Vladivojna La Chia je česká skladatelka, zpěvačka, textařka, producentka a výtvarnice. Narodila se v roce 1983 v Ostravě. K hudbě se dostala už jako dítě prostřednictvím kreseb, ve kterých znázorňovala své smyšlené kapely a skládala jim fiktivní písničky. První kapelu založila se svým kamarádem v devíti letech. Začala si rovněž skládat texty a zpívat vlastní řečí.
V šestnácti se přidala k dívčí big pussy beatové skupině Kočičí číči; kapela jezdila na koncerty a ve studiu natočila EP Ruská zima (dostupné na Bandzone). V roce 2002 spoluzaložila psychedelic rockovou kapelu Banana, se kterou vydali alba Banana (2003), Trip (2004) a Jungle (2006). Banana byla nominovaná na objev roku stanicí Óčko a hrála před Marylinem Mansonem, Scorpions a Richardem Müllerem. Také jela turné s finskou skupinou Waltari.
V roce 2009 vydala Vladivojna své první sólové album Tajemství Lotopu s milostně lyrickými texty, violoncellem, akustickými kytarami a jemnou elektronikou. Získalo alternativní ceny Tais Awards za album a píseň roku a stalo se také top albem měsíce v kultovním berlínském obchodě s hudbou Dussman.
V roce 2011 Vladivojna napsala hudbu k filmu Jana Hřebejka Nevinnost, za kterou byla nominována na Českého lva a Ceny české filmové kritiky. K filmu vyšel i stejnojmenný soundtrack. Na konci roku 2011 vydala své druhé sólové album Bohémy, ke kterému napsala a ilustrovala fantaskní knížku Vladibajky. Třetí album Šraf z roku 2013 se nese v tanečním duchu a částečně bylo natáčeno v San Franciscu. V roce 2013 také složila hudbu ke třem divadelním představením Divadla Rokoko. Na konci roku vyšlo kompilační album s touto hudbou nazvané Musica Scenica Vol. 1, ke kterému Vladivojna ručně malovala obaly. V roce 2014 vydala čtvrté sólové album Tajemství (s)prostěradel. Ke každému CD také ručně namalovala obal akvarelem. V roce 2014 složila hudbu pro seriál HBO Až po uši Jana Hřebejka a vydala z něj soundtrack. Od té doby skládá průběžně hudbu pro filmy, divadelní hry nebo audio knihy (např: Kafe a cigárko Marie Doležalové).
V roce 2015 založila metalovou kapelu Vladivojsko, se kterou vydala debutové album Hořící hlavy. Vladivojsko bylo nominováno na objev roku v anketě tvrdších žánrů Břitva a jelo na turné s kapelami Wohnout a Insania. V roce 2017 Vladivojna natočila hudbu pro film režisérky Marty Novákové 8 hlav šílenství, který vypráví příběh ruské básnířky Anny Barkovové a vyšlo také stejnojmenné písničkové album s hosty (A. Langerová, L. Dusilová, L. Bílá, Kittchen).
Jejím momentálně nejdůležitějším hudebním projektem je akustická sólová kapela − pětičlenné 4Trio, které tvoří kytarista Aleš Bajger, violoncellistka Terezie Kovalová, šansonová zpěvačka Sylvie Bee a bubeník Luboš Pavlík. Vystudovala ateliér intermediálních forem na Ostravské Univerzitě. Celý život se věnuje malbě, kresbě, ilustraci a komiksu. Má za sebou řadu samostatných výstav. Devět let bydlí v Praze.
Hrála jsem celý život v dívčí kapele, takže se mi zdá normální hrát hudbu s kamarádkami. Jaké je to pro tebe hrát s ženami?
V mé sólové kapele jsme tři ženské a dva chlapi. Ten ženský element je úžasný, mezi ženami jsem se vždycky cítila lépe než jen ve výhradně mužském prostředí. V šestnácti jsem zpívala v dívčí big pussy beatové kapele Kočičí číči, akorát holkám už bylo pětadvacet, a byly velké pařmenky. Děvčata byla krasavice, kdežto já měla celkem oprávněně přezdívku Malý škaredý kluk. Měla jsem oholenou hlavu, holky mě oblíkly do černých šatů s bílým límečkem, podmalovaly mi oči, a vystupovala jsem jako takový strýček Fester z Addamsovy rodiny. Ale moc mě to bavilo.
Jak to, že se v Ostravě našly holky, které vytvořily dívčí kapelu?
