- Inzerce -

Milenky múz: Eliška Kohoutová

Narodila se v roce 1980 v Praze. Od sedmi let studovala klavír v LŠU. Hudbě se věnovala babička, sestra a rodina tety, hlavně sestřenice, se kterými pak založily Stillknox. Matka byla soudkyně, otec také vystudoval práva, ale živil se obchodem. Dlouho si mysleli, že hudba je pro Elišku pouze přechodná záležitost. Od jedenácti do šestnácti let žila s rodinou v Montrealu v Kanadě. Tam studovala příčnou flétnu a chodila do dětského profesionálního sboru, který inscenoval mimo jiné i operu Brundibár. Ve čtrnácti přidala i studium kytary. O prázdninách jezdila z Kanady domů a se sestřenicemi Hanou Blažíkovou a Zuzanou Beránkovou založily skupinu White Lie, která s velkou vážností skládala a nahrávala v obýváku písničky. Jejich vzorem byl zpočátku Michael Jackson, později Nirvana, Hole a Marilyn Manson. V roce 2002 začaly jako Stillknox vystupovat v klubech a na festivalech. V roce 2009 založila Eliška paralelní kapelu FaceTigres se zpěvákem Thorem Garciou. Kromě vystupování ve skupinách se Eliška často účastní i sólových koncertů, open miků a různých akcí s gender-bender tématikou, např. V roce 2012 byla pozvána hrát na ženský festival Transsmisja do polského Krakova. Sólově vystupuje jako Elda’s Curvas Peligrosas. Její tvorbu, kytarové balady v angličtině a češtině s feministickými texty, představuje album Elda’s Expat Experience z roku 2010, které si vydala vlastním nákladem. Stillknox a FaceTigres průběžně natáčejí své písně jako studiová dema.

V letech 2010−2012 organizovala spolu s Hilary Binder (bubenice Sabot aj.) a Debbie Gordon (ex-manažerka Babes in Toyland) letní hudební tábor Rock Camp pro holky, dva roky v Táboře v nezávislém kulturním centru Cesta a třetí rok v KC Zahrada v Praze. Eliška hrála divadlo, v Čechách i v Kanadě.

Její zatím největší role byla Médea v režii Petra Pochopa. Přerušovaně studovala Fakultu humanitních studií na UK Praha, kam se znovu vrátila v roce 2017 na dálkové studium.  

 

IMG_8648.JPG

Foto: Vladimír Wiesmaier

 

Na čem momentálně pracuješ?  

Kapela FaceTigers na sklonku roku 2017 skončila a tak se plně věnuji celoženskému projektu PinkGrrlz. Když mě asi před dvěma lety oslovily Jarka Doksanská a Jindra Vodárková, jestli s nimi chci hrát v revivalu Pink, tak jsem si nejdřív řekla, že takovej popík mě vůbec nezajímá. Je pravda, že jsem byla na jejím koncertu, ale celý jsem ho prokecala s Thorem (z FaceTigers) na chodbě. Já pocházím z undergroundu a grunge, takový husitství, prostě co nejmíň pozlátka. A Pink, to je všechno veliký a zlatý. Ale pak jsem přehodnotila svoje předsudky, protože Pink je feministka. Bubenice Jindra hrála v Tao a Ó-ja. Žije na statku, kde se věnuje koním. Basistka Jarka prošla kapelama jako Ksichties či Zaba, se kterými jsme hrály na Babyfestu. Původně jsme měly zpěvačku Stelu Chmelovou, herečku z divadla D21. Tu od ledna 2018 za mikrofonem vystřídala Dagmar Herzánová, profesionálka ve svém oboru, hrála například v Rolling Stones Revivalu, neboť Stela šla na mateřskou. Na keyboard jsme sehnaly absolventku konzervatoře Ivu Procházkovou. Ta je velmi užitečná, když potřebujeme hudební teorii.  Zkoušely jsme jednou za měsíc, jak to šlo, protože všechny máme děti, kromě Ivy. V roce 2016 jsme měly první koncert. Jsem ráda, že se Jarka ujala manažerování, poprvé v životě se někdo seriózně stará o kapelu.  

Je to výhoda být herečkou?  

Necítím se jako herečka. Ale určitě to je výhoda, protože se člověk nebojí, je uvolněný, lépe se hýbe a snad i tváří, i kdyby mu na podiu nebylo fajn. Jako herečka dokážete lépe napodobit grimasy a pohyby svého vzoru.  

