Když jsem v roce 2004 poprvé uviděl svého souseda v rezidenci uprostřed vídeňského MuseumsQuartier, vlastně jsem nevěděl, o koho se jedná. Věděl jsem jen, že je to Andres Bosshard a že je ze Švýcarska a že taky „dělá zvuk…“ Mnoho nocí strávených později v rozhovorech s ním mi pak během následujícího měsíce otevřelo cestu do míst, o kterých se mi dřív ani nesnilo. Mezi mnohými to byl určitě svět prostoru v hudbě, nebo snad lépe řečeno – hudby v prostoru.
Andres Bosshard je zvukovým umělcem a performerem, snad více však než kdo jiný rozvinul v posledních dekádách koncept zvukové architektury, takové, která sahá do veřejného prostoru a dotýká se tak každého z nás. Je autorem řady zvukových věží (mj. té během švýcarského Expa v roce 2000), bezpočtu zvukových instalací, vlastních hudebních nástrojů, či fantastických konstrukcí speciálních reproduktorových soustav. Je performerem, který dokáže rozehrát zvukem prostor kolem nás tak, že zvuky plynou kolem našich uší, jako kdyby to byl vítr…
Při své úvodní přednášce v MuseumsQuartier (MQ) v červnu 2004 přednesl, nakreslil a vyvěsil všem na oči svou vizi zvukového nebe (Klanghimmel), které by konceptuálně propojilo rozsáhlý vnitřní dvůr MuseumsQartier s vídeňskou city, která se rozkládá kolem. Tehdy mi to přišlo trochu jako pohádka, dnes už asi o trochu víc vím, že vize jsou od toho, aby se naplňovaly.
V sobotu 16. dubna letošního roku se Bosshardovo Zvukové nebe dočkalo prvního crash-testu. Jsem rád, že jsem mohl být u toho a že má nová skladba určená právě pro tuto fantastickou zvukovou instalaci mohla být první, která toto sestavu čtyřiadvacetikanálového venkovního ozvučení mohla rozehrát. Crash-test byl nakonec naštěstí jen „testem“ a tak se zdá, že po vyladění technických a prostorových detailů bude možné vše spustit do ostrého provozu, který potrvá celé léto a bude součástí oslav desetiletého výročí vídeňského MQ.
Klanghimmel je instalací, kterou iniciovalo vídeňské sdružení Tonspur (www.tonspur.at) zaměřující se již téměř deset let na různé koncepty zvuku ve veřejném prostotu. Svou prodlouženou ruku má v posledním roce už i v Berlíně a zcela nově dokonce v Praze. Pokud vše dobře dopadne, zrealizuje sdružení Tonspur v průběhu října tohoto roku výstavu ve dvoře před kostelem Pany Marie Sněžné, na níž budou formou multikanálové reprodukce znít všechny doposus zrealizované kompozice od autorů z celého světa, včetně zcela nové skladby, kterou jsem pro zmíněnou vídeňskou událost mohl před nedávnem zkomponovat i já.
Tedy – Klanghimmel – instalace je složená ze sestavy několika desítek reproduktorů různých typů, akustických vlastností a prostorových dispozic. Základem jsou typické Bosshardovy plexi-reproduktory – trojice širokopásmových reproduktorů zanořených do tlusté plexi-desky a zavěšená v asi desetimetrové výšce nad povrchem dvora. Tyto reproduktorové desky zároveň vyměřují celkový rozsah Nebe, který je téměř 1500 čtverečních metrů.
Ze dvou stran je dále na budovách MQ zavěšeno celkem osm satelitních talířů, které se od běžného televizního satelitu liší jen tím, že nemají digitální přijímač, ale akustický vysílač – totiž reproduktor. Satelitní talíř pak způsobuje, že zvuk z reproduktoru je ve velmi úzkém pruhu vyzařován směrem k zemi a je tak jakýmsi bodovým akustickým reflektorem. Dalších osm reproduktorových kanálů bude rozmístěno v kruhu kolem celé plochy a vytvoří tak jakousi horizontální dimenzi Nebe.
Slavnostní otevření celé výstavy se uskuteční ve čtvrtek 9. června 2011 ve 20:00 a to společným „nebeským“ koncertem Andrese Bossharda a perkussionisty Lucase Niggliho, k němuž jsem byl přizván i já jako třetí z hudebníků – snad na vzpomínku našeho společného koncertu v MQ v roce 2004, který byl pro mne uvedením do světa “fliegende Klänge” – létajících zvuků, jak Andres Bosshard rád říká zvukovým entitám kolem nás… a tak jsem vlastně dost nadšený z toho, že budou “fliegende Klänge” létat po onom Nebi, kterém jsem tenkrát tak nerozuměl…
