Nikola Muchová, řečená Mucha, je punková písničkářka. Narodila se 19. 3. 1990 v Krnově do rodiny učitelky a mistra všech řemesel. Ještě ten rok se přestěhovali Bruntálu a pak do Kyjova. Nikola chodila šest let na klavír a do sboru Modráček, jehož sbormistrům vděčí za umění harmonizace. Ovlivnili ji oba starší bratři. Vystudovala obor cestovní ruch na střední hotelové škole, protože ji bavily jazyky a zeměpis. Odmaturovala s ročním dítětem. Po škole několik měsíců pracovala jako finanční poradkyně. V roce 2011 se přestěhovala do Brna, kde se živila příležitostnými brigádami. První písničky vznikaly již v Kyjově, půjčovala si kytaru svého bratra. Pro přátele natočila první album Chlupy. V roce 2012 vznikla na popud Martina Evžena Kyšperského skupina Mucha. Kyšperský se chopil basy, Štěpán Svoboda z kapely Budoár staré dámy bicích a o něco později do skupiny přišel kytarista Petr Zavadil. Rok nato Mucha vydala své první album Slovácká epopej, nejdřív jako LP u vydavatelství Piper Records, později na CD prostřednictvím portálu Hithit.cz. V roce 2014 vyšlo druhé album Josefene. Kvůli časové vytíženosti vystřídal Kyšperského Ondřej Kyas. V roce 2016 vyšla třetí deska Nána a bubenického postu se ujal Jaroslav Noga.
Nikola Muchová je originální písničkářka s okamžitě rozeznatelným rukopisem, charakteristickým v textech slováckým nářečím a odvážným používáním expletiv. Témata líčí ženskou zkušenost a nekompromisně se vyrovnávají s jazykovými tabu. Nejznámější skladba Ježíš paroduje náboženský fanatismus. Momentálně je Mucha na mateřské dovolené, což jí poskytuje tvůrčí svobodu.
Jak vzniklo první album Chlupy?
Bylo mi devatenáct. To jsem žila v nešťastným vztahu s prvním partnerem, který se léčil ze závislosti na pervitinu. Tehdy vznikla píseň Chlapi sú kokoti a ty první srágory a pubertální pařby, Úchyl a Půl kila vepřového. Hrála jsem na Jančovce, což byl jeden z mála klubů v Kyjově. Ještě se dělal v Tasově festival U bigbítu, mezník mý kariéry, tam jsem vyhrála písničkářskou soutěž a zahrála jsem si na velké stejdži. Ale od tý doby se vědělo, teda v úzkém kruhu, že hraju na kytaru. A já jsem zjistila, že mě to baví a začala jsem v tom vidět nějakej smysl. Chlupy mi nahrál kamarád Vítek v Boršově ve studiu, stokusovej náklad. Prvních deset kusů jsem okořenila zabitejma muchama z králíkárny, jakože speciální edice. Taky jsem měla hodně ráda kyjovskou kapelu Narajama, kamarádila jsem s Lovcem, a ten mi vždycky říkal, když jsem zpívala, neřvi, neřvi!
Jaký měly Chlupy ohlas?
Víceméně jsem to rozdala, mě to stálo dva tisíce korun včetně obalu. A mrzí mě, že to nemám a nemám ani elpíčko Slovácká epopej.
A jak to pak pokračovalo v Brně a jak vznikla kapela?
Měla jsem hodně kamarádů v brněnským undergroundu, i když co zavřeli klub Boro, tak už to skomírá. A jeden z kluků mi nabídl udělat živák na takový undergroundový platformě Sopel Free Music. Ale božský Evžen Kyšperský mě během jednoho telefonátu přesvědčil, že ty písničky jsou dobrý, ať to udělám pořádně, s kapelou. Že seskládá kapelu. Živě si pamatuju první zkoušku ještě s Tomášem Vtípilem, kterej v tom taky byl zainteresovanej. Já jsem si ani neuměla naladit kytaru a strašně jsem se styděla. Tomáš Vtípil pak hezky napsal, že nemá na bigbítové projekty čas. Mám Tomáše ráda. A tak jsme začali hrát s Peťou Zavadilem a se Štěpánem, bez ambic. Že aspoň uděláme nějakou dobrou desku, nebo alespoň desku.
A jak to, že Slovácká epopej vyšla jako LP u vydavatelství Piper Records? Nikde jsem to neviděla. Jak se to distribuovalo?
