Nizozemského klavíristu a hudebního skladatele Michiela Braama (1964) známe především z jeho trií (s Wilbertem de Joodem a Michaelem Vatcherem, viz Coloras nebo Change This Song), z Bik Bent Braamu (Extremen) nebo s Hybrid 10tetem (On the Move, vše na labelu BBB). Album Gloomy Sunday , nahrané 9. prosince 2015 v BMC´s Opus Jazz Clubu, má v těchto souvislostech postavení zcela výjimečné. Předcházelo mu uctění památky zemřelého studenta, na jehož počest hrál Braam na ArtEZ University of the Arts veleznámou (zde titulní) skladbu Gloomy Sunday Rezsöho Seresse (1889 – 1968), tedy Smutnou nebo také Ponurou neděli (v originále Szomorú Vasárnap), mající na svědomí několik sebevražd.
Sám Braam v doprovodném textu přiznává, že svá sólová vystoupení předem nikterak nepřipravuje; tentokrát však učinil výjimku. A tak se středobodem koncertu stala právě Smutná neděle a jí byla předpřipravena i atmosféra celého dění na pódiu s šesti vlastními a čtyřmi přejatými opusy včetně šerosvitného obalu. Nepředstavujme si však nějakou traurmaršovost či rekviemovost; naopak: vše probíhá v neustálých zvratech a protikladech a vazba na ústřední motiv setrvává pouze v niterné atmosféře celkové mnohotvářnosti a nepředvídatelnosti koncertu. Hned Opus Espresso rozechvívá a roztónovává i rozvažuje přístup k danému tématu, rozbezpečuje ho až do chamtivé spádnosti, rozpíná ho a protežuje virvální rozbytněnost s těžkými úhozy a šplhavým nabobtnáváním, aby se z vehemence dostal zpět do hledačského upokojnění. Protikladně Q1 se rozehřmí do bouřkovosti, pianista trvá chvílemi repetitivně na svém, rozdmýchávavě se vnucuje, holedbá se, proskakuje ohnivými obručemi nástrah, vtrhovačně brunátní, vyšplhávavě škáluje, ale pak bez výstrahy průzkumničí, úhybní, zalichotí, zalahodí, probírá (se), aby se znovu odvážil odvázat. První přejatou skladbou je The Man I Love od Georga Gershwina a Braam ji licoměrně probleskuje, pableskuje, zábleskuje, rozvášňuje i poklízí, výtržničí a vzápětí se oddává romantizujícímu ligotání, přehršluje i odsekává, prostě navozuje protikladné nálady od vstřícnosti po odmítavost včetně zatančení, které kposledu zbortí. Vlastní Pit Stop Ball Ad pokerově rozehrává, ochomýtá se i probalancovává kolem námětu, ale v podstatě setrvává v neochvějné uminutosti a proměnlivé prekérnosti. Je tu proklamativní i rozněžnělý, nesporný i rozporný, střídmý i nestřídmý, zahalivý i rozhalivý. Každopádně zůstává ve všech protikladnostech tvrdošíjný, aniž na nich setrvává, protože po znepokojivé opojnosti bez zaváhání, leč naléhavě střelhbitě vskočí do rozvratnosti. Eliza Jana Gerarda Palma je mu v naprostém opaku záminkou k labužnicky operetnímu, až „odrhovačskému“ pojetí. Kvůli vylehčení? Asi. Zato Opus Walk poznovu rozdmýchává stupnicované výbojňování a prohřmívavé bujnění, vnucování i vynucování, durdivé, mrzoutské i zase lebedivé. Toto roztodivnění je na přeskáčku splavné i zátočné, rozkotávané i zakótovávané. Hlavním bodem programu ovšem zůstává zmíněná Gloomy Sunday, pojímaná jakoby mimochodem, avšak procítěná, s vnitřní úporností i úsporností, občas znezřetelňovaná, nicméně náruživá, rozporná, s nespornou dobývačností. Že nechce svádět k sebevraždám, je nabíledni. Zatímco po této výzvě reaguje Opus Search s burleskně chvatnou přesýpačností a rozjitřeně rytmickou zvratností do odkrývavě rozšívaného rozprávění, Memories of You z pera legendárního Eubia Blakea dostojí předloze s rumplujícím jazzověním, se swingovými přemety a kaskádovým rytmizováním. Braam se prohání po klávesnici s úporností i nadhledem, nonšalantně pestří a vabankově rozmíchává, chlubí se údernickou zručností s propady do cajdákovosti, ale to vše se děje vabank. Závěrečná Cuba, North Rhine Westphalia vyvrcholí v tangové poskočnosti, až skotačivosti, vykutáleně se vykutává ze zbrklosti do ladnosti a naopak, Braam je proněžněle hravý i násilnicky rozbojný, úlisně probíravý. I v tak množinové nevypočítalnosti však vyciťujeme tu všeobjímající náladu na ostří rozvernosti a tragična jako jednotící prvek.