Založily to dvě sestry a manžel basačky, zároveň producent Kočičí číči. On holkám vymýšlel party a já si vymýšlela zase svoje zpěvové linky a kreslila komiksy. Bylo to ale tak divoké období, až jsem ve škole propadala a málem mě vyhodili. Dnes si uvědomuju, jaká to je škoda, jak jsme měli našlápnuto, ale já byla těžko ukočírovatelná, takže jsem třeba nepřišla na křest desky, protože jsem se opila se svým klukem, spali jsme kdesi venku na zemi a já pak onemocněla.
A kdy v tvém životě převážila hudba na výtvarnem?
Tak nějak přirozeně se to převrátilo relativně brzy. Teď už nemám na malbu čas, takže se spíš věnuji akvarelům nebo komiksu. Maluju si desky, vymýšlím obaly a grafiku. S hudebníkem Kittchenem máme projekt Vojna in the Kittchen, kde vedle vystupování i hodně kreslíme, takže se to stále snažím nějakou formou udržovat při životě.
Čemu se věnuješ v současnosti?
Poté co jsem dodělala hudbu k filmu 8 hlav šílenství a i album, inspirované tím filmem, jsem ty skladby se svou kapelou přearanžovala tak, abychom je mohli hrát v našem akustickém složení. Je to velké dobrodružství. Zrovna jsem dodělala taky muziku pro divadelní představení Kdo je tady ředitel? u Bezručů a teď se nacházím uprostřed skládání muziky pro Peer Gynta.
Jak se liší filmová hudba pro 8 hlav šílenství od té, co je na albu?
Vybrala jsem motivy, které ve filmu zní a přearanžovala je do písňových forem na básně Anny Barkovové. Ty její básně jsou stále tak aktuální a svěží, přitom některé jsou z roku 1935. Původně jsem z toho nechtěla dělat desku, pouze soundtrack. Často se mi děje, že mě filmy nebo divadelní hry inspirují dál, například Nevinnost mě přivedla k dalším sedmi písním. Seriál Až po uši také. U 8 hlav jsem si pozvala různé interprety, například Anetu Langerovou, Lenku Dusilovou, Lucii Bílou, Kittchena nebo Polyho z Insanie. Vzniklo tak zvláštní propojení undergroundu s mainstreamem.
Jak se film povedl?
Já mám ten film strašně ráda. Je bytostně autorský, viděla jsem ho ve fázi příprav, ale už tehdy jsem cítila tu sílu, kterou v sobě má. My jsme spolu s Martou Novákovou dělaly i na třídílném dokumentu Čechoslováci v gulagu pro Českou televizi. Hudební složka je tam výrazná. Vysílalo se to na dvojce od října. Teď se to sešlo, v kinech ještě běží 8 hlav šílenství, vyšla i deska, běžely tři dokumenty a ještě začala druhá série Až po uši.
Dokážeš se tím uživit?
Vším dokupy jo. Filmovou a divadelní hudbou a koncerty. Nicméně stále to točím, takže když mám dobře zaplacený projekt, tak nakoupím důležité věci do studia nebo to všechno vrazím do kapely. Zbytek mi kryje záda, když mám plonkové měsíce, nebo když dělám hudbu lidem za málo peněz, abych podpořila jejich projekt.
Jaké byly tvé začátky?
Byly samozřejmě krušné. Zásadní pro mě bylo setkání s Alešem Bajgerem, kterého jsem poznala v hospodě, to jsem zrovna odešla z Kočičí číči a založila Bananu, bylo mi osmnáct. Rozhodl se nám produkovat desku, dohodl smlouvu s Universalem. Stal se z něj náš manažer a producent.
Jsi vdaná a máš děti nebo žiješ jen hudbou?
Nejsem vdaná, žiju hudbou.
Všude v hudebních školách je spousta holek, kam se nakonec ztratí?
