Mikoláš Chadima, Julo Fujak: XAFOO
Hevhetia (www.hevhetia.sk)
27. listopadu 2009 jsem se zúčastnil v pražském Kaštanu v rámci festivalu Alternativa neobvyklého vystoupení Mikuláše Chadimy a Jula Fujaka, které ve mně dlouho doznívalo. A po třech letech se na tomtéž místě konal křest CD s názvem XAFOO, spojený s variabilně totožnou seancí. Poslech alba pak obě záležitosti nejenom evokoval a dotvrdil, ale zároveň původní vjemy přesáhl svou definitivností. Ano, jde o záznam onoho původního koncertu, ale s možností absolutního soustředění a vychutnání jednotlivých peripetií – sice bez promítání fotodokumentů STB a procesu s Jazzovou sekcí v době nadreálně nemohoucného socialismu, avšak hudba sama dostatečně evokuje vizuálně společenské zázemí a můžeme si vychutnat všechny její (někdy možná i bezděčné) rafinovanosti.
Tandem legendy české alternativy (k době i k hudbě) Mikoláše Chadimy se saxofony a elektrickou kytarou a průbojného osnovatele experimentální scény slovenské, Jula Fujaka nad semi-preparovaným klavírem, s baskytarami a hračkami, je československým (zde bez pomlčky) srostenectvím v různorodosti, kontaminuje výboje obou hudebních proudů, a tím přerůstá ve význam mezinárodní. Triptych odkrývání komunistické minulosti je podle protagonistů kompaktu „stíráním prachu a špíny“ z toho, co jsme prožili. Oba hráči se střídají v hudebních obchvatech té doby s nelomenou protestní hořkostí, obžalobnou ponurostí i zaskočující výsměšností, přičemž převahu zásadní výbušné linie mívá Chadima, střídající své nástroje podle tematického posunu, a ve zdánlivě nahodilém neokolkujícím gejšlení vévodí Fujak, jehož „nečisté“ tóny evokují změtení zmatečních časů. U obou se dostává ke slovu jejich rockové zázemí (u Fujaka přítomné právě nedávno vydaným Kompletem skupiny Teória odrazu, rovněž u Hevhetie), které jim umožňuje drastičtěji v improvizačních exkurzích ztvárnit vyvřelinu zlomenosti doby i procítit její rekviemovou atmosféru, nejde však o navyklou obvyklost souhry, nýbrž o proplétání, prostřídávání rolí s imaginárním batyskafem ponořeným do záludností či obludností oné epochy. Neznamená to ovšem, že by nadbytečně tlačili na pilu, naopak odhalují dusivost, pokrytectví, pomstychtivé pronásledování, žalářování, přezíravou nelidskost pohlavárů k nepohodlným jedincům píď po pídi a dokáží se přepólovat od jarmarečnosti a kolotočování do zurčivého zaříkávání (jako je tomu ve druhé části Přírody).
Nemohou nedojít k Franzi Kafkovi, čímž se dostanou i k dvojakosti situace v kultuře v časech-nečasech, kdy se na sporadicky vydanou knížku tohoto autora stály dlouhé fronty před knihkupectvími. A právě zameditování nad dobovou „kafkárnou“ v sobě skrývá širší dosah – jako by hudebníci prezentovali otázky související vůbec s postavením člověka ve společnosti, do níž se zrodil a v níž dospěl, jak je v ní postihován, v čem může být jeho schopnost přežití navzdory, co se v něm zlomí. Možná, že už jim sugeruji víc, než zamýšleli, avšak právě v oné neustále nalamované hudební rozbíhavosti a sbíhavosti závěrečných pasáží, v onom dokola propíraném zvažování s výtržnickými výpady do skočnosti vyciťuji pochybování o chybování, pozůstalou hořkost, zvažování, v čem může být vykoupení. Právě tady, v přechodech smírčích a bouřících momentů, se mi jeví širší platnost osobního prožitku v otázce, zda jsme Kafkové v tomto necitelném světě. Vzdech ústřelu časů minulých se ostatně vloudí i do závěrečného vyjádření víry v lidství v Chadimově saxofonovém sólu, k němuž se Fujak připojí s klavírem.
Jak vidno, záznam jednoho festivalového projektu může přerůst v záležitost, která pro nás setrvává a přetrvává. A mám dojem, že se vše při následných posleších může ještě zmnožit. Je dobře, že se (alespoň hudebně) vyrovnáváme s minulostí v československém kontextu.
