Mike Patton / Luciano Berio: Laborintus II
Ipecac Recordings (www.ipecac.com)
Luciano Berio byl sice skrznaskrz italský skladatel, v jeho životě nicméně hrály důležitou roli návštěvy Spojených států amerických. Na počátku padesátých let tam odjel studovat u svého krajana Luigiho Dallapiccoly, jenž v něm probudil zájem o racionální kompoziční metody serialismu. V letech šedesátých se již sám objevil jako pedagog na kalifornské Mills College, kde mezi jeho studenty patřil minimalista Steve Reich i baskytarista Grateful Dead Phil Lesh. Pod kalifornským sluncem začal také Berio v roce 1963 psát skladbu Laborintus II na společnou objednávku francouzského a italského rozhlasu k sedmistému výročí narození Danteho Alighieri. V Beriově katalogu nenajdeme žádný Laborintus I, pořadové číslo odkazuje na sbírku Laborintus básníka Edoarda Sanguinetiho, Beriova přítele a odborníka na Danteho. Sanguineti sestavil z textů svých, Danteho, z Bible, T. S. Eliota a Ezry Pounda libreto pro skladbu, která není operou, ač ji lze podle skladatelových instrukcí provádět i scénicky, s tancem či jinými prvky. Dílo má formu jakéhosi katalogu literárních i hudebních témat, která jsou mezi sebou volně propojena a posluchač je jimi prováděn jakoby na základě volných asociací.
Skladba má tři části, prostřední z nichž je o něco rychlejší, hlasitější a divočejší. To je ale asi tak vše, pokud jde o snadno popsatelnou formální stránku. Hudba, určená pro osm zpěváků-herců, tři ženské hlasy, vypravěče, komorní soubor s výraznou rolí bubeníka a elektroniku (živou i pouštěnou ze záznamu) svou strukturou odpovídá rozsekanosti a rychlým střihům libreta. Kakofonické střety překřikujících se hlasů se v mžiku zlomí v tiché harmonie, další střih přinese swingující rytmiku a freejazově splašenou flétnu. Elektronika se drží spíše v pozadí, jen občas se projeví výrazněji, třeba jako rychlé syntetické bublinky mezi ostatními hlasy. Text je v tomto díle základem, nástroje fungují jako rozšíření možností lidských hlasů, elektronika jako rozšíření možností nástrojů. A hlasy využívají výrazových možností od klasického operního zpěvu přes všemožné šepoty a výkřiky. Instrumentální složce vedle bicích dominují dechové nástroje, které splývají s hlasy do barevných ploch, nebo naopak ostrými štěky sekají hudbu na kusy.
Jediným, kdo se drží docela zpátky, je vypravěč, tedy titulní hrdina Mike Patton. Uvádění jeho jména hned vedle Beriova je tak trochu klamavá reklama, protože vokalista známý svými extrémními výkony a schopností zkroutit hlasivky do nejnemožnějších tvarů zde má roli disciplinovaného interpreta, jenž bez afektu a bez efektů (s výjimkou krátké pasáže s megafonem) předčítá italsky (a občas anglicky) svěřený text. Italové mohou posoudit kvalitu jeho výslovnosti, Středoevropanovi se zdá pěkná a neamerická, což by odpovídalo Pattonově celoživotní vazbě k Itálii, která se před pár lety projevila deskou Mondo Cane, na níž nazpíval italské písně z padesátých a šedesátých let. Fanoušci Pattonovy skupiny Faith No More či jeho experimentálních agresivních projektů tedy budou možná zklamáni. Toto je „obyčejná“ postmoderní klasika, velmi dobře provedená belgickým souborem Ictus ve spolupráci se sborem Nederlands Kamerkoor. Ve srovnání s dostupnou starší nahrávkou je ta nová hladší, plynulejší, rychlé střihy mají trochu méně ostré hrany, čímž ovšem výsledek nijak netrpí, spíše naopak. Bubeník a zároveň dirigent ansámblu Ictus, Georges-Elie Octors, dokáže chaotické pasáže elegantně propojit se statičtějšími místy a jen o trochu více než půlhodinová nahrávka rychle dospěje k závěru, v němž se vytratí do šepotu.
Způsob, jakým Laborintus II žongluje s tématy – paměť, hudba, smrt, lichvaření (italské slovo pro lichvu „usura“ je nápadně zdůrazňováno) – neumožňuje nějakou jednoznačnou interpretaci. Je možné ji vnímat jako kritiku moderní konzumní doby i jako psychologickou studii propojování volných asociací. Berio návod nedává, domýšlet musíme sami. Mike Patton coby šéf značky Ipecac a iniciátor této nahrávky ukázal zase jednou pozoruhodnou šíři vkusu, a ke cti mu slouží i to, že své hudební ego tu dokázal držet zkrátka.