Třeba otěhotní, založí rodinu. Nicméně, kdysi jsem zhlédla dokument o hudební škole Berklee. Viděla jsem tam zvláštní věci. Holky se tam učily nejen zpívat, ale i to, jak přijít k mikrofonu, jak se pohybovat na jevišti. Vlastně to bylo místy až úsměvné. Hodně konzervatoří připraví výborně zpěvačky do muzikálu a do sboru, ale už velmi málo z nich světu skutečně dá cosi víc ze sebe. Janis Joplin na Berklee nechodila, ani Edith Piaf či Amy Winehouse. Spíš intenzivně žily a všechno co v sobě měly, daly do muziky, byly autentické a právě autenticita je něco, co v těch školách můžeš ztratit. Já jsem zkoušela několikrát chodit k nějaké učitelce zpěvu a většinou to dopadlo tak, že mě tlačily někam úplně jinam. Jedna mi přezpívávala své učení tak telecím způsobem, že jsem pochopila, že takhle zpívat opravdu nechci. Další mi tvrdila, že všechno, co jsem se do té doby naučila, je blbě a chtěla mě měnit. Já to mám ale obecně tak, že se strašně špatně cokoli učím. Všechno u mě musí fungovat formou hry. Neučila jsem se hrát na žádný nástroj, ale když jsem dostala do ruky kytaru, tak jsem za chvíli složila písničku Tony, která je na Tajemství Lotopu. Když jsem si koupila basu, tak jsem složila Medenu, hlavní titulkovou písničku do Nevinnosti. Nechci hanit školy, ale ani je přeceňovat. Zpěv a vůbec přístup k hudbě je bytostně individuální věc. Zpěv má nejblíž k lidskému srdci a někdy nemusíte intonovat jako pán bůh, abyste sdělili krásnou myšlenku.
Takže si v tomto směru úplný samorost?
Ano jsem, ale na začátku mi hodně pomohl právě Aleš, který vycítil, kdo jsem a nechtěl měnit mou podstatu. Tehdy jsem zpívala opravdu hodně exponovaně, hodně jsem křičela. Aleš mě naučil jak hlasivky uvolnit, jak se nezničit, jak pracovat s bránicí. Jak udržovat hlasový klid. Rozmasíroval mě, když jsem měla zatěžkaný hlas. Ono moc zpěváků neví, že někdy pro lepší formu hlasivek stačí uvolnit krk a trapézy, aby začala proudit krev a kyselina mléčná. Ale je třeba tu masáž dělat správně a v tomto je třeba Aleš fakt geniální.
Jak děláš hudbu k filmu?
Vytvořila jsem si vlastní studio Mrtvola a tam můžu nahrávat všechno kromě orchestru. Pro Až po uši jsme nahrávali ale třeba i v Sonu, protože mají kvalitní křídlo. Takže já funguju tak, že spoustu věcí nahrávám sama, nebo si pozvu různé muzikanty, kteří u mě své party nahrají od cella třeba až po perkuse. Pracuji v softwaru Cubase a vše posílám svému dvornímu zvukaři Petru Slezákovi, který to míchá.
Myslíš, že existuje nějaká esenciální feminita, nebo je kreativita androgynní?
Kreativita je ženského rodu, ale asi androgynní bude. Žena ji interpretuje svými prostředky. Někdo pozná, když žena hraje na nějaký nástroj, žena bývá úspornější, jednoduše dokáže vyjádřit komplikované věci. Zažila jsem bubenice, které nikdy nepotřebovaly sólovat a předvádět se. Žena obecně nemá takovou potřebu se předvádět, takže dokáže zasáhnout podstatu mnohem úsporněji, ale pozor, nechci to paušalizovat. Jen, když se takto ptáš, tak to zkouším nějak pojmenovat, rozdělit. Žen v umění bývalo méně, protože ho zkrátka nemohly dělat, musely se starat o úplně jiné věci. Teď je větší svoboda, já bych neřekla emancipace, ale vyrovnanost mezi mužem a ženou. Vidíme, že ženy jsou nesmírně kreativní, někdy v tom muže předčí. Drsnost v metalu je u muže vyjádřena hlavně testosteronem, silou úderu a jistou agresivitou. Žena tohle nepotřebuje. Svou sílu dokáže vyjádřit i prostřednictvím lyriky, která může být někdy drsná, až tak, že se vnitřně zachvějete.
Ženský mužský kreativní svět se prolínají, ale je tu divoká zóna, specificky ženská, specificky mužská, a říká se, že ženy kopírují mužské vzory. Co si o tom myslíš?
Jak kopírují mužské vzory? Pojďme se na to podívat z jiného úhlu. Existují jisté melodické a rytmické vzorce, které jsou obecně oblíbené, líbivé bez ohledu na to, jestli je vytvořil muž nebo žena. Když bychom se měli vrátit k počátkům, tak jsme zase u toho, že ještě v době, kdy začal třeba jazz, opravdu nebylo možné tolika ženám se hudbě věnovat. Víš, proč jsou stále tak oblíbené kapely, které recyklují to co generace před nimi? Protože máme sklony k nostalgii po starých časech a opakování. Máme to prostě rádi, když nám někdo někoho připomíná nebo slyšíme něco, co už jsme před tím někde slyšeli. Lidi vzorce milujou. A i přesto, že máme jen velmi omezenou stupnici tónů, se dá stále kouzlit a vytvářet originální věci. Já dělám ráda nové věci, nebaví mě recyklovat to, co už bylo, ale rozumím těm, kteří to dělají, a taky chápu, že mají úspěch.
