Marie Čtveráčková alias Mary C se narodila 10. 3. 1984 v Českých Budějovicích. Vyrůstala v rodině, kde byly vždy na dosah knihy, desky a hudební nástroje. Matka vystudovala stavební inženýrství, hrála na klavír a podnikala, založila si krejčovství a second hand. Otec vystudoval hydrogeologii, hrál v jazzové kapele na baskytaru, založil rádio a pracoval také v marketingu. Jako dítě projevila Mary C zájem o hraní na housle a poslouchala hodně jazz, funk a soul. Vystudovala na Anglicko-českém gymnáziu a na Fakultě humanitních studií na Karlově Univerzitě v Praze. Během studia nastoupila jako textařka do mezinárodní reklamní agentury, kde pracovala několik let. S kolegou Danem, grafikem a street art umělcem, se bavili blogováním na stránce Trendsetters. Následně vybírala zajímavé hudebnice v pořadu Grundfunk DJe Macea. Dostala příležitost v projektu Lagarder, kde Radio DJ prezentovalo hlavně urban music. S tehdejším parťákem Danem tam jako Holčička a Chlapeček uváděli talk show Bla Bla zaměřenou na aktuální kulturu. Dále v Radiu Wave převzala po Affrovi hiphopový pořad, navrhla jeho koncepci pod názvem Kruton, dnes Scéna s Mary C, a zaměřuje se v něm na rap a groovy budoucnosti − tedy hudbu, která je ovlivněná jazzem, elektrem, r’n’b, soulem i rapem. Stále ji zajímají různé způsoby politické angažovanosti umělců. V současné době se věnuje hlavně DJingu, moderování, psaní o hudbě a hudebně vzdělávacím aktivitám. V roce 2014 oslovila producenta a rappera Martina Tvrdého alias Bonuse, se kterým ve speciálu představují nové způsoby hudební tvorby nových subžánrů. Založili workshopový Kreaton, Music Ports a Ableton User Group Prague. Živě spolu vystupují pod názvy Člověk pokrokový a Hrubik. Také vydává feministický občasník Obrovská, pojmenovaný po české skladatelce Janě Obrovské, zaměřený na kulturní přínos žen. Vede také hudebně exportní projekt Czeching Radia Wave.
Na čem právě pracuješ?
Moje oficiální zaměstnání je v Českém rozhlasu. Pracuju na hudebně exportním projektu Czeching, který pomáhá kapelám prosadit se v zahraničí. Protože jsme Radio Wave, podporujeme alternativně-popový věci. Každý rok necháme pět hudebních odborníků vybrat pět kapel, který by mohly zaujmout zahraniční publikum. Máme porotu kolegů z evropských rozhlasů, ti pak hlasujou. My propagujeme všechny nominovaný kapely. Je to dobrá záminka dostat českou hudbu do zahraničních rozhlasů. Kapela, která vyhraje hlasování odborný poroty, jede na festival v Holandsku a nahraje épéčko na vinyl. Takže mají od Rozhlasu velkou podporu. To mě baví, objevovat a přizpůsobovat klasický postupy hudebního průmyslu naší scéně a zprostředkovávat rozhovory se zahraničními booking agenty a jinými profesionály. Potom mám vzdělávací platformu Kreaton a tam se s Martinem Tvrdým snažíme rozšiřovat povědomí o nových způsobech hudební tvorby. Je to hlavně o elektronický hudbě. Od října 2017 se nám podařilo otevřít malej prostor, kterej je uzpůsobenej na vzdělávání v oblasti elektronický hudby, na Žižkově v Orebitský. Spolupracujeme s Bastl Instruments z Brna, který jsou skvělý, vyrábějí třeba modulární syntezátory. Propojili nás s Johanou Švarcovou a s Martinem Ožvoldem, to oni našli ten prostor. Pořádáme kurzy a různý přednášky. Když jsem zakládala tu platformu, tak můj cíl bylo založit školu, která by se věnovala elektronický hudbě. Je to tvůrčí organizační práce, vím, že to za mě nikdo neudělá. Jako Kreaton spolupracujeme také s Goethe Institutem, pořádáme s nimi vzdělávací akce pro elektronickou scénu Music Ports. Dělám v podstatě tvůrčí organizační práce. Věci, které mi tu chybí. V tomhle ohledu jsem si rozuměla s Danielle de Picciotto, výtvarnicí a hudebnicí z okruhu Gudrun Gut, která je umělkyně a zároveň manažerka a zakládala třeba Love Parade. S ní jsem mluvila o tom rozdvojení, já jsem dýdžejka, zároveň píšu a snažím se něco organizovat nebo propagovat, což je úplně nejobtížnější.