Vím, že jsi křesťanka. Můžeš o tom něco říct?  

V devíti letech, to bylo kolem sametové revoluce, jsem se rozhodla nechat se pokřtít. Babička hrála na varhany v kostele a my děti s ní zpívaly na kůru. Brala jsem víru velmi vážně. Chodila jsem se modlit k potoku, půl hodiny ráno i večer. V letech 2003−2007 jsem byla vdaná za Martina Beneše zvaného Dědek a po rozvodu jsem se víc vrátila k víře, ke kořenům. Začala jsem chodit na společenství křesťanů. Napadlo mě i vstoupit do kláštera, z čehož jsem se prozatím probrala. Jsem liberální, řídím se heslem „vše je povoleno, ale ne všechno prospívá.“ Také věřím tomu, že se lidé rodí s úkolem, který mají vykonat. Jak říká Havel, „naděje je stav ducha“. Když jsem měla čas, tak jsem chodila do kostela. Teď občas chodím na Halíkova kázání a odcházím z nich s nadějí a občerstvena. Dokonce jsem teď nechala pokřtít svého syna.  

Jak se tvá víra projevuje v hudbě? Vytváříš věci ze sebe, nebo inspirace přichází zvenku, od Boha?  

Tak půl napůl. Někdy se napojím a to je skvělý. To se mi nestává od té doby, co mám dítě, protože když už by se člověk napojil, tak začne dítě brečet. Někde je to vyloženě ze mě a někdy se napojím a zaznamenám to.  

Julia Kristeva má teorii o tom, jak vztah s dítětem v předřečovém období  může poskytnout ženám tvůrčí inspiraci. Tak to má třeba Načeva.  

To jim závidím. Bude to znít divně, ale mě to spíš omezuje. Ale nelituju toho, horší by bylo, kdybych dítě neměla. Já potřebuju velikej klid, potřebuju se uzavřít do místnosti a teprve pak můžu jít někomu ukázat plody své práce. Ale jakmile mi někdo narušuje prostor, jsem ztracená.  

Tisíce talentovaných děvčat studuje hudbu a pak se ztratí. Čím myslíš, že to je?  

Holkám většinou chybí ambice, ta tam musí být. Samozřejmě, ne všichni kluci si jdou za svým snem. Chtělo by to udělat rozhovor se všemi konzervatoristkami a zeptat se jich. Určitě někde hrajou. Nebaví mě poslouchat, že přestaly, protože mají dítě, to se přeci dá zařídit. Pochopitelně je to omezenější. Ale já svoje kapely udržuju dál. Nedokážu si představit, že bych nehrála. To by se ze mě stal brzy zombie. Chce to zázemí, mám mámu a partnera, kteří hlídají. Ty holky asi tolik nechtějí. Taky je to asi neuživí, musejí si najít další práci. Ale to platí i pro chlapy. Určitě v tom hraje roli i to, že v tradičně mužských doménách to mají ženy vždycky těžší a jen málokteré nátlak vydrží.  

Jak ses stala feministkou?  

U nás doma jsme měly samé silné ženské vzory. Babička, máma, sestra. Já jsem prošla prakticky skoro celým studiem genderových studií na FHS, chodila jsem na přednášky k Haně Havelkové. V Kanadě se slovo gender používalo i na základní škole. Je tam normální, že se o feminismu lidi baví a čím jsou ženy rozumnější, tím víc je možné očekávat, že budou mít názor a budou feministky. Holky v PinkGrrlz se ptají, co to je, a když jim to vysvětluju, pak řeknou, aha, tak to jsem asi feministka. A naše nová zpěvačka Dagmar se rozhodně slova feminismus nebojí, ba naopak, za což jsem velmi vděčná. Podporuje ženské odedávna a k feminismu se hrdě hlásí a její cesta v umění taky podle toho vypadala, údajně velmi složitý proces, od dětských písní k rocku.  Ale třeba Jana Henychová, co organizovala ženský hudební festival Babyfest, pro mě totálně feministická akce, odmítala být s feminismem spojovaná. Co se týče obecného názoru na feminismus v ČR, je to furt nějaký divný. Třeba kolem roku 2010 jsem se účastnila jedné akce jménem Dívčí válka, bylo to v Mostě, organizované ženami a jen s ženskými kapelami. Když jsem se zeptala organizátorek, proč vymyslely takovou akci, zda jsou feministky, div se se mnou nepohádaly a byly ostentativně proti, že prý jsou feministky hrozné krávy! Tak jsem moc nepochopila smysl akce, ale to je jedno. Lidi nemají informace a nechtějí je. Je to podobný jako s vírou, všichni řeknou: „Kdo by mohl vstát z mrtvých, být počat neposkvrněně, vždyť je to celý zfalšovaný,  nechali jste se zmanipulovat!“  

