Newyorský postminimalista Michael Gordon podnikl v posledních letech zajímavé výpravy do oblasti zvukové jednobarevnosti ve skladbách Timbre (2011) pro šest hráčů na velké dřevěné desky a Rushes (2012) pro sedm fagotů. Na nové desce sahá o pár let zpět a vytahuje dvě skladby s nezřízeně opulentním zvukem. Půlhodinová Dystopia (2007) vznikla jako součást společného projektu s filmařem Billem Morrisonem, s nímž již dříve vytvořil třeba opus Decasia, ódu na rozpad paměti a materiálů. Inspirací je v Dystopii velkoměstský hluk a rychlost života v Los Angeles, Gordon ji přirovnává k rychlé jízdě po dálnici. Mluví o balancování mezi krásou a ošklivostí, harmonií a disonancí a také o nestabilním zvuku fonografického válečku, který zpomaluje a zrychluje během přehrávání. „Do velikého mixéru jsem naházel velké množství rozdílných zvuků sahajících od renesančního skladatele Johannese Ockeghema po drum’n’bass. (…) Nebuďte zklamaní, když žádný z těch vlivů nerozpoznáte.“
Upřímně, hlavním rozeznatelným vlivem je Gordonova vlastní skladba Trance z roku 1995, která ukázala spojnici mezi postminimalisty z akademické líhně a tehdejší bující taneční scénou. I v Dystopii se na nás hrnou kubisticky hranaté polyrytmy, roboticky funková baskytara a frenetické smyčky orchestru. Ve srovnání s Trance je to vše roztažené do velkého orchestru a dobarvené rozlaďováním. Půlhodinová stopáž bez velkých kontrastů se ale na takovou jízdu najednou zdá zbytečně dlouhá – paradoxně ve srovnání s Trance, který trval skoro hodinu. Možná by to milovníci rychlé jízdy autem ocenili, ale u mě se ten strhující pocit nedostavil. Spíše myšlenky na snahu o snaze nově napsat něco, co už tu bylo.
Druhá půlka CD patří Rewriting Beethoven’s Seventh Symphony (2006). Gordona prý na hluchém mistrovi z Bonnu fascinovala hlučnost a energie jeho hudby a ve svém přepisu zkusil vzít z každé věty symfonie jednu myšlenku a na jejím základě napsat něco svého. Postupuje jako klubový remixér, který si z originálu vezme jednu frázi či riff a na nich buduje. Vzpomínám na skladbu Martina Smolky Remix, Redream, Reflight (2000), v níž jsou tímto způsobem remixovány fragmenty z celé hudební historie a mimo jiné také kousky z Beethovena. Tyto dvě pocty jsou si v něčem docela blízké, pokud zůstaneme u povrchních znaků, tak ve využití glissand. Gordonova vize je blízká dědictví dubu – rozmazává Beethovenovy myšlenky do oparu ozvěn, pod nimiž pulsuje rytmus. Nejlépe to vychází ve druhé větě, jejíž téma je podle mého soukromého názoru tím nejchytlavějším, co Ludwig van napsal (je to tím, že tuto symfonii komponoval, právě když se flákal jako lázeňský host v Teplicích?). Tu se najednou dostavuje lehce závratný pocit, o nějž snad bylo usilováno v první Dystopii. Druhé dvě věty jsou méně impresionisticky zamlžené a více rytmicky rázné – můžeme si představovat vztekajícího se Beethovena mlátícího do stolu. Každopádně klasicistní inspirace Gordonovi prospěla.
Hrají Los Angeles Philharmonic s Davidem Robertsonem (Dystopia) a Bamberger Symphoniker
s Jonathanem Nottem (Rewriting Beethoven’s Seventh Symphony)
Michael Gordon: Dystopia
Cantaloupe Music (https://cantaloupemusic.com)