A kde hraješ kromě rádia?
Hraju s Bonusem, máme projekt Člověk pokrokový, kde já remixuju beaty a on do toho rapuje. Zároveň sama dýdžejuju. To se hlavně týká Scény s Mary C, pořadu, který je zaměřený na elektronickou hudbu, rap a na afroamerickou současnou hudbu na Radiu Wave. Potom mám zine Obrovská. Teď dávám dohromady kolektiv holek, který by do toho zinu chtěly psát. Taky hledám holky, které se zajímají o syntezátory. Do budoucna snad vznikne takový kroužek. Máme spoustu kontaktů v zahraničí, lidi, který nás podporujou. Vím o holkách, který by se rády poučily o těhle věcech a já bych proto ráda rozjela mezinárodní mentoringový program pro hudebnice. Pak je tu Ableton User Group, což je skupina lidí, která se vzdělává v softwaru Ableton. To je měsíční setkávání s hudebníky, kteří vyprávějí, co a jak dělají. Založili jsme tu skupinu s Martinem Tvrdým na popud Abletonu. Týká se to podpory nový hudby, ze všech úhlů ji podporovat a objevovat. Vzdělávání v oblasti, která se ani nepovažuje za předmět ve škole, mi přijde hrozně důležitý. Elektronická hudba se tady na univerzitách většinou objevuje jako zvuková tvorba nebo zvukařina, ale musí se pokročit ještě hodně kupředu, aby elektronická hudba byla považovaná za oficiální předmět, o rapu ani nemluvím. Jsou tu třeba dýdžejský školy, ale neučí se ani dějiny elektronické hudby ani myšlení o ní. Když se objevují články o tom, že umělá inteligence tvoří hudbu, tak to se dělo už před šedesáti lety. Je to škoda, že to lidi neznají. A hlavně, historie elektronický hudby má na začátku ženy, jako všechny technický obory, i počítače. Kam se ty pionýrky vytratily? Teď to vypadá, že elektronickou hudbu vymysleli muži a dělají jenom muži. Je to pozoruhodný. Když se koukneme do historie, tak by holkám nemělo připadat vůbec divný, že dělají elektronickou hudbu, jsou zvukařky a pájí si svoje nástroje.
Takže spolupracuješ s Martinem Tvrdým. A lákalo tě někdy dělat holčičí projekt?
Asi jsem neměla štěstí. Bylo pro mě obtížný najít holky v rapu, to je samej kluk. Tam je pro mě parťačkou akorát Anička Oravcová, která se zabývá rapem z pohledu sociologie. A stejně mi připadá, že na tý scéně není uznávaná tak, jak by si zasloužila, a to je nejerudovanější teoretička rapu u nás. Jako hudební projekt mě to nikdy nenapadlo, protože jsem se nikdy neodvážila si říct, já dělám hudbu. Jo, dělám si něco doma, jsem dýdžejka, tak trochu do toho zaplouvám, ale dřív jsem si netroufla nic zveřejňovat. Potřebovala jsem poradit, a ti, co to uměli líp, byli vždycky chlapi. Teď zjišťuju, že v Berlíně jsou čtyřiceti- padesátiletý holky, který by mě mohly mentorovat. Na základě toho vznikl nápad mentoringovýho programu, kterej spustíme od ledna 2018. Bude to kolektiv ženskejch profesionálek. Ukazuje se, že tady u nás je lepší jít za holkama, co jsou o osm let mladší a jsou víc naladěný jako já, než za holkama, co jsou stejně starý. Víc parťaček objevuju mezi mladšíma.