Na FHS jsi překládala knížku Simona Reynoldse Sex Revolts, která analyzuje gender v hudbě. Jak se ti líbila?  

Zásadní kniha pro nadšence rockové antropologie z genderového pohledu. Určitě se mi hodil ten argumentační aparát. Než jsem studovala FHS, tak jsem byla feministka, ale neměla jsem ten slovní aparát, neuměla jsem si to obhájit.  

Většina vašich textů má feministický náboj, je o dívčí revoltě a vzpouře. Je nějaký nejsilnější, kterého si nejvíc vážíš?  

Je toho hodně. Osobně mám moc ráda Fucked Little Girl. Na konci písně se zpívá „And she loves you, but you can´t see, ’cause you just see the things she can touch and kill“ – „A ona tě miluje, ale ty to nevidíš, protože vidíš jen věci, kterých se může dotknout a zabít“. Muži se bojí žen.  

Myslíš, že existuje nějaká esenciální kvalita v kreativitě nebo je tvořivost androgynní?  

Asi všechno dohromady. Připadá mi dost omezující, že by se kreativita striktně dělila na mužskou a ženskou. Některé ženy razí mužnější styl, jako Joan Jett. Ale když se podíváte třeba na Björk, tak to je jasně ženská esence. Určitě to narušuje mainstream, který samozřejmě narušuje i mnoho mužských umělců, například David Bowie nebo Marilyn Manson. Narušovat mainstream je přínosné. Mluví se třeba i o tom, že ženská politika je přínos, protože je jiná.  

Přesně tak, jde o ten přínos, o divokou zónu.  

Možná ženy jsou nekonvenčnější. Narušují mainstream už tím, že někam přijdou. Když se žena vydá do prostoru, který je tradičně chápán jako „mužský“, hned se to bedlivě sleduje jako nějaký potenciálně nebezpečný politický akt. Všechny ženy, co máš v tomhle souboru, narušují mainstream. Posunou kuličku rovnováhy někam jinam. Jsem žena, heterosexuální, takže když jsem psala něco milostnýho, moje tvorba směřovala od ženy k muži. Žena má svou ženskou kreativitu. Je potřeba víc přemýšlet, aby se ta otázka nejevila nesmyslně.  

Měly by ženy vědomě usilovat o tvorbu jinou než muži, hrát jinak, mluvit o jiných tématech, hrát na jiné nástroje?  

Nemůžeme nikomu nic nařizovat. Jde o to, aby to bylo prospěšné. Já jsem hodně kytarových postupů přejala od Jimiho Hendrixe, dokola jsem poslouchala kytaristy jako Frusciante, Clapton, Vai, Satriani, Gilmour a chtěla jsem se naučit vytahované tóny a pentatoniku, strašně se mi to líbilo a chtěla jsem zjistit, zda to jsem schopna napodobit a třeba nějak posunout dál, protože zaběhlé klasické postupy nejsou všechno. Vždycky jsem vyjadřovala svoji osobní ženskou zkušenost, ačkoliv se dokážu vcítit i do mužského zakoušení světa a dokonce ho i přejímat. Ale pak si vzpomenu, že musím hájit ženy. Taková přírodní ženskost je hodně patrná u Bittové. Ty její performance jsou, jako když vejdeš do lesa mezi víly, rusalky a lesní bytosti a teď to tam na tebe křičí. Lenka Dusilová taky.  

A sestřenice byly také feministky už od dětství?  