Obdobnost kompaktu A Short Moment of Zero G, který nahrál v budapeštském BMC Studiu od 15. do 18. května 2016 německý saxofonista (někdy i flétnista) a hudební skladatel Daniel Erdmann (1973), spočívá v obdobné proměnlivosti, probíhající uprostřed kompozic, aniž protagonista zásadně vybočí z jednolitého ataku na posluchače. Erdmann (zde pouze s tenorem, zato autor všech skladeb), má za sebou od Recovering from y2k (Erdmann 2000) přes Supermiocrogravity (Erdmann 3000 z roku 2007) po Ten Songs About Real Utopia (se Samuelem Rohrerem, Vincentem Courtoisem a Frankem Möbiem, 2015) asi dvacítku CD, na kterých se podílel jako vedoucí nebo zásadním podílem na realizaci. V případě Velvet Revolution (neběží o shodu s naší sametovou revolucí) jde o trio s houslistou a violistou Théem Ceccaldim a vibrafonistou Jimem Hartem, tedy o dost neobvyklé spojení, které ovšem umožňuje vzájemné objevování ne vždy zažívaných souvislostí. Čemuž je toto trio zcela právo. Hned úvodní A Pair of Lost Kites Hurrying Towards Heaven okamžitě zaujme vybrnkáváním, vdýcháváním a roztěkáváním, které otevírá pole pro hutný sax s příbuzněním houslí a protíráním vibrafonu, což vede do vábné a vehementně vypulírovávané melodie, plné radostné tancechtivosti a lahodné objímavosti. Hned tady si uvědomíme, že toto spojení funguje. Funguje i v Infinity Kicks In, kde bezprostřední, všímavé housle jako mimochodem straní svým struněním hebce sametovému saxu a vše se zcela nenásilně vystupňovává do omamnosti. Nutkavý hlas saxu přitom spočívá v objetí kolegů. A jsou to opět něhyplně rozebíravé housle, které se proplétají ve Velvet Revolution s náznačně hloubkovým saxem a dokreslujícím vibrafonem. Výsledek je nutkavě obestíravý. A tento pocit nezmění ani povlovně zklidňující Quand j´étais petit je révais d´étre pauvre, plný rozmilovávané naléhavosti (až vlezlosti). Naznačivost Les agnettes vyburcuje hned po vstupu vévodivý sax, který se rozparádí, ale zůstává v normě, nepřehání vzrušení a dovolí i souputnickým nástrojům, aby se rozehrály po svém a se záletným vábením. Vzájemné pulírování pak doličuje A See a Strange Light, střídavou hladivost i výzevnost prokadeřuje nebo vyzvonkovává vibrafon ve sroubenosti s violou, celek obnáší pohodovou vroucnost a náznak definitivnění. Také zaswingování skladby Swing für Europa zůstává nejurodivé, celá trojice se nachází v jednom kolotoči, průběžňovaně pospěšném. Ceccaldi (jako tomu bývá většinou u prvních taktů) vysondovává Les frigos, čemuž se s vnitřní prochvělostí přidávají spoluhráči, vydůrazňují ji, dokud nezapadnou do houpavé mazlivosti. I když sax vede, je dalšími nástroji neustále (pro)následován, obepínán, prostupován, dovozován. I když jsme chyceni zklidňovanou něhyplností, hráči na naše vnímání líčí naplno, bez zábran. Podobně v titulním a short moment of zero g nás zaskočí v(z)nosná balancující ladnost, kdy skladba vyvěrá zcela samozřejmě, jako pod sordínou, náběžně, průběžně i záběžně, s poetickou melancholií a s probluzujícím vlichocováním, které nás může konec konců přimět snad i ke zvolání: chvíle, zůstaň! Lichotivě procítěné vnucování se vzlínavou souhrou, plnou jemných shod i dotváření vábivého kontaktování, charakterizuje Try to Run; všichni tuto skladbu prozařují ve vzájemné, až bezmezné závislosti, a přitom jsou všichni sví (=svojští) a prosazují se i jako jedinci. Vzbuzují prostě dojímavost na n-tou (kdybych chtěl přehánět, nadsadil bych: až za hrob). Rozehrávání a přihrávání, plné laškovné poskočnosti, vrcholí i v závěrečném Still a Rat. Nebývám většinou příliš příznivě nakloněn záležitostem, které se záměrně vyhýbají experimentům a udržují si bezodyšně základní nelomenost, byť probíhající ve zmíněné rozmělňovanosti. Ale tuto skutečnou sametovost Erdmannova tria nemohu nepochválit. My posluchači s ní můžeme jenom souznět.
Michiel Braam: Gloomy Sunday
Daniel Erdmann´s Velvet Revolution: A Short Moment of Zero G
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)