Já to taky nechápu, to vymyslel Evžen. Tlačí mě lidi, který to chtěj, i kdybychom udělali náklad dvě stě kusů, tak už by byl prodanej. Tehdá se toho udělalo dvě stě padesát kusů. I ten borec na Josefské z elpíčkárny mi říkal, udělejte dolis tady té desky. Teď se to prodává na Aukro za osmnáct stovek.
A pak cédéčko jste si vydali pomocí Hithit? Proč jste nešli k Indies?
Já nevim, tehdá se ten Hithit a crowdfundingové záležitosti rozjely, tak jsme to zkusili. Nebejt jednoho pána Lumíra, kterej nám dohodil dvacet tisíc, tak bysme to asi nezvládli. Lumír Maučka. Nám se zalíbil mód toho, že si to vydáme sami.
Četla jsem, že přemýšlíš, jestli jít do OSA, už tam jsi?
Jo. Ten argument, že to spadne do klína někomu jinýmu, mě přesvědčil. Já to neřeším. Tyhle věci, nakladatelství, OSA, mám pocit, že bych to ani neměla řešit, je to takový vychcanství, že to radši nechám na někom, kdo tomu rozumí, kdo nám vydá desku. A OSA, to mi přijde logický, mám dvě děcka, tak co. Hithit mně přijde dobrý, když za nás je tam ta podpora, že nás fanoušci chtějí a není to sponzoring, máš za to ten produkt, kterej chceš. Kdo to vymyslel, smekám, mně to přijde dobrý, ale už jsem se setkala s názory, že je to žebrota. U Indies je dobrej Milan Páleš. Mně to je jedno, mně záleží na tom, že se udělala dobrá deska a daleko víc mi záleží na klíčových osobách jako Evžen nebo Ondra Ježek.
A kdybychom vzali žánrové označení tvé kapely „femipunk“, že je víc než jen výkřik, ztotožňuješ se s tím nějak?
Ale jo, ale nestalo se, že by si mě feministky vzaly jako ikonu. Femi beru spíš jako žena, ne jako feminismus obecně. Navíc je to atraktivní slovo. Ale s feministkama nejsem na stejné lodi.
Ale vždyť feministky chtějí jen svobodu, samé dobré věci.
No ale jo, super, ale když se to nepřehání. Trošku bych se od toho oprostila. V některých věcech jsem taky huba, ale teď je ta kauza MeToo, a to je téma jak stvořené pro můj aktuální názor na věc a tak jsme udělali písničku Me, Too. Teď jsme upekli nový videoklip.
A jak to bylo s filmem Olgy Sommerové Samoživy, ona je feministka a všichni ji mají rádi…
Myslím, že mi to taky přihrál Evžen. Tak jsem jí napsala krátkou story a myslím, že se jí líbilo, že o tom taky zpívám. Viděly jsme se jednou a pak si ještě přijela natočit koncert do Ústí. Něco jsem jí vykládala, točili jsme doma, Johanku, jak loupe mandarinky. Měla jsem pocit, že k tomu mám co říct. Ale lidi mi vyprávěli, že já jediná v tom filmu nejsem radikální. Já to chápu, jsou šíleně nasraný. Já tam rozvíjím svoji tézi, že by si ženský měly navzájem pomáhat. Dokonce tam fantazíruju o městě plném samoživitelek, kde je jedna fabrika, kde se různě střídaj na směny. Tou dobou v Brně jsem měla ambici, že založím takový speciální azylový dům.
Jak by to fungovalo?
No že by ženský měly zajištěnou práci i hlídání. O děcka by bylo postaraný, ne nějak ústavně.
Tisíce talentovaných děvčat studují hudbu a pak většinou někam zmizí. Čím myslíš, že to je?
No třeba někam jedou rodit děti. Já nevím. Nebo umývají nádobí v Londýně. Já nemám žádnej návod. Všeobecně je považováno za úspěch, že se člověk dostane za hranice. Já tuto ambici vůbec nemám. Když přijde cizinec na koncert a je nadšený, tak žasnu, že tomu nemohl rozumět. Jak jsem říkala, tak jazyky byly to jediný, co mi ve škole šlo, takže se je snažím použít v textech, aby to bylo srozumitelný. Že tam plácneš něco, čemu každý porozumí.
