Belgické vydavatelství Sub Rosa je značkou, o kterou se zajímat, toužíte-li si doplnit vzdělání v nejrůznějších odstínech hudební avantgardy minulého i tohoto století. Koncem minulého roku vydalo elpíčko smyčcových kvartetů Milana Knížáka.
Vedle průkopníků elektroniky se u Sub Rosy najde místo i pro fónickou poezii, hlukové experimenty, hledačský rock, hudbu takzvaně přírodních národů i současnou kompozici. Vydaných titulů má značka na kontě za přibližně třicet let činnosti jistě přes stovku, vzhledem k překotné aktivitě zveřejňování starších katalogových položek na bandcampu a existenci tří sublabelů těžko říci, kolik přesně. Trojice alb, která značka vydala českému umělci Milanu Knížákovi, nese ve svých katalogových označeních čísla 400, 400 a 409 (s různými předznamenáními). Přesné pořadí a chronologii zde tedy nehledejme, dodejme jen, že dva tituly vyšly v roce 2015, jeden – LP s trojicí smyčcových kvartetů a jedním kvintetem z let 1973-2009 – na podzim.
Diskografie devětasedmdesátiletého tvůrce roste v posledních deseti letech rychleji, než kdy dříve, a to především díky zahraničnímu zájmu. „Z Čech mi v životě nepřišly tantiémy,“ konstatoval jednou.
A přitom v Čechách není nikdo, kdo by jméno Milan Knížák neznal. Do obecného povědomí Knížák ale nevstoupil celoživotní tvorbou jako svým veřejným působením po roce 1989 – nejprve v roli rektora Akademie výtvarných umění a poté generálního ředitele pražské Národní galerie. Nepřehlédnutelná osobnost, jež leckoho provokovala výstředností a sebevědomím v názorech, ale ve svých přibližně padesáti letech jen začala být po letech umlčování a tvorby v téměř naprosté izolaci vidět. V době, kdy se nejpoužívanějším slovním spojením načas stalo „převlékání kabátů,“ to lze kvitovat. Výmluvná je příhoda z přípravy berlínského koncertu v roce 2014; zástupci českých kulturních institucí reagovali na jméno Knížák s nefalšovanou panikou, takže koncert, podpořený předním berlínským galeristou René Blockem v zaplněném sále kusthalle Hamburger Bahnhof zdárně proběhl bez jejich byť jen propagační podpory.
To vysvětluje, proč Knížákova diskografie proporčně neodpovídá objemu jeho hudební tvorby. Až na výjimky se o vydávání knížákovských alb totiž stará zahraničí a česká undergroundová scéna, jež považuje Knížákovu kapelu Aktual, působící na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, za předchůdce a výrazný inspirační zdroj pro budoucí tvorbu slavných Plastic People of the Universe a DG 307.
Zahraniční stopa Knížákovy hudební tvorby, o níž tento text pojednává především, se nese ve zcela odlišném duchu než aktualovské písničky ovlivněné rockem, dechovkou i hlukovými výboji avantgardnějších proudů nové hudby (záměrným primitivismem a používáním nehudebních nástrojů Knížák vycítil, co v sedmdesátých letech přinese punk rock a industrial).
Na tomto místě bych měl čtenáře upozornit na své starší texty věnované Knížákově hudební tvorbě (zadejte do vyhledávání na tomto webu, něco ale „před Babišem a za Klusáka“ vyšlo i v Orientaci Lidových novin) i na to, že co se týče jedné části jeho hudebního díla, totiž broken music, setkávám se při jejích realizacích s Milanem Knížákem na pódiích coby spoluhráč; obou níže zmíněných berlínských koncertů jsem se tedy zúčastnil.
Broken Music
Milan Knížák odjakživa tíhnul k uměleckému vyjádření nejrůznějšími prostředky. Hudba a malířství patřily k těm v jeho životopisu nejranějším, přibližně coby pětadvacetiletý už ale v Praze jako snad první český umělec pracuje s výrazovými prostředky akčního umění, performance a happeningu. S přesvědčením, že umění znamená učit člověka žít, v šedesátých letech volá po pospolitosti a okamžitém celosvětovém odzbrojení, zároveň ale zpytuje všední mikrosvět reálného socialismu vyzývavým oblékáním, organizováním událostí pro všechny smysly i podvratným svoláním domovní schůze.