A co Lenka Dusilová? Ta dělá s elektronikou.
Taky jsem si všimla, pracuje s looperem, to je dobrý, ona je jedna z mála holek v popu, která má svébytnej projekt. Myslím, že je také na kompilaci, kterou připravuje časopis Full Moon, benefiční kompilaci pro ženy bez domova.
A Načeva, ta taky využívá elektroniku…
Ta je úplně super, ona mi přijde jako magická žena, jednou jsem byla u toho, když s ní Česká televize natáčela rozhovor ve studiu a ona vyprávěla, jak ji nechtěli dát na titulku časopisu, protože má šedivý vlasy. Já mám taky šedivý vlasy, a mluvit o tomhle považuju za velmi důležitý. Hrozně často slyším od chlapů, no jo, ta je nějaká divná, a přitom každá žena z alternativní scény, která tady něco vydává je tak zajímavá, Dusilka, Načeva, Katarzia, Katarina Máliková, Makak a mnoho dalších. Každá má originální styl, ale lidi jsou hrozně podezíravý, několikrát jsem slyšela komentář typu: „ta je nějaká lichá.“ Proč takhle hodnotí většinou hudebnice a ne Davida Kollera nebo jiný chlapy? To mi přijde líto, není to náhoda, je tam nějaká nedůvěra k holkám.
Tisíce talentovaných dívek studuje na konzervatoři, kam mizí?
Já nemůžu mluvit za všechny, ale já jsem neměla odvahu prezentovat svý věci, zveřejnila jsem něco až v poslední době. Spousta holek svý věci považuje za nehotový, nedobrý, neodvážej se s nimi vyjít. Je to tím, že tu není dostatek safe spaces, kruhů holek, kam můžeš přijít a pustit to bez obavy, že se ti někdo bude smát. Hudební kariéra je taky zaměřená na výkon, musíš být populární. Podle mě tohle může hrát roli. Soutěživost mi nesedí, nebaví mě cpát se dopředu. Další z důvodů může být menší sebevědomí. Další fakt je, jak vypadá hudební průmysl. Co se týče elektronický hudby, je zanedbaný vzdělávání. Technický obory se víc nabízejí klukům a holky jsou víc cpaný k pečujícím a humanitním. Slyšela jsem, že v Anglii jsou hudební třídy pro holky a kluky vybavovaný úplně jinak, že kluci tam mají zajímavé technologie a holky klavír. Předpokládá se, že muži a ženy tvoří jiným způsobem a že holka bude asi jen hrát na piáno a zpívat. Takže ta scéna vypadá tak jak vypadá kvůli vzdělávání a tak proto, jak se holky cítí obecně: spousta holek se právem bojí. Ale dobré je, že v některých kruzích té alternativní scény není takový tlak na dokonalost. V oblastech undergroundový a alternativní scény můžou vyniknout holky, který nejsou dokonalý podle měřítek hudebního průmyslu, který kašlou na to, aby byly jako Beyoncé, aby jejich hudba byla dokonalá a všem se líbila. Tam můžou získat i větší sebevědomí, když tohle mohou prezentovat. Možná jde jen o to, aby byla větší pestrost v hudbě, nejen o to, aby se ukazovaly holky.
Ty jediná s Eliškou Kohoutovou jste v Milenkách múz feministky. Co feminismus pro tebe znamená?
