Zpěvačka, kytaristka, skladatelka a básnířka. Narodila se 13. května 1948 v Hradci Králové jako Reschová. Po gymnáziu studovala pedagogickou fakultu a vystřídala řadu sezónních profesí. Veřejně vystupuje od roku 1971, později jako členka volného sdružení písničkářů Šafrán. Proslavila se mimo jiné příklepovou technikou hry na kytaru. Vydala osm řadových alb (Dagmar Andrtová-Voňková; Živá voda; Golden Gate: The Magician of Guitar from Prague; I, Dagmar Andrtová; Birdcage/Voliéra; Milí moji; Slunci ležím v rukou; Hostina), účinkuje i na albech jiných písničkářů. Vystupovala po téměř celém světě, její skladby vyšly i u zahraničních vydavatelů a nahrála hudbu pro představení Rok na vsi bratří Mrštíků (Národní divadlo 1993, režie Miroslav Krobot). V roce 2010 vydala knihu písňových textů, básní a kreseb Listí a 16. listopadu 2010 jí byla udělena pamětní medaile Ústavu pro studium totalitních režimů „Za svobodu a demokracii“. V důsledku svých občanských postojů během sedmdesátých a osmdesátých let minulého století byla pronásledována Státní bezpečností. Jako členka neoficiálního hudebního sdružení folkových písničkářů Šafrán nesměla umělecky vystupovat ani vydávat své písně. I přes značný tlak ze strany totalitního režimu neustoupila ze svých zásadových postojů, za což zaplatila dlouholetou uměleckou ostrakizací. Tento rozhovor má nevšední historii. Na podzim 2017 jsem zašla na křest Dášina alba Hostina do Malostranské besedy. Koncert byl mimořádný nejen díky suverenitě a vřelosti Dášina projevu, ale také díky účasti dětí z chráněné dílny Leminiskáta, které vytvořily obal cédéčka. Po skončení koncertu jsem požádala Dášu o interview. Známe se už dlouho, vystupovaly jsme společně na několika akcích a taky jsem u ní doma v Pyšelích natáčela rozhovor pro Českou televizi. K mé obrovské úlevě Dáša souhlasila, ale měla své zvláštní podmínky. Otázky jsem jí měla poslat poštou. Tak se i stalo. Brzy mi přišla písemná odpověď. Tady je.
Foto: Karel Šuster
Jaká byla práce na zatím posledním albu Hostina? Jaké je to vydávat u Galénu?
U zrodu nápadu natočit CD stála Leminiskáta, chráněná dílna, kterou vede Vlasta Urbanová. Jsou to mí přátelé. Díky tomuto přátelství vyšel impuls vytvořit něco společně, co by bylo smysluplné a nám všem společně udělalo radost. Postarala jsem se o nahrávky písní a oni vytvořili návrhy obalů a ručně je udělali a vyzdobili. Ve studiu u Elektry v Libni to bylo díky zvukařskému umění Honzy Balcara moc příjemné. Za dvě odpoledne bylo nahráno. Honza je výborný. Točila jsem zpěv s kytarou tak, jako bych hrála na koncertě. Cíleně totiž pracuju už nějakou dobu na proměně, tedy žádné efekty, zkreslení, zdůraznění jiného prostoru. S těmi prostředky jsem pracovala dříve. Nyní mne zajímá ta základní nahá pravda nástroje a hlasu a strun kytary. Mimochodem je to táž kytara, s kterou jsem natáčela předchozí album Slunci, tehdy ve studiu jazzového pianisty Zdeňka Zdeňka. Vyzkoušela jsem si, jaké to je, když se ke kytaře a k hotovým písním připojí hudebník jeho formátu. Konkrétně tedy − jak slyší on ty možné „orchestříky“, které v písních jsou naznačeny. Na nynějším albu nabízím možnost komukoliv, ať jsou to hudebníci nebo nehudebníci, zahrát si během poslechu CD svou osobní verzi „orchestříků“, jak je slyší oni sami ve své hlavě, v tom je to svobodnější. Vydavatelství Galén je spolehlivé, vede je PhDr. Lubomír Houdek a jste tam v dobré společnosti, stačí se podívat na www.galen.cz.
Na čem momentálně pracuješ?
Na čem pracuji? Asi tak. Tvorbu mám až teprve jako onu třešničku na dortu, nejprve něco odžiji, odpracuji na úplně jiném poli než uměleckém.
Tisíce talentovaných děvčat studuje hudbu a pak většinou někam zmizí. Proč myslíš, že to je?
Většinou je pohltí starosti o děti a domácnost, vozí děti do školy a na kroužky, k tomu se starají o manžela, často nasměrují svou kreativitu k tomu, aby úspěchu dosáhl on. Někdy se zase dostanou do situace, že se musí postarat o nemocné nebo nemohoucí členy rodiny a své rodiče. Muži to takto, až na výjimky, nedělají, umějí se cele věnovat kariéře.
Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské tvorby?