Takže tebe evidentně netrápí, že talentované dívky mizí.
Ne. Vůbec mi to nezajímá.
Myslíš, že existuje nějaká esenciální ženská kvalita v kreativitě nebo myslíš, že kreativita je androgynní, že nemá pohlaví?
Androgynní? Myslím, že jo. Je to androgynní, akorát mám pocit, že to děcko tě na chvilku stopne a je to tak správně. Třeba mně Pavel Fajt vyprávěl, že když čekali děcko, tak Iva Bittová řekla, tak, a teď se nebude dva roky hrát. A já si říkám, jestli to není ta lepší varianta, si dát stopku. Šílený jsou koncerty v sedmým měsíci s angínou, kdy na tebe řvou vožralý pankáči, to taky není dobrý. Nebo s ročním děckem u Koubka přebíhat z pódia do pokoje, vykládat pohádky a pak se zase vracet k vožralejm pankáčům. Jestli to není schizofrenní. To byl kýbl stresu.
A Iva Bittová myslela, že oba rodiče nebudou hrát?
Ne, on hrál, ale ona ne. Ale o tom ti musela vyprávět i Lenka. Já jsem jí volala, abych se přeptala, jak to dělá. Jak to říkal David Koller, ještě jí plandala placenta u kolen. Tak vystupovala s Lucií, a nás se ptali, jestli jim nechceme dělat předkapelu asi pro deset tisíc lidí, ale vyšlo to tři dny před mým termínem. Nakonec jsem se umoudřila a navíc jsem rodila, myslím, právě v ten den, kdy hráli. Ale někdo mi pak říkal, kdybys rodila při koncertu Lucie na pódiu, tak ses mohla stát legendou.
Ale ono je to myšlený spíš, jestli ty písně jsou výrazně ženský.
Myslím, že jsou. Jakmile je ženská v kapele, ženský prvek, tak to rozhodně zatraktivní celou věc. Ale jestli se ptáš na tvorbu, tak tvorba vychází z nitra a nemyslíš na to, že uděláš ženskej text. Ale o to větší radost mám, když to poberou chlapi. Já jsem taky takový polomuž. Hodně lesby na nás chodí teďka.
A nepřemýšlela jsi o tom, mít holčičí kapelu?
Ono se to tak stalo. Když si představím, že by v kapele byla ještě jedna ženská, tak asi bysme měly nějaký kosmetický chvilky, ale jinak mi vyhovuje být sama.
Že jsi jejich hvězda…
Ne, nemyslím si, že by se o mě nějak starali, ale aspoň můžu mít móresy, protože jsem holka. Možná toho i trošku zneužívám. Ten ženskej prvek, je to trochu jiný. Zpěvačky obecně jsou jé.
Teorie říkají, že se ženský a mužský kreativní svět v mnohém prolínají, ale pak je tam jakási „divoká zóna“, která je specificky ženská nebo mužská. Takže žena má psát svým tělem, bílým inkoustem mateřského mléka, to je to to obohacení kultury. Souhlasíš?
To nevím, člověče. Teď mám písničku Krámy, respektive se to jmenuje Rudá řeka. Krámy se bude jmenovat další deska. Tahleta témata muži nemůžou zpracovávat, nebo vlastně můžou a to by mě zajímalo, co by s tím udělali. Ale je to balancování na hraně. Ženské to vemou, pochopí a budou rádi za tu písničku a borci z toho budou trošku nervózní. Ale ve finále to celou věc polehčí a pojďme si tom všichni povídat.
Feministické básnířky mají jako prubířský test napsat báseň o menstruaci, odvážně pojednat tabu.
Je to půl na půl, kdo na nás chodí. Asi bych to poznala, kdyby na nás chodili víc chlapi nebo holky.
Takže nemyslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské tvorby?
Ne, myslím, že ne, tím se staví na jinou loď. Přece všichni chcou rovnoprávnost, tak proč?
No protože muži vybudovali za tisíce let obrovskou kulturu a jde o to, aby ženy k tomu přidaly něco originálního.
No a muži udělali taky hodně nepořádku, který žena může uklidit, nebo taky nemusí. Já nevím, málokdy myslím na to, že jsem žena.
Někde jsi řekla, že nejlepší inspiraci máš ráno při první cigaretě.
No ale mě teď napadají parádní fóry při sekání trávy.
Jako třeba co?