Já jsem k tomu přišla strašně pozdě. Nikdy mě nenapadlo, že se budu hlásit k feminismu. I když jsme organizovaly SHEvening, tři benefiční koncerty v Chapeau Rouge, prezentovaly jsme jenom holky. Bylo pro nás důležité ukázat autorky a ne jen ty „hezké zpěvačky“. Byla tam tenkrát Johana Švarcová, Dva, Knoflenka, byly tam i spisovatelky, návrhářky. Peníze, které se vybraly, šly přes Člověka v tísni na mýdlovou továrnu v Kongu, kde pracují ženy, které byly brutálně znásilněny. Ale tenkrát mě nenapadlo, že bychom měly pokračovat ve feminismu, myslela jsem si, že bude stačit lidi trochu inspirovat, ukázat, že tady jsou schopný producentky a skladatelky. Ale zjistila jsem, že i na té základní úrovni, v oblasti práce, zdravotnictví, bydlení, je to furt hrozný. Nejde jen o pokrok v kultuře a umění, jde o uznání a přístup k ženám ve společnosti obecně. Tohle všechno je daleko horší, než že ženy nemůžou být zvukařky nebo producentky. A přitom ten současný stav většina lidí považuje za uspokojivý. Když jsem se o to téma začala zajímat víc, přehodnotila jsem to. A samozřejmě že musíme být i dnes feministky. Kdybychom se potkaly se sufražetkama, co bychom jim řekly? Někdo říká, to se samo vyvine, Romové, kultura, to se samo vyvine. Volební právo se taky samo vyvinulo? Neuvědomují si, že se spousta změn odehrála, až když někdo šel do ulic a řval. Pak se říká feministkám, že jsou feminazi hysterky, což je strašný. Je třeba na to téma pořád upozorňovat, stejně jako na xenofobii a homofobii. Nedávno jsem mluvila s Jitkou Kolářovou, která psala článek o feministických zinech. Nadchlo mě, jak organizovala Genderfuck festival. Pořád něco dělá a v týhle společnosti to není vrcholná kariéra, ale pro mě je to, co dělá, mnohem důležitější než být manažer nebo mít hodně peněz a moc. Ze zinu Obrovská bych ráda vytvořila web, kam by přispívaly hlavně ženy a nikdo by jim neříkal, jaký mají mít názor, jak mají psát a kolik to musí mít lajků.
A jak ten časopis funguje?
Zatím píšu já a teď připravuji větší číslo s několika příspěvky od dalších holek, ale v souvislosti s hudebním mentoringem doufám, že se mi podaří získat nějaký grant, třeba od ministerstva kultury. Nechci spoléhat na reklamy a kliky, chci, aby to mělo volný ruce. Třeba se to podaří.
Myslíš, že existuje esenciální ženská kreativita nebo jde o jakousi androgynní záležitost?
To je strašně zajímavý, já o tom hodně přemýšlím, jestli ženy dělají zvuky jinak. Teď jsem někomu říkala, že z mý zkušenosti ano. Kreativní jsou ženy i muži, ale mám pocit, že znám víc žen, který jsou doopravdy kreativní, že to pojímají úplně jinak. A nevím, jestli je to tím, že umí vyslechnout něco, co přichází odjinud. Nechci říkat, že ženský jsou intuitivnější, ale možná jsou chlapi víc zaměřený na zavedený formy. Já osobně nacházím mezi ženami větší podíl pozoruhodného umění, možná jsou mi prostě jen bližší. Pokud je to instrumentální hudba, nedělám si iluze, že bych poznala, jestli ji vytvořil muž, nebo žena. Z žen jsem si hodně oblíbila třeba minimalistickou elektroniku Felicie Atkinson. Nemám úplně odpověď, ale věci, co jsou mi bližší a fascinují mě, jsou častěji od žen.
A je to, co děláte s Martinem Tvrdým, dialog muž a žena?
On mi v podstatě umožnil postavit se do tradičně klučičí role, já vlastně kontroluju ten průběh. Nevnímám to jako dialog žena−muž. Teď v rámci koncertů také improvizujeme, on rapuje, říká svoje názory a já tomu hraju jinej podklad, jinej kontext. Jsou tam i jeho starší písničky a tímhle dostávají nový význam. On je složil třeba původně s kytarou, a společně to teď dekonstruujeme. Původně to začalo tak, že já jsem do toho pouštěla cizí hudbu. Nabídla jsem mu skladby, o kterých jsem si myslela, že by mohly dát tomu rapu jiný charakter. On rap trochu pozměnil a dostalo to novou energii a teď už do toho taky improvizujeme. Je to pro mě hodně zajímavý. Esteticky takovou hudbu považuju za normální a líbí se mi, ale Martin někdy říká, že je to šílený, a je pravda, že lidi jsou často překvapený, co to vlastně je. Martin říká, a já mám taky takový pocit, že jsme sladěný, takže to snad nakonec působí harmonicky.