Vědomě usilovat? Nevím, jestli to může mít efekt, jestli hudba sama takto vůbec rozlišuje. Myslím, že nerozlišuje. Takže asi nejde o to, jestli ženská tvorba − hudba by byla kvůli ženinu úsilí více „ženská“. To úsilí by mělo směřovat k jinému – u ženy i u muže – aby hudba zůstala v tom nejryzejším tvaru, jak přichází.
Ale tvoje písně jsou o ženské zkušenosti…
V otázce je asi narážka na to, co je slyšitelné v některých starších písních a textech mého mladšího období. Už se k nim ale nevracím, už nejsem rozhněvaná mladá žena. Některé skladby z tohoto období mohou však být i pro dnešní mladé posluchače hodně překvapivé. Hraji na kytaru příklepovým způsobem, na který jsem přišla bez vlivů a vzorů v roce 1979. Tehdy se ještě ve světě tak nehrálo. Zní to jako několik kytar najednou a každá hraje něco jiného, zdá se, že je to jako kytarové trio. Většinu skladeb jsem takto koncipovala. Například na CD Voliéra je skladba Warum noch Singen. Má několik odlišných částí, je zřejmé, že mi šlo o to, aby kytara zněla orchestrálně. Dnes se věnuji jinému způsobu hry, který je vhodný k písním, které se vztahují k místům v Posázaví, kde bydlím a vnímám tu krajinu vnější i vnitřní.
Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativní práci? Je já někdo jiný, jak říká Rimbaud, prochází tebou tvůrčí proud odjinud?
Hudba je všudypřítomná, kdykoli na ni soustředíš pozornost, víš o ní. Můžeš zpívat, hrát, psát partitury, improvizovat, ale že to není tak jednoznačně jednoduché, lze vysledovat u menšího či většího množství balastních skladeb i u těch, kteří jsou, jak se říká „shora políbení“.
Jakého textu si nejvíc ceníš a proč?
O tom jsem zatím nepřemýšlela. Texty jsou i kus mne. Za všechny texty jsem nějak zodpovědná. Ani v koši počítače není konec, jak se jeví. Není prioritní, jestli si jich cením. Ale jestli mám odpovědět na otázku, tak zpětně po letech mne překvapil z přelomu roku 1968−9 juvenilní text: „Kéž po nás nezůstane jen kamenný kříž…“ Je v chronologicky řazených textech v knize Listí, kterou vydalo v roce 2010 nakladatelství Galén. Pamatuji si, že vznikl mezi údolím Velké Úpy a vrcholem Liščí hory. Říkám to kvůli vzdušnému oblouku v časoprostoru. Teď odpovídám v Posázaví v již dosti zralém věku. Zvláštní postavení pro mne mají pozdější, čili mladší texty − Oliva a Hostina, které se mi zdály ve snu jako písně. Měly v sobě něco ze světla. To neznamená, že jsem je měla ráno prosvětleně hotové. Některé texty jsem zas psala jen pro pobavení kamarádů.
Jaké máš oblíbené muzikantky nebo ženské vzory vůbec?
Hned na první dobrou Emmu Destinovou! Moje podkrkonošská babička mi ji vložila do povědomí, také Ymu Sumac a z mužů pěvce Carusa, takže všechno velké kalibry. Vložila mi je doslovně. Gramofon ani desky neměla. Všechny jsem je slyšela zpívat jen ve své fantazii díky jejímu vyprávění. To jsou moje vzory. Babička sama se učila na piáno tak, že si namalovala klaviaturu na balicí papír a hrála z not papírově potichu. Později jsem si oblíbila Joni Mitchell, když jsem ve třiceti zdědila první gramofon po kamarádovi architektovi, který emigroval. Nechal mi i jednu desku a to byla Joni. To už k nám v Praze, kam jsem se přestěhovala z Krkonoš, chodila Mirka Křivánková, skvělá jazzová zpěvačka. Jiří Stivín s ní například nahrál LP Zrcadlení. Mirce pak znemožnily kariéru komplikované zdravotní potíže. Políbených shora moc není, ona k nim patřila. Moc nás bavilo si vymýšlet improvizace na všechno možné. Měly jsme rády Evu Olmerovou a zpěvačky krásných hlasů s duší a shora políbené. Z doslechu jakéhosi „Ferdu“, ze kterého se později vyzlatil Bobby McFerrina! Nebavily nás zpěvačky povrchové a hysterky.
Jde proniknout do zahraniční?
Jde. Jde i nemožné. I když nemáte skoro do čtyřicítky pas a vypadá to, že vám ho nedají. Tak to bylo za mne. Všechno je to k přečtení v knížce Listí. Dnes může každý svobodně hrát a nahrávat po celém světě. Svobodně si zajet, kam se mu zachce.
Některé muzikantky, hlavně z rockové oblasti, si stěžují, že na ně chlapíci pokřikují „ukaž kozy!“, osahávají je, nebo je jinak zlobí. Předpokládám, že ve folku se to neděje. Nebo přece něco?
Sem tam se něco humorného decentně a stydlínsky přihodilo i ve folku.