Napadl mě nový sport, ohejbal. Nebo třeba argument na pódiu. My nepijeme, my jenom bojujeme s trémou. To jsou takový sračky, ale já jsem si říkala, že si budu psát úplně všechno. Protože nejsem tak dobrý improvizátor. Teď mám jít na poetry slam, dokonce femislam, to bude v Brně. Já jim tam vystupuju jako hudební vložka a oni mě pořád hecujou, a teď už mě dokonce napsali na plakáty. A tam si myslím, že tam budu vypichovat ty ženský témata, protože mám připravený téma o kozách, o tom, jak se to všechno mění.
Co konkrétně myslíš, jak se kozy měněj?
No to už mám připravený dlouho, jmenuje se to double bochníky nebo tak nějak. Nevím, jestli budu přesvědčivá, protože se mi hrozně zmenšily, jak jsem přestala kojit. A eště mám Modrý koník.cz, tu ještě musím dodělat. Když to odfláknu, tak to bude stát za hovno, takže se musím připravit. Ten projekt je ochuzenej o hudbu, za kterou já se schovávám. A ještě navíc všichni budou v očekávání. Já znám tak výborný slammery, Anatola Svahilce, to je taková nedosažitelná věc, čistě verbální projev. Já mám dost problémy s mluvením.
Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativní práci?
Nijak, tečka.
Je „já někdo jiný“, jak říká Rimbaud, prochází tebou tvůrčí proud odjinud?
Ne. Mně stačí sekat trávu a pak se něco dostaví. Proč, to nevím. Nebo když se nachčiju nebo zhulím, tak to taky celkem jde.
A jakého textu si ceníš nejvíc?
Jeden to asi není, největší radost mám, když se už u psaní tý věci sama tomu směju. To vím za těch pár let. Třeba Láska. To nejde vždycky. Za všechno můžou vaše matky. Bude toho víc.
„Fyzická láska je pre mě niečo ako / hodiny tělesnej výchovy, nemám to rada, sa mi to nepáči vela / a tak ľahnem si na zada, zatnem zuby, šeptaj že som skvelá / a keď je hotove dame si cigu / zase sa pýtam či som neurobila chybu / ty sa na ma usmeješ, vyfukneš kubik dýmu a hovoriš: / „Som dajaký hladný“ // Som z teba dajaká volaká zmätená / možno som nemožná nemožná nemožná a spletená / a niesom tvoja potom neviem či asi / veď mám peknu tvár a hrozne dobré vlasy / láska láska, keď nejebeš neznáš odpoveď / slovenský pop je niečo čo by mali zakázať.“
Jaké máš oblíbené muzikantky?
To je problém, protože většinou jsou to chlapi. Určitě mám ráda Laurie Anderson. To je trošku problém, že většina věcí, co mě baví, je minulost. Jedna z mála výjimek je Saint Vincent. Je to výborná kytaristka a zpěvačka. Laurie je základ. Moc se mi líbila kniha Kim Gordon Holka v kapele. S kamarádkou jsem včera mluvila o tom, že má fóbii z mimin. Obdivuju ženský, který něco dokázaly a do toho měly ty děti. I mít šest dětí je něco dokázat. Teď jsem viděla film od Třeštíkový o těch Strnadech, pila jsem u toho víno a poplakávala jsem, úplně mě to dostalo. Třeba ta paní Strnadová, to jsem se málem pochcala. Po těch pětatřiceti letech ukazuje ty všechny děti, to mě úplně rozsekalo.
A je možný proniknout v zahraničí?
Co je myšleno průnikem? Teď na podzim máme čtyři koncerty v Německu a ve Švýcarsku. Ale já to neberu jako nějaký schodek. Já to beru tak, že to nebudou mít celistvý, že tomu nebudou rozumět, i přesto že by to tam mělo nějak úspěch. Ani nevím, jestli to chci vzhledem k tomu, že mám doma dvě malý děti. Nemůžu jet někam pryč.
Některé muzikantky, hlavně z rockové oblasti, si stěžují, že na ně chlapíci pokřikují „ukaž kozy“, osahávají je, nebo je jinak zlobí.