Žije tehdy v uličce Nový svět, dnes atraktivní turistické lokalitě před Pražským hradem, tehdy zapadlém koutu téměř vesnické atmosféry, a z nedostatku prostoru opouští malbu ve prospěch okamžitých instalací a intervencí do veřejného prostoru (později, z jiných důvodů a pohnutek naopak do prostorů „vnitřních“, jak ukazují jeho Procesy pro mysl). V zemi, kde je za žádoucí umělecký směr považován socialistický realismus, nedokončuje studia na Akademii výtvarných umění a tvoří zcela mimo oficiální scénu, jako jeden z hrstky umělců ve vnitřním exilu. Pod vlivem informací o alternativním životním stylu např. amerických hippies a holandských provos zakládá vlastní volné hnutí Aktual a promýšlí život na venkově a možnosti obživy i vzdělávání a duchovního rozvoje.
Díky kritikovi umění Jindřichu Chalupeckému se propojuje s americkým uměleckým hnutím Fluxus a koncem šedesátých let tráví dva roky ve Spojených státech. Větší uznání v zahraniční než doma se s ním potáhne celý život, svůj osobitý styl nazírání světa neztratí ani v nepoměrně luxusnějších poměrech, ve kterých bude tvořit od devadesátých let.
Knížákovou asi nejvýraznější hudební stopou je jeho broken music, hudba z úlomků existujících děl. V letech 1964-5 ji objevil, když začal škrábat, lámat a po svém slepovat gramofonové desky a ty pak přehrávat a bez intervence sledovat vznikající zvukový děj. Již třetí mezinárodní generace experimentujících hráčů na gramofony Knížáka považuje za zakladatelskou postavu, jak dokládá i nedávný gramofonový maratón v berlínské Akademii der Künste, kam byl Milan Knížák pozván jako headliner, který po dvou duových setech broken music na závěr jedenáctihodinové přehlídky oddirigoval finální tutti kus.
Jeho broken music se v německé metropoli daří – loňské vystoupení se konalo pět let po již zmíněném v Hamburger Bahnhof, kde Knížákovi sekundoval český konceptuálně-noiseový soubor Opening Performance Orchestra (záznam nazvaný Broken / ReBroken v roce 2015 vydala Sub Rosa), a sedmnáct let po sólovém koncertu na kreuzberské alternativní scéně Ballhaus; jeho zvukový záznam lze slyšet na albu Broken Tracks (Guerilla Records, 2008) a video až do června 2020 zhlédnout v Českém muzeu hudby v rámci výstavy Import / Export / Rock’n’Roll. Kromě videa a destruovaných desek je tam vystaveno i čtyřicet let staré první vydání Knížákova LP Broken Music, jež vyšlo v Itálii a které v první oficiální vinylové reedici v roce 2015, coby „dvojče“ Broken / Rebroken také připravila Sub Rosa.
Hattrick završený loňským LP String Quartets, pokřtěným v říjnu 2019 také v Českém muzeu hudby, zkrátka ukazuje, že v belgické značce našel Milan Knížák konečně vydavatele, jenž je ochoten jeho hudební dílo představovat systematicky a v odpovídajícím kontextu.
String Quartets
Z postupů původně gramofonové broken music Knížák těží i v jiných (nejen) hudebních žánrech, mimo jiné také při práci na partiturách, tedy jiném typu záznamu hudby. Na albu String Quartets, které se nahrávalo, míchalo a masterovalo ve věhlasných studiích Sono a Jámor a nahrálo je pražské kvarteto FamaQ, o takovém postupu svědčí hned kvartet úvodní – písmena DHK v jeho názvu znamenají „Dvořák, Hába, Knížák“ a jedná se o Knížákovo spojení Hábových a Dvořákových not do nového celku. Dílo z roku 1973 mělo premiéru v roce 1989, kdy je – opět v Berlíně – provedl Arditti String Quartet. Zařadit dílo na začátek aktuálního alba, mělo chronologický důvod, jde ale i o hezký žertík – poté, co se zpod jehly vyline řada důvěrně známých not, posluchač podvědomě očekává destrukci v podobě přeskočení či zapraskání desky, a až za okamžik mu dojde, že jistá destrukce se již děje, povrchu zvukového nosiče se ale vyhýbá.
