Druhý díl memoárů Alternativa neaspiruje na jiskrnost svého předchůdce, popisuje ale Chadimovo stěžejní tvůrčí období.
„Nemůžu, dopisuju knihu,“ odpovídal Mikoláš Chadima celé čtyři roky, co jsem měl tu čest být členem jeho MCH Bandu, na nejrůznější žádosti o chvilku času, až se z toho stal interní kapelní folklór. Po několika změnách nakladatele a poté, co práce autorovi nakynula pod rukama, je tu ale péčí Galénu pokračování jeho memoárů Alternativa předznamenané reedicí jedničky.
Oba tlusté svazky mají dohromady více než třináct set stran a v případě prvního dílu pamětí, Od rekvalifikací k „Nové“ vlně se starým obsahem, jde již o třetí vydání. První bylo samizdatové, druhé, vypravené v roce 1992 brněnským Hostem, zase legendární a zdaleka ne jen pro mě v lecčems iniciační.
My muzikanti jsme nejedna rodina
Vzpomínám na doby, kdy bylo o některé hudbě snazší číst než ji zaslechnout a kdy si člověk utvářel povědomí o nejrůznějších hudebnících a scénách z článků v časopisech, memoárů, sebraných textů atd., fantazie (Jaká ta hudba asi je?), pracovala naplno a první díl Alternativy byl v tomto ohledu neobyčejně vydatnou krmí. Mikoláš Chadima v ní s bytostným vypravěčským umem prolíná svoje vzpomínky na spoluutváření pražské alternativně-rockové scény s pasážemi nabízejícími celistvější pohled na spíše neoficiální oblasti českého „bigbítového“ života. Perspektivou spolupracovníka Jazzové sekce, tedy organizace, jež se od svého vzniku potýkala s hrozbou zákazu a ukončení povolené činnosti, a podobně „nepohodlné“ kapely Extempore vnímá a popisuje hudební scénu rozdělenou na profesionální, amatérské a podzemní / nepovolené tvůrce, snahy vládnoucího režimu řídit „oblast populární hudby“ centrálně a monopolně i represe, které režim vyvíjel na ty, kdo mu svou tvůrčí spontaneitou tento utopický projekt narušovali zdola. „K tomu, aby se mohl začít odvíjet ‚příběh takřka ze života‘, jak říkal J. J. Neduha, je nutno ještě něco vysvětlit,“ píše v úvodu prvního dílu.
„Uvědomil jsem si to při diskusi s jedním svým mladším přítelem. Pojmy jako ‚underground‘, ‚neoficiální‘, ‚alternativa‘, které mým vrstevníkům poměrně jasně vymezovaly, o jakou skupinu či druh muziky jde, mu neříkaly vůbec nic. Zrovna tak je většině nezúčastněných naprosto neznámá organizační struktura a způsob, jakým bylo v Husákově Československu ‚umožňováno‘ koncertování rockových (ale i jiných) skupin. Proto nejprve jakýsi průvodce.“
Následujících pár stránek je platným pokusem o vymezení kapelní scény onoho husákovského časoprostoru z pera hudebníka, který si s režimem zrovna „netyká“, takže se v něm „neoficiální“ skupiny dělí na „neškodné“ a „nezávislé“ (a ty poslední ještě na „alternativní“ a „underground“), zatímco skupiny „oficiální“ na „vládní“, „prodejné“, „podvodníky“, „slušné“ a „čekatele“. Olympic, Katapult či OK Band, které zmiňuje coby příklady, by své místo v pop music jistě označily jinými slovy. Sám Mikoláš přiznává, že se ve svém hodnocení pouští na tenký led, jeho klasifikace je ale dodnes použitelnou pomůckou k další diskuzi. Cenným příspěvkem je i srozumitelné shrnutí systému rekvalifikací, tedy nástroje, jímž režim rozděloval hudebníky a skupiny na profesionální, amatérské a „nepovolené“.
A pak už je první Alternativa nadmíru poutavé a třeskutě vtipné čtení – stačí vzpomenout na příhody s „paní Mymuzikantijsmejednarodina“ či Jaroslavem Neduhou, který, pánové, plachtil. Kromě toho dal Mikoláš podmanivě nahlédnout do své tvůrčí, skladatelské i hráčské dílny. Mnozí adepti nezávislého bigbítu knihu v devadesátých letech doslova hltali a nechali si jejími řádky spoluutvářet světonázor a hodnotové žebříčky, nebo se snažili vyslechnout co nejvíc z díla skupin, o nichž se v knize píše a které tehdy konečně, zprvu na kazetách Black Pointu, začaly vycházet oficiálně. Byly to hezké čtenářské a posluchačské časy a já s takovou sentimentální nůší na hřbetě mohu druhý díl Mikolášových memoárů jen těžko hodnotit s odstupem.