Mě nikdo neosahával, až si říkám, jestli nejsem nějaká divná. Mně se tyhle věci nedějou. Mně se prostě asi bojej, fakt. Protože i kdyby, sem tam to někdo zkusí, ale baví mě je nějak přechytračit. Když si poslechnou ty moje písničky, tak to ani nezkusí. V tomhle je to super. Neprodávám to ženství jako takové, takže pak se nedějou takové věci jako MeToo, nikdy nedošlo k takové potyčce. Já si říkám, jestli nejsem nějaká ošklivá, ale tohleto se mi neděje. Dneska jsem šla po Praze, a říkala jsem si, jestli nesvítím. Přijedeš z toho lontu a všichni na mě jako hleděli, asi to jsou ty vlasy, lidi se mě bojej, i v těch Struhařích, kde bydlíme, řeknu dobrý den, všichni se mě bojej. Já jsem hodný člověk. Jedině na internetu píšou věci jako „zabte to, než to naklade vajíčka“, nebo „toto je hyperobludná zrůda s malooklúziou“, asi to byli dentisti.
Zlepšuje se situace žen? Cítíš se úplně svobodná?
Mám strach, jestli to nezačíná překračovat meze. To MeToo je takovej úlet. Ještě o tom budu mluvit, až bude ta písnička, já na to ještě nemám nějakej stravitelnej názor. Když je řeč o násilí, tak je to samozřejmě špatně, ale když tě někdo plácne přes prdel, Xavier Baumaxa mě plácl přes prdel, nazdar ségra, tak mám se snad na něj zlobit? Mně to udělalo radost. A to je ten bod, kde se mění pohled na věc. Holky si někde přečetly, že by to mělo být špatně. Myslím, že to mám dobře hozený. Asi ze mě mluví to, že nemám žádný špatný zkušenosti. Dneska v Tišnově se ke mně přibalil nějakej cikán, že jede do Prahy a pak do Francie a tak jsem si řekla a dost a šla jsem pryč. Já chápu, že z toho může bejt nějaká ženská konsternovaná, když si někdo před ní začne honit péro ve vlaku, ale mám snad nějaký nástroje, tak mrdnu kabelkou a jdu. Ale to jsem já, nevím, jak to mají ostatní holky.
No, asi nejsou všichni tak rázný, jako ty.
Ale právě si myslim, že se do tý submisivity staví samy. Všechno vychází z toho, že mám dva bráchy.
Ještě nedávno se v kultuře nesmělo říct sprosté slovo. Jak jste dospěly vy všechny statečné Moravanky, Čokovoko tam, kde to tabu prolamujete?
Jsme to zkusily a zatím to jde. Nevím teda, jak s písní MeToo, která začíná slovy „máš kundu neumýtú.“ Jestli mi tu kundu taky prominou. Myslím, že jo, no tak co. Teď kluk, co s náma natáčel klip, se prostě vysvlékl. Tak dobře, ale dala jsem to jako fotku na facebook a oni to zablokovali, to se nehodí. Nepředpokládám, že nás budou hrát v rádiu. Ale může přijít nějaká cenzura na koncert a řekne, co to je? Protože na to teď už není orgán, který by chodil.
Jednou jsi řekla, že nechceš hrát pro mainstream.
No takhle se tomu krásně vyhnu. Ale taky to není nic plánovanýho. Mně by nevadilo, kdyby v rádiu hrály kundy, ale zatím to tak není.
To uvolnění jazykovýho úzu souvisí s hiphopem, ale jinde jsem to moc neslyšela.
Já nevim, je to něco, co ze mě přirozeně vychází. A myslím, že každý Čech je sprostej, přirozeně, proto mě překvapuje, jak se každý pobuřuje. Jak někdo zpívá sprostě, tak už je to jako co.
Já čtu knihu Magor a jeho doba, a v ní ti lidi z undergroundu šli za slovo hovno na dva roky do vězení. Tak tady je určitě posun.
Já jsem si vždycky kladla existenciální otázky, říkalo se píčo už v padesátých letech? Kurva, jak je starý, kdy a kde to vzniklo. Deset let zpátky solíš vole vole a teď dvacet pičí každej vyřkne. Ty vulgarismy ztrácejí na síle, mají svoji životnost. Nenapadá mě nadávka, která by někoho nějak extrémně pohoršila. Dneska obecně je to běžná součást života.
No z lingvistiky vím, že vysoká třída expletiva používala, ale střední třída si držela tu neutrální linii.