Měly by ženy vědomě usilovat o vlastní hudbu, nenapodobovat mužské vzory?
To je super. Já si myslím v rámci obecnýho fungování ve světě, že ve finále ta cesta nebude honba za kariérou, abychom byly ty manažerky a získaly nějaký uznání, ta cesta musí být získat uznání za to, co jsme a co opravdu chceme. Většina lidí to ale nemůže dělat. I spousta mužů dělá věci, co nechce. Je smutný, že k takovejm věcem docházím, až když je mi 33. Myslela jsem si, že něco chci, ale když jsem to získala, došlo mi, že to není ono. Není tak těžký se někam proboxovat, ale získat si lidi proto, co opravdu jsi. Ve skutečnosti jsme si dost podobný, umělá inteligence skládá hudbu, učí roboty improvizovat. To mi přijde jako skvělá reflexe pro lidi. Myslíme si všichni, já jsem strašně jedinečnej, ale není to tak. Jedni výzkumníci dali robotovi analyzovat styly pěti jazzových hudebníků a najednou robot improvizuje na bicí a reaguje na jiný hudebníky. To znamená, že uvažujeme ve vzorcích. Tohle je samozřejmě snadno zneužitelný hudebním průmyslem. Zanalyzují se nejpopulárnější písničky a na základě toho se bude skládat. Ale přece to se taky už děje, řada producentů kalkuluje a dělají hudbu stejně jako reklamy, mají zadání, věděj, co lidi chtěj. Tohle všechno se děje, a že to dokáže robot, umožňuje lidem reflexi. Nejhrubší pop je taky dělanej, jakoby ho dělal robot. Když se budeme snažit co nejvíc poznat a být upřímný, může vzniknout spoustu skvělých věcí. Věřím, že nejsme jen sami o sobě, ale jsou tu proudy, kterým se můžeme otevřít. Někteří umělci jsou vnímavější a otevřenější a nacítí zvláštní a nový věci dřív, než k nim dojde. Líbilo by se mi, kdyby lidi byli odvážnější a divočejší, ale spousta umělců je na tom tak, že se jim ani nedá říkat umělci. Následujou formy, a když je vidím tvořit, tak si říkám, co to je, vždyť je to jako když vyplňují omalovánky nebo tabulku. Tohle si často lidi myslí o elektronický hudbě, že všechno je v mřížce daný, ale to tak vůbec nemusí bejt.
A jaké máš hudební vzory, na kterých jsi stavěla nebo co se ti líbí?
Jako dítě jsem se dostala k Eryce Badu, je to zpěvačka a raperka, doporučil mi ji táta, protože on poslouchal jazz a soul. Tohle se tvářilo jako jazz, neosoul. A mě to uchvátilo. On říkal, tohle si poslechni, je to jako Sade, protože my jsme ji dost poslouchali. Erykah Badu a Sade mi přišly jako esenciální ženství, Sade byla navíc krasavice, skvělá hudebnice, magická. Rapperka Princess Nokia tomu říká divine feminity. Každá holka má možnost spojit se s tou energií. Strašně uznávám holky, kterejm se to podaří. Posiluje to ostatní. Princess Nokia ukazuje různý tváře ženství, na sociálních sítích dává obrázky sebe sama jako různých osobností a ukazuje, že může být všechno, ušmudlaná skejťačka s vytahanejma kalhotama, může mluvit sprostě a kouřit a zítra si vzít květovaný elegantní šaty nebo být čarodějnice. To je osvobozující. Erykah Badu i Princess Nokia se vztahují ke kultuře babiček, šamanek. U nás je neuznáváme, musíme prosit lidi v tramvaji, aby pustili starý lidi sednout, natož, aby někdo poslouchal, co říkají. Princess Nokia má kořeny v Latinské Americe, kde jsou ty babičky, šamanky brujas. Uvědomila si, že má sílu, jako měly báby před ní. Problém je, že tady u nás je to spojený s tím vysmívaným ezem, ezoterikou, tady když