Michael Gordon, David Lang, Julia Wolfe: Shelter
Cantaloupe Music (cantaloupemusic.com)
Kolektivní komponování není právě běžná záležitost, nicméně trojice Michael Gordon, David Lang a Julia Wolfe v takovém přístupu našla zalíbení a s nahrávkou Shelter uzavřela volnou trilogii, jejímiž předchozími části byly The Carbon Copy Building (1999) a Lost Objects (2001). Společné skládání hudby je součástí širšího rámce aktivit, na nichž se ti tři podílejí a které se snaží soudobou vážnou hudbu představovat jako komunitní záležitost. Pojem Bang on a Can zahrnuje skladatelské i interpretační spolčení, festival, ale také „people’s commission“, tedy lidovou objednávku – systém získávání peněz na nové skladby od jejich budoucího publika.
Zatímco Lost Objects bylo meditací nad různými podobami ztrát, Shelter se točí kolem domu, domova, útočiště, obydlí a všeho toho, co si s těmito pojmy spojujeme. Libreto, jehož autorkou je, stejně jako u předchozích dvou společných děl, Deborah Artman, začíná pěkně u vchodu a u rituálů spojených s příchodem „dovnitř“, ať už to je dotknutí se mezuzy (schránky s úryvkem Tóry na rámech dveří židovských domovů) nebo vyťukání kódu na ovládacím panelu. Sedm částí libreta vychází z různých aspektů spojených s ústředním pojmem, zkoumá, kterak přístřešek a domov budujeme a jak jeho bezpečí ohrožuje venkovní svět v podobě cizích lidí nebo přírodních živlů. Některé části libreta si vystačí z opakováním jedné fráze (The Boy Sleeps, I Wish to Live Where You Live), jindy si naopak autorka textu užívá sestavování seznamů (vstupní rituály v Before I Enter, stavební materiály a součástky v American Home) a skladba končí varováním, že „žádný dům, žádná věž, žádný chrám, žádný hrad, žádné sídlo postavené lidskýma rukama není věčné.“ Shelter původně vzniklo jako scénický útvar, spojený s projekcemi z dílny filmaře Billa Morrisona.
Dá se spekulovat o tom, který z trojice skladatelů je více slyšet ve které části, oni sami však výsledek prezentují jako společný. Hudba se pohybuje mezi dvěma polohami: na jedné straně éterickými plochami proplétajících se hlasů, do nichž lehce brnká kytara jeden tón či smyčce jemně sviští ve výškách a na straně druhé valivými rytmy připomínajícími, že termín postminimalismus má ve spojení s touto partou své opodstatnění. V obou případech jsme ve světě převážně tonálním, kde se hlasy občas proplétají v kánonech a rytmy jsou jen decentně komplikované. Zvuk komorního orchestru – Ensemble Signal s dirigentem Bradem Lubmanem – obohacuje akustické nástroje o elektrickou kytaru a baskytaru. V jemnějších a pomalejších místech má hudba docela kouzlo, pod jemnými harmoniemi je cítit napětí, The Boy Sleeps je pěkně vygradovaná od čistě vokální polyfonie přes šustění činelů a zahušťování instrumentace, již završí zkreslená kytara. V rytmičtějších částech bohužel stejné kouzlo nefunguje a ve srovnání s např. Lost Objects nebo třeba Trance (1996) Michaela Gordona je hudba docela prkenná. (A není to, myslím, proměnou recenzentova vkusu. Obě zmíněné starší věci mi i po letech znějí dobře.) Rytmy, které v těch skladbách působily dravě a hypnoticky, jsou tu sice technicky podobné, ale zároveň mdlejší a předvídatelné a elektrická kytara s basou jim nedodávají potřebný odpich; spíš nepříjemnou pachuť usedlého bigbítu.
Tým Gordon–Lang–Wolfe se prostě pohybuje v obtížné disciplíně „moderní hudba přístupná širšímu publiku“. Několikrát spolu i jednotlivě ukázali, že v ní umí bruslit zdařile, tentokrát je to jaksi napůl.