Je to dobrý mít pro vypjatý emocionální situace slova, ale dneska všecko ztrácí na hodnotě, neexistuje verbální hranice. Možná když to vychrlíš moc takových slov po sobě, tak si člověk řekne, ok, to je teda hodně vostrý. Ale lidi jsou sprostý. A to mě štve, že se ještě pořád vůči mně vyhrazují lidi, že jsem vulgární, ale já to nedělám prvoplánově.
Mně osobně se zdálo, že ta kampaň MeToo se týká té oblasti života ženy, kde se křižuje její profesionalita pracovní se sexualitou a že poukazuje na to, jak nepříjemný je, když se žena snaží něco vážného říct a najednou zjistí, že ji muž nebere vážně, že začne slintat a celá situace se stává pornofilmem. Taková proměna pohledu na věc, na to, co je dnes vhodné a co ne.
Ono to má víc rovin. Ta kampaň je o tom, že jsou ženy zneužívány. Ale byla bych ráda, kdyby se nezapomínalo na to, že když je žena žena, tak se toho dá využít a o tom už nikdo nemluví. Přijde mi, že je to primárně možnost projevit nespokojenost a shodit to na gender, nemluvím o násilí, to je špatně, ale poplácat po zadku, to přece, kurva, nic není. A to se děje. To shazuje celou emancipaci. Co je moc, to je moc. A tak to pro mě bylo skvělý téma. Povídali jsme si o tom s fanoušky z Vysokého Mýtu, teda, Mýta. A v rámci moravštiny, kde všechno končí na –u, to šlo samo.
A myslíš, že se někdy podíváš do Paříže a dáš si tam lanýže?
Nevim, jestli chcu. Já si radši na otočku zajedu do Prahy. Už mám menší ambice.
Ale to se určitě stane.
Já na to čekám a furt nic.
Chystáš muzikál, který se bude jmenovat Krámy. Produkce Čestmír Kopecký?
Čestmír Kopecký v tom není nijak interesovaný. Jediný co mám, jsou kostýmy, scénář. Mám písničku Rudá řeka, která bude intro tohoto tříhodinového muzikálu. Ale myslím si, že to bude moje celoživotní dílo, protože na tom budu makat celý život.
Ty opovrhuješ tím mainstreamem, takže to asi nebude pro Hybernii nebo Hudební divadlo Karlín?
Ano, české muzikály úplně nesnáším.
A co ty kostýmy?
Budou to baletní rozvinuté tampónky, ze kterých budou trčet nožky s piškotkama, a to je tak celý, co mám. Dávám si ještě tak dvacet let a dotáhnu to do konce. Nevím, to je velký, cyklicky se opakující téma, které mě pokaždé nutí s tím o kousek pohnout, o milimetr. A pak jdu povysávat.
A vidíš to spíš na ČT Art, nebo Národní divadlo?
To nevim, hlavně, aby se to dostalo na dývýdýčka, všude.
A jak funguje kapela Mucha, ty jsi kapelnice, dodáváš materiál?
Já jim řikám, co mají hrát, ačkoliv vůbec nevím, co hraju. Já mám dokonalé nástroje k dispozici, vychcanost. Já mám nápadů plnou prdel. Ale ztvárnit je, což je půlka práce, to nezvládnu. Takže nejlepší pro takového člověka je, když se obklopí lidmi, kteří jsou ochotni tě poslouchat a mají chuť do toho investovat čas a energii a taky tě dokáží pochopit. Ondra Kyas, on má absolutní sluch, náš basák, je vystudovaný varhaník, v Ústí nad Labem jede parník a on zvolá, ach, molový septakord! A je to člověk citlivej, já umim jenom G, C, a on pracuje s náznaky, teď jsme udělali čtyři písničky.
Jak často zkoušíte?
Nejlíp fungujou soustředění. Já musím mít něco připravenýho. Teď v lednu jsme nehráli, tak jsem připravila čtyři písničky a jeli jsme na soustředění. Ale pravidelný zkoušení je těžký, protože máme bubeníka z Prahy, kterej je totálně vytíženej magor. Kdybychom se aspoň jednou týdně dokázali sejít, tak se posuneme dál rychleji.
A proč jste si nenašli bubeníka z Brna, tak slavného hudebního města?