Zpočátku „jsem destruoval přímo nosiče, tedy gramodesky a tak neexistovaly žádné psané notace,“ píše Knížák v loňském textu Zprzněná tradice, jenž vznikl přímo pro aktuální LP.
„Později mne napadlo, že bych mohl destruovat i psané notace a vytvořit tak destrukci zapsanou do not, která by se dala provozovat klasickým způsobem. Poprvé jsem použil tento princip ve skladbě Prznění národních písní pro kapelu Aktual v roce 1968, kde jsem předepsal falešné, disharmonické chyby v obecně známých národních písních. Potom jsem pracoval většinou pomocí koláže, tzn., že jsem propojil několik různých notací různých autorů do sebe a následně předělával předznamenání, upravoval rytmus a dynamiku, popřípadě připisoval další noty, pokud se mi zdálo, že skladba vyznívá příliš klasicky. (…) Destruovaných notací jsem vytvořil celou řadu, některé jen prostým vymazáváním, přepisováním a připisováním not a označení. Například změnou klíčů, hraním odzadu dopředu, nebo prostým propojením zcela odlišných skladeb různých autorů.“
Postupy broken music zůstaly Knížákově hudební tvorbě vlastní i v osmdesátých letech, kdy se oddal skládání tradičním způsobem. Hudební a zvukové experimenty, jichž se v polovině dvacátého století vyrojilo takové množství, Knížák považuje za něco, co by s odstupem času mělo patřit do běžného arzenálu vyjadřovacích prostředků, není tedy třeba dále je idolizovat, lze se k nim ale zcela přirozeně, bez falešného pocitu jakési exkluzivity vracet a mít je při práci na mysli.
K psaní kvartetů se prý rád uchyluje v hotelových pokojích – jak napovídá třívětý Dubai, Australia, Tallin datovaný roky 1992-2009 – když už jej nebaví „brouzdat po cizím městě či místních barech,“ nebo doma u klavíru, který se ale při tvůrčím procesu jen málokdy rozezní: skládá přímo do not.
Jeho kvartety jsou hudbou v dobrém slova smyslu postmoderní – míchání nejrůznějších vlivů a současná práce s mnoha médii jsou Knížákovi přirozeností a jeho výsledky se dokáží vyhnout pouťovosti tam, kde není zamýšlena. Knížák své terény prochází se zvídavou úctou a nebojí se zabrousit k samotným pólům líbivosti či iritace. „Základem mé hudby totiž není tón, ale výraz,“ píše.
„Od dětství miluji disharmonii, a proto se často na ní odvolávám. Na druhé straně do svých skladeb s oblibou začleňuji líbezné melodie – romantické pasáže vycházející většinou z mých písní a tak se často setkávají drsné odstavce s měkkými. V mých návrzích nábytku a skla se objevuje princip softhard, kde kombinuji měkké tvary s ostrými, Něco podobného najdete i v mých hudebních kompozicích.“
Sotfhard princip je ovšem nemyslitelný bez toho, co je mezi soft a hard – v Knížákově umění je tento prostor nezahlcený a je v něm dost místa pro naladění se a rozjímání. Knížákovy kvartety se nesnaží ohromit, utahat ani přechytračit.
„Někdo z mých přátel prohlásil, že se tato moje hudba ničemu nepodobá,“ končí text Zprzeněná tradice. „Přidávám, že se podobá všemu. Možná, že obojí je pravda.“
PS: Tento text původně vznikl pro náš sesterský časopis Czech Music Quarterly.