- Inzerce -

Michael Gordon: Rushes

Michael Gordon: Rushes

Cantaloupe Music (https://www.cantaloupemusic.com)

 

Hudba Američana Michaela Gordona (1956) se jeví kritikům jako výslednice jeho zkušenosti s undergroundovými rockovými skupinami v New York City a formálního studia kompozice na Yale u Martina Bresnicka. Gordon je také znám jako jeden ze zakladatelů a uměleckých ředitelů newyorského festivalu a souboru Bang on a Can, vedle skladatelů Julie Wolfové, jeho ženy, a Davida Langa, s nimiž spolupracoval na řadě projektů. Inspirativní by mohly být zejména Gordonovy multimediální projekty s využitím videa, jako např. Van Gogh Video Opera (1991). Jeho hudba je spojována se směrem totalismu (nikoliv totalitarismu) a post-minimalismu.

Podle encyklopedie je cílem totalistní hudby mít dostatek povrchové rytmické energie, ale také aby obsahovala dostatečnou komplexitu v pozadí. Pojem reflektuje „totální organizaci“ serializmu, který se zde netýká 12-ti tónové řady, ale podle teorií Henryho Cowella využívá stejné strukturální prostředky pro rytmus, které se tradičně používaly pro výšku tónu. Např. tradiční poměr mezi frekvencemi velké sekundy je 9:8; a 9 proti 8 je významným tempovým kontrastem v mnoha totalistních skladbách, docílený tím, že některé nástroje hrají tečkované osminy, zatímco jiné hrají trioly půlových not. V praxi tak totalistní hudba může být konsonantní, disonantní nebo obojí, ale obyčejně se omezuje na malé množství sonorit v dané skladbě.

Postminimalismus podle Kyleho Ganna – tak jak se rozvíjel v 80. a 90. letech – charakterizuje 1) stálý puls, obvykle pokračující v celém díle či větě; 2) diatonický jazyk tónové výšky, tonální v účinku, ale vyhýbající se tradiční funkční tonalitě; 3) celková vyrovnanost dynamiky, bez silných klimaxů nebo rozdílných emocionalit; 4) oproti minimalismu vyhýbání se jasnému nebo lineárnímu formálnímu uspořádání. Styl také prokázal kapacitu absorbovat vlivy z world music a populární hudby (balijský gamelan, bluegrass, židovská píseň, aj.).




Rushes je třívětá Gordonova skladba pro sedm fagotů, která splňuje mnohé z výše uvedených charakteristik. A nejen to, jak píše recenzent na SFGate: „Skladatel, který se zaváže napsat hodinový kus pro sedm fagotů, musí být geniální nebo blázen, a Michale Gordon je asi trochu z obojího.“ Rushes neboli spěchy jsou stále pulzující nepřerušenou stěnou zvuku těchto dřevěných dechových nástrojů; a v tomto smyslu není valných strukturálních rozdílů mezi částmi, jen v barevných odstínech ploch (druhá část je temnější než první) či ve směru pohybu (ve třetí části od zdola nahoru a opačně). Celá první část je de facto sestupnou sekvencí na diatonické stupnici, ale vnímaná tak, jako by šel rozostřit sluch místo zraku.

Přes svůj název skladba svým vyzněním spíše vybízí k poklidně orientální meditaci a relaxaci; vhodným doplňkem při poslechu je tudíž kanape.

 

Nahrávka je k poslechu a koupi například na Bandcampu.


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.