Už jako pětileté jsme založily kapelový gang a složily písničku Do držky, ve které vyhrožujeme klukovi, který nám zastoupil cestu ze školy domů, že mu dáme do držky, pokud nám neustoupí. Ony si ty informace vyhledávaly nezávisle na mně. Četly Rock & pop, poslouchaly rádio, měly rády Janis Joplin a Courtney Love, a protože je Zuzana o dva roky starší, ulehčovala nám cestu na punk rockový koncerty. V polovině devadesátých let jsme chodily třeba na Znouzecnost, E!E, Visací zámek, S.P.S., Do řady!, V. T. Marvin atd. a byly jsme nadšený. Myslela jsem si tehdy, že to je ten svobodný prostor, kam teď můžeme vplout my, ženy, a udělat konečně velké věci.  

 

elda.jpg

Foto: Lukáš Vodseďálek

 

Jaké máš oblíbené muzikantky?  

Janis Joplin, PJ Harvey, Lenku Dusilovou, Björk, teď poznávám Pink, Patti Smith, Babes in Toyland, Sleater Kinney, Courtney Love, Tori Amos a desítky dalších. Riot grrrls mě teď oslovují ani ne tak hudebně, jsem prostě ráda, že holky hrajou. Hodně jsem fandila Gaia Mesiah. Jejich bubebnice Míša s náma hrála mezi lety 2003–2004. Mám ráda Joan Jett a Runaways, moc se mi líbil ten film o nich, jejich sólová kytaristka Lita Ford je skvělá. Taky Girlschool, Lydia Lunch, ta je drásavá, ale já fandím všemu, kde jsou holky a nemusí to ani odpovídat mýmu hudebnímu vkusu. Taky kytaristka, co hrála s Michaelem Jacksonem, Jeniffer Batten, a Orianthi. Těch holek je spousta. Ani DiFranco, Joni Mitchell, atd…  

Jaký je nejlepší text a proč?  

Třeba Kebych mala, což napsala zpěvačka Stillknoxu Zuzana, Co je to za princeznu, Skvrna, Trhám broukovi nožičky, Demons, I Had to Lose You,  I Swim, Preciosa − neříkej mi drahoušku, copak nevidíš, že jsem zkažená? a taky Marry Me, kde muže přemlouvám, ať si mě vezme, ale že zničím každou kvazispolečenskou hodnotu, různé slovní hříčky. Like a Man mě taky oslovoval – „you make me feel like a woman, but I still smell like a man… I´m being punished, because I´m unable to repress/express my biggest anger,“ tedy „S tebou se cítím býti ženou, ale stejně páchnu jako muž… jsem trestána za to, že nejsem schopna potlačit/vyjádřit svou největší zlost.“  

Změnila se situace žen během tvého života k lepšímu?  

Dlouho jsem si myslela, že se zlepšuje, ale teď si nejsem tak úplně jistá. Co je pozitivní je, že je víc a víc hudebnic. Třeba Nikol Fischerová začínala sólo na open micích a teď má kapelu, hraje na kytaru a zpívá. Zasněné písně, sem tam něco bojovnějšího. Minulé léto jsem byla na akci Michala Kyselky, kde hrála, a já se zaposlouchala do textů a napadlo mě: ovulační písně! Teď jsem kulturně vypadla, tak nevím, co se venku děje, ale z vlastní zkušenosti vím, že když hraju na open miku, pořád to tam jede ve starých kolejích. Když se tam objeví holka, většinou hraje na piano a uhlazeně zpívá. Když hraje na kytaru, tak jsou to táborákový kila. Třeba dobře zpívá, ale invence je mizivá. Většinou zpívají o depkách. Mělo by být víc žen jako raperka Martina Malinová či hiphopový Čokovoko, ty mají super texty, jadrný, kde slyšíš ten názor, kde to není zahalený do lyrických básní, což je forma, kterou většina společnosti vždycky lépe skousne. Jinak musím říct, že když jsme se časem se Stillknox vyhrály, už jsme neposlouchaly kecy typu „holky, vykašlete se na to, děte radši k plotně.“ Pak se to proměnilo na „na holky dobrý“, haha, a pak už jsem se soustředila jen na upřímné ocenění. A byli i lidi, které mrzelo, že už jsme se naučili hrát a nejsme tak punk.  

Taky ti říkají Ukaž kozy jako Zuzaně Fuksové z Čokovoko?  

