je plné průtočné útočnosti a rozvíjené rozvířenosti – až po náhlý sesuv Vesuvu (jak jinak to pojmenovat?), který vše definitivně uzavře. Jak vidno, Segers vše zaranžoval do posledního puntíku a Martin Archer oprávněně označil CD jako „velkou improvizovanou rockovou hudbu s břesknými kytarami, ledově chladným klavírem, mysteriózními flétnami a saxy, vyostřenými perkusemi a podzemní basou“.
Ovšem právě Archer si nedal ujít příležitost, aby opět i sám nepřekvapil něčím nečekaným. Album The Sincerity of Light, na kterém s postupným podílem participovali kytarista a elektronik Chris Meloche, perkusista a elektronik Gino Robair a vokalistka Lyn Hodnett a kterému průběžně Martin Archer (dechové a klávesové nástroje plus elektronika) dodával konečnou (doaranžovávanou) podobu, je skládanková, vypuzzleovaná záležitost. Je to tajfunově podšitý úplet, prokombinovaný a dodetailovaný do tří částí, vzájemně proposílaných a prokombinovaných ze statických i aktivních elementů. Archer zrekapituloval celé jeho utváření s historickou přesností včetně jednotlivých detailů a návazností; nám musí stačit, že jde o vzájemný konglomerát hudebních materiálů a technik, jehož výsledek, vzniklý posléze ze složitých machinací, bude prý předveden i naživo.
Každopádně první část je vyreptávána s briskním nahromaďováním a s třeskutostními vrypy sesouvána do řezavostního drsnění. Všechno je zde náběhově vyrůzňované, promlátivě vyrumplovávané a samohybně výhybkové. Nová a nová vyjíždivost tohoto elaborátu je porozbíjená, plná průsmyků a výmyků; tato prodrnčovaná explozívnost se ani na mžik nezastaví, je to zapeklostně eruptivní závraťování, které nás zavaluje neustále pozměňovaným hlučením, skučením, ječením, třeštěním, zurčením, které až posléze (Part I čítá téměř osmnáct minut) zmatoví do probublávavého odrobustňování, náhalného závitnění, tušivého čepýření a osamělostního zabrouzdání. Obdobnost jednotlivých částí je naráně, přesto druhá část (prodychtěná zejména seskupením Archerových altek) se mi jeví jasnozřivější, rozbřeskovaně prozvoňovaná a vířivěji vytemperovávaná, její rozpumpovávání je protřepávaně zapikolovávané, propráskané, až vypráskané, vlastně spíše promrskutované, rozdivněné do minimalistické peřejovosti, třískovost se tu střetává s cinkavou zasklenkovaností, vyhřmívaná rozparáděnost se splašnou srážkovostí. Ustavičné rozvíjení a zapadání, protežované protahování, měnlivě spádné i nekonečně variované, a přitom stáleznovuzrozované rozruš(n)ění činí z těchto následných šestnácti minut nepřeberný anti-galimatyáš. Třetí část (šestnáctiminutová)se záhřmotně vykvedlává, je vyhmatávavě prohráběná, plná námluvností, truců, shybů, rolování, prochvívání a kolesňování, je to rozlicované výtržnictví, rozhojňované a rozpřevracované až do zádušniva a vymítava. Najdeme tu v kupodivné svornosti závěsně škeřivé střečkování, vyklíčené vykličkování, truchlé žabovřesknění, výličné odbojnění či smečkové zálisnění, vše obklopeno shlukovanou probíjivostí, a ani se nepodivíme, když vše zabrzdí v jednotónové konečnosti. Tedy další tvář mnohotvárného Martina Archera, který se jen málokdy spolehne na už dosažené. Může být iritující, ale v žádném případě nezanudí.
Metamorphic: The Two Fridas
The Eclectic Maybe Band: The Blind Night Watchers´ Mysterious Landscapes
Meloche / Archer / Robair / Hodnett: The Sincerity of Light
Discus Music (www.discus-music.co.uk)