No ještě se to pořád řeší, jestli ten Noga jo. Já nejedu v tom, že následujeme ten mód brněnskýho soundu, ale třeba Peťa Zavadil to tak cítí. Jarda Noga je borec, který cirkusácky vyhazuje paličky a žere u toho hamburgry. A mě to přijde super, že se pozornost nesoustředí jen na mě, on je takovej živoucí element. Na klip se nedostavil, což bych mu dala pár facek, ale jinak je skvělý. My vytváříme takový koalice. Jediný co mi sere, je že nemám čas hrát na kytaru a vymýšlet nový věci.
Učila ses u někoho zpívat? Viděla jsem tě poprvé před čtyřmi lety a připadá mi, že se stále lepšíš.
Ta povinnost mě vyburcuje k tomu, že vyhrabu z těla energii. Ale zjistila jsem, že mě zpěv strašně vyčerpává, je to práce od pat po vlasy. Teď jsem narazila na super ženskou, učitelku Hanku Peckovou, ona tvrdí, že měla u sebe doma dva tisíce lidí. Mně na ni dal kontakt Matěj Rupert. Je nekonvenční, já tam vyhulím patnáct špinek za dvouhodinu s ní. Teď jsem u ní byla před dvojkoncertem v Cafe v Lese, a ještě den předtím jsem hrála a byla jsem jetá a ona mě rozezpívala, takže jsem dala koncert v šest a pak ještě v devět. Přikládám tomu význam, se rozezpívávat, ale moc to nedělám, spolíhám na to, že to vyjde.
A od kdy jsi o sobě začala uvažovat jako o profesionálce?
Takhle hozený to nemám ani teď. Furt špekuluju, co bych mohla dělat. Nemám žádný konkrétní ambice, po kterých bych šla. Jako expandovat do zahraničí… ono se to všechno děje samo, a jsem za to ráda, ale nejsem tak krátkozraká, nevím, jak to bude na lidi působit, když jim sedmdesátiletá stařenka bude zpívat, že chlapi jsou kokoti.
Máte manažera?
Máme manažera lomeno kytaristu lomeno řidiče. Jsme velmi úsporná kapela.
Co plánujete?
Zatím jsme nedospěli do fáze, že bychom někam museli psát a nabízet se. Zatím to furt přichází a to bereme. Nikam se nedereme. Třeba Mišmaš je výbornej festival a tam zase nic. Na Pohodě nás nechtěj a to jsem pořadateli říkala, že i zadarmo. On je Kaščák vybíravej, potkala jsem se s ním v lednu. Colours of Ostrava, tam to funguje taky dost svérázným způsobem, prý se musí platit, aby se člověk ocitnul na seznamu hrajících. Chtěla bych hrát s Vypsanou fixou, ale oni nás nechtěj.
A spolupráce s Xavierem Baumaxou?
To je člověk, se kterým jsem se měla setkat. V listopadu 2017 jsme měli deset koncertů a to byla jízda. On je strašně dobrej, pohotovej bavič. Zpíváme spolu na jeho albu píseň Pivní zmrd. Když mě oslovil, tak jsem se z toho málem pochcala.
Poprvé jsem tě slyšela na Ghettofestu v Brně. Tam jsi vystupovala v rámci svých sympatií s Romy?
Cítila jsem se hodně podobně. Čekání na sociální dávky. Jeden můj kamarád vymyslel systém pracák rozdělený na dvě patra. Kdyby tam stále jen jedna ženská s pytlem a házela to dolů menšinám přímo. To je strašný místo, to by měl každý poznat. Hromady řvoucích dětí, zoufalejch lidí, nekonečný čekání, že tě zase vrátěj zpátky kvůli nějakými papíru, do jinýho baráku, úlet. Písnička Romka je trochu taky o mně, to taky když po mně chce někdo něco na nějaký téma, tak jsem schopna pracovat o to efektivněji. Napsala jsem ji pro projekt Hate Free.
Ale hrát nepřestaneš, doufám.
Hudba se mnou vnitřně hýbe. To není jen, že se mi líbí. Jsem se ptala manžela, kdy naposledy brečel, a on řekl, při porodu naší dcery. A já jsem mu řekla ty vole, to já před dvěma hodinama, když jsem poslouchala hudbu. Strašně se mně dotýká. Když si říkám, že mě to sere a že to nemá cenu, tak si uvědomím, že právě hudba má cenu. Já svým dětem hudbu nechci vnucovat, ale jsem strašně ráda, že ji oni vyžadují. Teď třeba posloucháme doma Talking Heads.
Foto: Karel Šuster, www.fotografuje.cz