řekneš božská ženská síla a cyklus, tak si lidi řeknou ježišmarjá, zas nějaká bláznivá ezoterika. Je to dvojsečný, některý holky se pak snaží od toho oddělit, aby nebyly vnímaný jen jako ploditelky, stvořitelky, matky země, protože potom nemají ten respekt. A snaží se naplnit očekávání systému, protože když někdo řekne mocná babička, tak si všichni klepaj na čelo. Zdá se ale, že když to přijde ze zahraničí, tak to má spíš váhu. Jako třeba ta nová vlna feminismu. Můj vzor je Viktorka u splavu, super obraz, ženská na okraji, která může bejt vnímaná jako hysterická a šílená, ale ona je jen kreativní a třeba nemá možnost se vyjádřit. Tak to asi Božena Němcová nemyslela, lidi s psychickýma potížema je i teď potřeba odklidit. Teď jsem viděla v DVTV rozhovor s Marií Solomonovou, která založila iniciativu Nevypusť duši, o psychickým zdraví mladých lidí. I já mám občas pocit, že jsem na pokraji vyhoření. Ale při rozhovoru bylo vidět, že Daniela Drtinová tomu moc nevěří, protože se ptala, co teda ty mladý lidi dělaj, že vyhoří? Byla z toho cítit ta apriori averze něco zkusit řešit do hloubky. Za ní se to neřešilo, tak proč teď, že jo? Smutný.
A máš nějaký oblíbený muzikantky z Čech?
Mně se vždycky líbila Marta Kubišová, i když si třeba nepsala věci, ale přišla mi inspirativní projevem a hrdým postojem. Nikdy jsem ji neviděla naživo, ale čiší to i z videí. Potom je moje nejoblíbenější zpěvačka Zuzana Michnová. Když jsem ji poprvé viděla ve videoklipu, myslela jsem si, to je boží, to je divočina. Většinou jsou to zpěvačky. Pak jsem poznala příběhy skladatelek. Teď jsem psala profil Vítězslavy Kaprálový, přišlo mi to fascinující, dál je tady Jana Obrovská. Objevila jsem písničkářku Věru Nerušilovou, co zpívala písničky galérky v Hříšní lidé města pražského, měla dokonce holčičí kvartet, a má ostrej projev. Skvělá inspirace.
Projevuje se v tvé tvorbě nějakým způsobem spiritualita?
Čím dál víc tíhnu ke spiritualitě, ani nemusím nic produkovat. Pro mě je důležitý občasný pocit prozření nebo nějaký nový pocit. To nemusí být, že napíšu písničku, ale je mi příjemný si doma zpívat, tancovat, podle mě je tohle strašně důležitý. Východní lékařství by asi řeklo, že tím dělám dobře játrům. Já mám hlavně příjemnej pocit naplnění. Neříkám, že bych byla věřící, ale věřím na energie a věřím, že to tady má smysl, že to má řád a že já se můžu inspirovat. Když jsem byla v Bolívii, byla to pro mě naprosto transformační zkušenost. Nikdy jsem nezažila takovou sílu přírody, skály, stromy, voda. Je to tím, že jsem asi před tím málo poslouchala, když jsem byla v lese. Teprve tam, když mě to praštilo a byla jsem takhle malinká, tak jsem si to uvědomila. To je podle mě to pohanský vnímání. Teď jsem viděla koncert Katariny Málikový, skladatelky a zpěvačky, která se inspiruje folklórní hudbou, a ta to v tom měla, hudbu divokou jako lesy. Ve všem prostě musí proudit energie. Hodně sleduju rytmus a tok, a když to tam necítím, jsem podezřívavá. Snažím se dělat věci, co chci a co mi přijde důležitý, a dávám si pozor na načasování pomocí intuice. Tohle je podle mě spiritualita, žádný konkrétní bůh.
A vychází hudba z tebe, nebo odjinud?
Proudí to, já mám nějakou zkušenost, nějaký tělo, skrze který může procházet energie, kterou já potom můžu dát ze sebe, nějak ji transformovat.