Ne, protože mě se bojej. Že jim dám přes držku, prý působím tak nabušeně, že si netroufnou. Také u sebe většinou nosím svou koncertní kudlu za pasem. Pokud si něco dovolej, tak bych se podívala, kdo to řekl, a pak bych to s ním řešila. Zpěvačka z PinGrrlz Dagmar prý taky nějakého votrapu na koncertu setřela, že mu ukáže kozy až po té, co jí ukáže pindíka. Takže se okamžitě zdekoval. Máme zkušenost i ve Stillknox. V počátcích nám psali fanoušci na webové fórum, že se na nás dobře kouká, ale škoda, že nám nebyl vidět i bobr. Prý to měl být vtip, ale pro mě jen rozbuška k slovnímu boji. Většinou jsem bohužel bojovala sama a byla osočována z toho, že jsem ubohá frigidní feministka. Kdysi v roce 2004 jsme se přihlásily do soutěže Rock5P, kterou uváděl Petr Korál. Byla to naše první a poslední soutěž, pak jsme se rozhodly, že už soutěžit nebudeme. Když jsme přišly na řadu, Korál nás uvedl slovy: „A teď vystoupí příslušnice slabšího pohlaví, a kdybych byl prase, tak řeknu, že tu bude překundíno.“ Zuzana zahuhlala do mikrofonu něco jako „díky Petře za úžasný představení, ale seš prase.“ Říkaly jsme si, nenecháme se tím vykolejit a budeme hrát. Musím říct, že taková nenávist existuje i od žen. Ale tohle bylo takový to: „Jo, vy si holky troufáte vstoupit na tohle naše rockový území, tak ukažte, jestli na to máte.“ My jsme tenkrát ještě moc hrát neuměly. Během setu mi praskla struna a aparatura hvízdala. Takže Petr Korál napsal výstup do Rock & Popu a nás tam úplně shodil. Bylo o něm známo, že nemá rád hudebnice, že si myslí, že ženy nikdy nebudou dobrý. A ještě se do nás pak pustili lidi na webovém fóru, proč jsme ho neposlaly do prdele, proč jsme tam jen tak stály a nechaly si to líbit, takže jsme dostaly čočku ještě za to, že jsme se nebránily. Bylo to hrozný. Bylo mi dvacet tři a strašně jsem to prožívala, byla jsem z toho ve velký depresi. Jediný vyústění z toho bylo, že jsem začala chodit na kytaru a tak díky týhle patriarchální šovinistický kritice jsem se naučila pořádně hrát. Říkala jsem si: „Já vám ukážu, že žena umí hrát tyhle vaše trapný postupy!“ Tenkrát jsem ještě netušila všechny možnosti, co na kytaře jsou.  

A posloucháš některé z hudebnic, co jsou v této řadě rozhovorů?  

Vlastně ne. Načeva se mi líbí, ale potřebovala bych si to ještě osvěžit. Znám Čokovoko, s těma jsme hrály, ty jsou super, líbí se mi energie, se kterou dokážou strhnout posluchače, a ty texty jsou dokonalý. Vypichujou klišé z ženskýho světa, takže se až stydím, že jsem žena. Mám snad nás ženy občas nenávidět? S Bittovou jsme měly čest si zahrát na Slovensku v roce 2004. Lenka Dusilová je na jednu stranu sama sebou, drsná a na druhou stravu hodně ženská, hledačka, na cestě. Je mi taky sympatický, že rodila doma, což je v současnosti velké téma. Ester Kočičková je vtipná, vzpomínám si na její televizní show Ženský hlas. Za zmínku stojí i drsná zpěvačka Žántí z Matahari, působí i v Rock Opeře; basačka a zpěvačka Hanka Vaníková, holky z K2, „Kráva“ Barbora Poláková, Aneta Langerová, raperka a filmařka Martina Malinová. Nevzpomenu si na všechny, ale jsou tam. Všem ženám fandím. Musíme se umět společně solidárně semknout, nebojovat proti sobě, musíme si umět užít svou rovnoprávnost, nezávislost, tvořivost a energii a nikdy si ji nenechat vzít!


Dlouhé stíny, odcházející světlo a skicář nočních můr Davida Tibeta

Do Prahy se v listopadu vracejí Current 93. Po osmnácti letech vystoupí v kostele sv. Šimona a Judy.

Kytara řítící se z kopce

Marc Ribot hvězdou třídenního festivalu v Labské filharmonii.

Zkouška sirén: Caligula jako opera?

Nová podoba skandálního bijáku drží pohromadě hudbou. 

faust z Berlína

Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL.

Udržitelnost, improvizace i umělá inteligence

Projekt Sustain v Hybernské pokračuje.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.