V prvním díle Alternativy autor popisuje svou hudební cestu od nesmělých krůčků (a poskakování na jedné noze a s flétnou u huby, jako Jethro Tull) do počátku osmdesátých let, kdy programem Velkoměsto ukončila činnost kapela Extempore, jejíž vedení převzal po písničkáři Jaroslavu Neduhovi a v níž byl nakonec téměř výhradním autorem repertoáru. Kniha končila stručným shrnutím Mikolášových aktivit v osmdesátých letech, a právě její rozvinutí s přesahem téměř do současnosti nabízí o poznání tlustší dvojka.
Samovydávání už zastavit nešlo a za dveřmi postávala nová doba
Jistě nejsem sám, kdo v rozvinuté líčení „osmdesátkové kapitoly“ doufal. V té době Mikoláš totiž založil dodnes fungující MCH Band, v básníkovi Ivanu Wernischovi nalezl kongeniálního textaře a dosáhl svých uměleckých vrcholů v podobě programů Jsme zdrávi a daří se nám dobře, 198FourWell?! a Es reut mich f…; první byl drsně písňový (a na kazetovém albu ty písně záměrně vyšly nejprve v koncertních verzích, nesmlouvavějších než ty studiové), v druhém se divoce improvizovalo a zpívalo do přednatočených smyček; německy otextovaný, melancholičtější a melodičtější třetí je z hlediska hudebního vývoje MCH Bandu již zcela současný.
A jak si Alternativa II, jež nese podtitul Od „Nové“ vlny se starým obsahem k velké listopadové sametové restauraci, čtenářsky stojí ve srovnání s jedničkou? O sentimentu již tu řeč byla; kolega, který mě k poslechu MCH Bandu kdysi přivedl, mi, když na knižní novinku přišla řeč, položil otázku, jaká je, neb on se ji skoro bojí číst. Nuže, příteli, taková řachanda (to nemíním pejorativně) jako jednička to rozhodně není. Stárnou čtenáři, stárnul autor, stárnula i hlavní postava díla. Historek a ostrých soudů vůči ostatním hudebníkům je méně. Značná část knihy je věnována Chadimově vydavatelské činnosti (právě z archívů jeho labelu Fist Records čerpal již zmíněný Black Point, jemuž MCH svůj katalog postoupil), soudnímu procesu s Jazzovou sekcí, drolení režimu a sametové revoluci. Tón knihy je věcnější a vážnější, je z něj cítit mimo jiné i to, že Mikoláš po konci Extempore, zákazu a akci Nová vlna se starým obsahem nemá takovou potřebu (ani možnost) být „vidět na scéně“ a našel smysluplné tvůrčí prostředí v relativním ústraní prostém rockerské soutěživosti. Přesto druhý díl Alternativy zcela nerezignuje na ambici být svébytnou kronikou dění v jedné oblasti tuzemského nezávislého rocku.
Místo tu mají i nepříjemné „porevoluční“ peripetie Mikolášovy choti Marty a její restituční soudní proces a vůbec pocit znechucení novými poměry, jimiž se autor nikdy nijak netajil. Když Mikoláš své pocity vtělil do písňových textů alba Karneval, bylo to zveršováno tak, že neumělá forma přebila obsah. V próze je ale mnohem jistější a své politické názory, nad nimiž leckdo kroutí nevěřícně hlavou, sumarizuje do srozumitelného textu, nad nímž lze dále polemizovat. Závěr patří nahlédnutí do svazků StB. Bez historek se to ale samozřejmě neobejde – těšte se třeba na nakládačku Danielu Landovi, nejindustriálnější koncert v dějinách MCH Bandu, opravu přehozených fází v reprácích na jedné vesnické diskotéce a na uši plné cigaret.
Životní zážitek z četby jedničky se mi u druhého dílu Alternativy již nezopakoval, něco takového se ale ani nedalo očekávat. Kniha je to ale informačně nadmíru cenná a napsaná tak čtivě, že mi navzdory svému rozsahu byla příjemným tácem jednohubek. Díky odborné redakci Jaroslava Riedela, který si vzal na paškál i reedici jedničky, se lze o informace v obou svazcích pohodlně opřít, potěší i nemalý počet fotografií (srovnejte s hostovským vydáním) a pár Mikolášových ilustrací.
Mikoláš Chadima: Alternativa I – Od rekvalifikací k „Nové“ vlně se starým obsahem. Galén, 2015
Mikoláš Chadima: Alternativa II – Od „Nové“ vlny se starým obsahem k Velké listopadové sametové restauraci. Galén, 2018