U vzdělávací činnosti to sice jde z tebe, ale na druhou stranu to děláš pro druhý…
Je pravda, že mám pořád důvěru v lidi, nejsem skeptická, nepodceňuju posluchače. Když jsem byla týnejdžr, tak jsem možná byla malinko nadřazená a nafrněná. Při studiu čínský medicíny jsem došla k tomu, že je důležitý spolupracovat. Četla jsem teorii, že nemocný je nutný vyléčit, aby tady nenarušovali energii. Ne, aby se oni měli dobře, ale abychom se všichni měli dobře. Někdo si ze mě utahuje, že jsem komunistka, když říkám, že ve společnosti se musí mít dobře všichni, pak to bude ideální. Když se nás deset, který se máme dobře, někam schováme, tak to nemůže fungovat. Je důležitý myslet na ostatní. Ženy jsou často spojovaný s altruismem a pečováním, že za nimi někdo může přijít, ale na druhou stranu za to nemají žádný respekt. Ti sebestřednější lidé mají nakonec větší úspěch, působí autoritativněji. Ale z hlediska přírody jen dočasně. Rezignovala jsem asi na popularitu nebo úspěch, protože to mě nezajímá, mě zajímá kultivace komunity. S odstupem času se uvidí.
Píšeš i texty nebo je tvoje dílo instrumentální?
Teď spíš instrumentální, dřív jsem psala i texty. Psala jsem víc anglicky a nešlo mi to česky. Pak jsem zkoušela česky a nešlo mi to zhudebnit a ty věci zůstávaly ve formě námětů a koláží. Je to spíš vlastní rozvoj, třídím si myšlenky a názory a pocity a vzpomenu si na text z dřívějška. Nechci to shazovat, ale je to spíš jako deník. Mám sepsaný poznámky o osudech významných žen, ale taky o zvířatech. O ženě, která skočila z věže. Zaznamenávám si výrazný věci, který mě skoro nutěj zvracet. Taky si zapisuju sny, protože se mi toho zdá víc, než dokážu vstřebat a pochopit. A tyhle věci se rozjedou, když jsem odpočinutá nebo zažiju nějaký otřes. Možná mě v budoucnu čeká spíš práce na těhle neviditelných věcech místo konkrétních projektů, kterými se snažím nabídnout nějakou alternativu.
Zuzana Fuksová si stěžovala, že na ni lidi pokřikujou „ukaž kozy“ a podobně − zažila jsi také něco takového?
Tak to na mě naštěstí ne. Ale psala jsem teď do Full Moonu, jak si můžou chlapi dovolit ženský ohrabávat. Ošahávají, plácají po zadku, nechápu to, když se říká, že lidi nemaj šahat na cizí psy, že je napadne sahat na cizí holku, která je svébytná osoba. K těmhle věcem cítím hlubokej odpor. Já mám muže ráda a špatně se mi to vysvětluje. Problém nejsou muži, ale ten systém. Nedávno někdo vtipkoval a flirtoval a šahal mi na ruku a pak na záda a začal mě masírovat. Je mi to odporný. Není mi odporný lidský kontakt, ale to, že si dovolí na mě šáhnout. Vždyť jsou lidi, který byli znásilněný, a tohle v nich může spustit vzpomínky. Myslím si, že ti muži při tom vůbec nemyslí na tu holku, protože kdyby tomu tak bylo, zeptali by se, nebo by to nedělali před lidma. Já jsem asi stydlivej člověk. Nemluvím o svých vztazích, s kamarádkama neprobírám, s kým jsem spala, to jsou moje osobní věci, můj intimní svět a teď najednou na mě šahá cizí člověk. Děs. To pokřikování, to se mi stalo při dýdžejování, že za mnou někdo třeba přišel a začal se ke mně lísat a říkat, jak jsem super hrála. A když na to nereaguju, tak mě začne urážet. To je úplně na hlavu. Kdyby někdo chtěl navázat kontakt, tak by to dělal přece trošku jinak. Ale to samozřejmě souvisí s tím, co viděj ve filmech, v reklamách a podobně. Chlapům se říká, musíš bejt tvrdej, ženský to chtěj, ty kecy, že když ženský říkají ne, tak ve skutečnosti myslej jo. Jejich chování má tedy hlubší příčinu, ale proboha, doufám, že mi nikdo nebude rozporovat, že já mám právo si určit, kdo na mě bude sahat.
