Michael Nyman: Piano Trios 1992-2010
MN Records (https://www.mnrecords.com)
Anglický skladatel, minimalista Michael Nyman (1944) je širší kulturní veřejnosti zřejmě nejspíše známý jako autor filmové hudby, v níž jej proslavil zejména australský snímek původem novozélandské režisérky Jane Campionové Piano (1993), kde spojil minimalismus s romantickou hudbou 19. století a skotskou lidovou hudbou. Nyman však není autorem pouze filmové hudby, o čemž svědčí i jeho CD klavírních trií z rozpětí let devadesátých a nultých v podání Fidelio Tria. Z tvorby pro film nicméně čerpá hned úvodní opus Poczatek (2010), jehož pět částí vybral ze svého soundtracku pro stejnojmenný film, který napsal původně pro Michael Nyman Band (soubor, který vytvořil pro interpretaci své hudby). Zde využil výňatky z polského dokumentárního filmu 50., 60., a 70. let a zařadil je do sekvence.
Ačkoliv The Photography of Change (2004) měla oslavovat přírodu a krajinu v Utahu (zvláště ptactvo), název odkazuje na ranou sovětskou fotografii v podání Aleksandera Rodčenka, a navíc je dílo dedikováno Johnu Peelovi, britskému rozhlasovému diskžokejovi, který zemřel během posledních stádií díla. Yellow Beach (2002) opět odkazuje na film, tentokrát je přearanžovanou verzí Come Unto These Yellow Sands, což hrál Michael Nyman Band ve filmu Prospero´s Books (na motivy Shakespearovy Bouře); je plodem dlouhodobé spolupráce s režisérem Peterem Greenawayem. Konečně titul Time Will Pronounce (1992) byl převzat z posledních veršů básně Josepha Brodského Bosnia Tune, která vypovídá o nesmyslném hororu denního maření životů v Bosně v roce 1992.
Přiznám se, že nemám příliš rád hudbu, která je přesofistikovaná, tj. takovou hudbu, při jejímž poslechu si člověk klade otázku, co tím chtěl autor vlastně říci; jakoby autor takovéto hudby rozvíjel metafyziku, ale spletl si přitom médium: zaměnil hudbu za filozofii. Oproti tomu však Nymanova hudba působí dosti přímočaře, emotivně, dovede vtáhnout posluchače do svého okruhu vjemů, aniž by jej napadlo výše uvedenou otázku si klást. Techniky a hudební prostředky, které Nyman používá, jsou přitom vlastně dosti jednoduché, takže se na první pohled může posluchač podivit nad tím, že skutečně s minimem prostředků lze docílit výsledku, který nenudí. (Obdobně, jako si tuto otázku může klást ve vztahu ke skladatelům období klasicismu, jejichž repertoár z oblasti harmonie byl též značně omezený, zvláště v porovnání s ostatními hudebními styly.)
Tak např. ve skladbě Pozcatek začínají hrát housle a klavír unisono, zatímco cello předvádí ostinátní figuru; téma je výrazně melodické (jakoby vystřižené z části refrénu populární písně) a hrané ve smyčkách a obměnách, tj. minimalisticky (obecněji jde o druh variačního principu). Na základě opakování a evoluce vzniká postupně a místy zvláštní kontrapunkt, kdy slyšíme figuraci v klavíru, a cello přebírá melodii. S kontrastem pomalých a rychlých částí si zde Nyman příliš hlavu nedělá. Proč taky?
Naopak v The Photography of Change, která je jednovětou, ale delší skladbou, nalezneme tempově a hybností kontrastní plochy (téměř na způsob ronda). I tato skladba působí značně neoromanticky; klavírní tematická figura připomíná Tanec kuřátek z Musorgského, ale pak konvertuje ke směsi bugatti stepu a kontrapunktu. Yellow Beach je skladba opět velmi lyrická, introvertní, s klavírním tremolem, přičemž „citotvorná“ (snad i proti vůli posluchače) je i Time Will Pronounce. S podobnými prostředky vlastně může operovat i kýčovité umění, ale Nymanovi zkrátka nějak věříme, že to myslí upřímně. (Ostatně v kampani na billboardech se neprezentuje.)
Možná také proto Nyman mohl o své tvorbě prohlásit: „Jsem šťastný nejen proto, že lidé znají mou filmovou hudbu, ale také proto, že jsem vždy psal hudbu zejména k takovým filmům, které se těší důvěře mezi inteligentními diváky.“