Myslíš, že by ženy měly vědomě vytvářet svou hudbu?
Ženy by nad tím neměly vůbec přemýšlet, měly by dělat hudbu, jak cítí, psát jak cítí. Ať jsou samy sebou a neřeší, jestli to je, nebo není moc ženské. Já si dělám svou hudbu a je mi úplně jedno, jestli někomu přijde moc feminní.
Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativní práci? Je já někdo jiný?
Já jsem si vždycky uvědomovala jednu věc. To, že mi jde zrovna hudba s takovou lehkostí, není moje zásluha. Nikdy jsem se neučila hrát na žádný hudební nástroj, a přesto na ně hraju a doprovázím se na ně, nahrávám si na ně. Není to nic virtuózního samozřejmě, takže když potřebuji to, co já neumím, najmu si někoho, kdo to umí, pracuji s virtuózními hudebníky. Ale to podstatné si udělám sama. Pořád je pro mě klíčová zásadní nosná melodie, nálada a sdělení, nikoli co největší počet tónů za co nejkratší čas. Co se týče tvorby a nápadů, tak jsem pouhý hromosvod, přes který to jde. A pokud to nejde přese mě, pak to má jít pravděpodobně přes nějaký jiný hromosvod. Ta tvůrčí energie se točí vesmírem a hledá si různé hromosvody. Nemám pocit, že jsem za to, co umím, zodpovědná. Jsem však zodpovědná za to, co pustím ven, co zveřejním.
A jsi věřící?
Pro mě to je složitá otázka, ale pokusím se odpovědět. Je těžké věřit v boha tak, jak bývá interpretován. Často jsem se snažila definovat, co je to vlastně Bůh. Bůh přece nemůže být bytost, která by bez vstupování přihlížela tomu, že mezi lidma převládají ničitelé nad těmi, co přinášejí to dobré. To znamená, že to bude úplně jiná esence, energie, která je přítomná a reaguje na naše podněty. Satan a Bůh – dobro a zlo – jednota – živý a neustálý cyklus. To dobré – božské v sobě můžeme rozvíjet nebo potlačovat. Můžeme být součástí božství. Pokud mám čistě za sebe definovat Boha tak je to pro mě moment nejsilnější přítomnosti. Přítomnost, ve které se cítím šťastná bez nároků na cokoli a ve které mnou prostupuje klid a mír. Jsou to okamžiky, které ve mně nevyvolává ani úspěch, ani nic povrchního. Je to hluboká láska ke všemu v nějakém intenzivním okamžiku, který většinou netrvá moc dlouho. Pocity jako zlost, žárlivost nebo závist tam nemají místo, vůbec neexistují. V tyto chvíle se lehce dotýkám pocitu, že jsem se Bohu dostala blíž. Několikrát jsem ten pocit měla. Někteří lidé se do tohoto bodu mohou promeditovat, jsou v souladu sami se sebou, se štěstím, nemají pocit, že něco potřebujou. Opravdu věřím, že jsou lidi, kteří se dokáží napojit na božství, a setrvávat v něm. Moje nejsnazší cesta, jak se Bohu přiblížit, je ale přes kreativitu. Ta tvořivá energie je čistá, pozitivní. Vyvažuje to zlé v tomto světě. Spousta lidí si myslí, že už v hudbě bylo všechno vymyšleno. Nemám ráda tyhle řeči, protože už jenom samotná tvorba je proces, který je živý a chvějivý. Kreativní energie je nádherná, a když tvoříte, dostáváte se k sobě a možná právě i k bohu. Toto je má zjednodušená verze, jinak netuším jak tuto otázku jinak upřímně uchopit a co si pod tím představit.
Je nějaký tvůj text, kterého si ceníš nejvíc ze všech?
Nevím, vždycky to je něco nového. Aktuálně ale asi toto:
K sobě přivinout tě musím
Než slzy šílenství tě jako kámen zadusí
Zkus klidně spát, klidně spát.
Bouře nekonečná se valí přes náš svět
Lékem na bolest je pár laskavých vět.
K sobě přivinout tě musím.
Zkus klidně spát, klidně spát
…anebo zatanči, zatanči si se mnou,
než ta zlá noc pomine…
Jaké máš ženské vzory, oblíbené muzikantky?
Neměla jsem nikdy vzory. Ale jsou muzikantky, které si ráda poslechnu. