Roku 1947 vytvořil ve Versailles ve Francii Constant Martin malý monofonní elektronický nástroj nazvaný Clavioline a určený k umístění pod klaviaturu piana.
Skládá se ze dvou částí. První tvoří zvukový generátor s klaviaturou s třemi oktávami malých kláves a dalšími ovládacími prvky. Druhou částí je reproduktorová skříň se zabudovaným zesilovačem. U některých modelů lze jednotku s klaviaturou vložit do reproduktorové skříně, a nástroj tak je možné snadno transportovat.
Clavioline využívá subtraktivní syntézu, barva zvuku se upravuje pomocí přepínatelných filtrů. Řada 18 spínačů na předním panelu slouží pro volbu zvukové barvy, rychlosti náběhu a frekvence a intenzity vibráta. Zvuk je možno transponovat, a tím získat tóny v rozsahu pěti oktáv. Hlasitost se řídí pákou ovládanou kolenem.
V roce 1949 zkonstruoval Martin dvojhlasou verzi nástroje ve tvaru malého klavíru. Tato verze se však nedostala do výroby. V roce 1953 vytvořil René Seybold rozšířenou koncertní verzi nástroje s několika přidanými rejstříky. Harald Bode zvětšil rozsah Claviolineu na šest oktáv. Napravo od klaviatury byl doplněn otočný regulátor hlasitosti. V Itálii se koncertní model vyráběl pod označením Ondiola, odvozeným snad od názvu populárního nástroje George Jennyho Ondioline. Kolem roku 1963 firma Selmer uvedla modifikovaný koncertní model Reverb-Concert vybavený dozvukovou jednotkou. V polovině 60. let vyráběla německá firma Jörgensen z Düsseldorfu Clavioline vycházející z Bodeho verze. Belgická společnost Decap and Mortimer/Van Der Bosch zabudovávala Clavioline do velkých varhan pro taneční síně.
Nástrojem produkovaný zvuk smyčců a žesťů v padesátých a šedesátých letech poměrně často používali rockoví, jazzoví i popoví hudebníci, např. Beatles (Baby, You’re a Rich Man), Tornadoes (Telstar, Love and Fury, Jungle Fever, The Ice Cream Man), Sun Ra, Joe Meek (I Hear a New World), Bill Ramal (Reel Favorites), Ennio Morricone (Ad Ogni Costo, Theme from a Fistful of Dynamite), Marvellettes (Please Mr. Postman) nebo Posies (Broken Record).
V roce 1959 upravil hráč na klávesové nástroje Maximilian Crook svůj Clavioline a vyrobil Musitron – nástroj, který se stal základem zvuku doprovodné skupiny Dela Shannona. Znějící rozsah nástroje Crook rozšířil tak, že pokrýval celé slyšitelné pásmo, doplnil obvody pro ohýbání tónu, úpravou generátoru získal signál s pilovým průběhem, bohatší na vyšší harmonické než původní signál obdélníkový. Jako modulační generátor pro vytváření tremola sloužil elektromotor, který přes excentr pootáčel potenciometrem periodicky měnícím amplitudu signálu. Z kovových pružin vyrobil Crook dozvukové zařízení se zvukem připomínajícím akustiku vykachlíkované koupelny. Později svou dozvukovou jednotku nahradil profesionálním dozvukem Fisher Spacexpander. Páskový magnetofon Viking 85 přestavěl Crook na páskové echo, dále obohacující zvuk nástroje. Podrobnosti o Musitronu Crook utajoval, přesný popis proto není k dispozici. Zvuk Musitronu se zachoval na mnoha nahrávkách skupiny Dela Shannona.
V roce 1964 upravili Crook a další člen Shannonovy kapely, Scott Ludwig, druhý Clavioline a po Musitronu vyrobili nový nástroj, který nazvali Sonocon. Podobně jako u Musitronu i zde rozšířili znějící rozsah a přidali obvody pro úpravu tónu. Nástroj kromě Crooka někdy používal také Ludwig jako elektronický doplněk svých bicích nástrojů.