Načeva říkala, že civění zneutralizovala tím, že se oblékla do obrovského saka a bot.
Já jsem měla období, kdy jsem chodila jako hastroš. Jeden z důvodů byl, že jsem nechtěla nikoho ponoukat. Je totiž strašně cejtit, když si vezmu sukni, rozpustím vlasy, že se na mě na ulici lidi dívaj, pouštěj mě auta na přechodu, je to směšný, lidi mi víc důvěřujou a je pro mě jednodušší je přesvědčit. Nemohu za to nikoho pranýřovat, ale nechci to zneužívat. OK, tak si vezmu podpatky a půjdeme za tím klientem a získáme ten kšeft. To je skok k tomu, že řeknou, ty seš děvka, ty si za to znásilnění můžeš, vrší se další důsledky. Pravda je, že ženský nejsou svobodný. Úspěch závisí na vzhledu a na naplňování stereotypů. Není pravda, že chlapi musej mít vyrýsovaný břišní svaly. Ve filmu přece vidíš i lůzry a tlusťochy a jsou sympatický a úspěšný a můžou mít mladou holku v šedesáti. Tenhle dvojí metr tady je evidentní.
Zlepšila se situace žen v tvůrčí oblasti?
V rapu jsou holky daleko víc vidět. Nedávno jsem psala o rapových kolektivech. Tam bylo přesně znát, že dřív byli chlapský kolektivy a měli maximálně jednu holku na ozdobu a teď jsou holčičí rapový kolektivy samy za sebe a jsou i populární. Často čelej komentářům, jasně, to je proto, že jsou to holky, ale ty holky jsou technicky zdatný, kreativní, silný, od Princess Nokia po Nadiu Rose a queer holky. A najednou se zjišťuje, kolik tady holek bylo za historii a jak byly významný a najednou se historie reviduje a to znamená strašně moc. Mladší holky jsou sebevědomější, kašlou na to, že někdo bude něco říkat, jak se oblíkaj. Nemaj problém si vzít vyzývavý oblečení, dřív by asi víc lidí řeklo, že bude hned za blbku. Pamatuju si to z dob dospívání, když jsem chtěla být braná opravdu vážně, nemohla jsem si vzít výstřih a podpatky. Teď se to zlepšuje. Otázka je, jestli to nadšení mladých neopadne, když vstoupí do těch struktur. Já bych si přála, aby začaly odcházet ty klasický korporátní struktury, aby ty holky nemusely vstupovat do toho světa firem, zaměřených na peníze, výkon a lokte. Snad je to ale lepší tím, že si holky uměj svý věci vyboxovat, začíná být víc organizátorek, ty pak podpoří hudebnice, třeba v Berlíně festival Heroines of Sound, kde jsou samý hudebnice, a je vyprodáno. Je taky spousta uvědomělejch chlapů, některý říkaj, já budu vystupovat, jen když tam budou vystupovat i nějaký ženský. Zpětně v osmdesátkách bylo spousta silnejch žen, Madonna, Janet Jackson, který mohly posilovat ostatní holky. Třeba Janet Jackson v těch pánských sakách s vycpávkama, silný taneční choreografie a texty o intimních věcech, ale jiným způsobem. Holčičí kapely byly dobrý. Na Woodstocku 1996 byly rapperky Salt-N-Peppa. Lauryn Hill a její desku Miseducation jsem točila dokola, to bylo pro mě strašně důležitý. Měla tam tu písničku, že si maj dávat holky pozor. A na té desce jsou mezihry, ve kterých diskutují děti ve škole třeba o lásce. Životní příběh Lauryn Hill je dost typickým obrazem afroamerický ženy semletý hudebním průmyslem. Ubilo ji to i finančně. Když se pak vrátila s kytarou a ostříhanými vlasy, byla tvrdá a otevřeně mluvila proti kapitalismu a dalším nemocným -ismům dnešní doby.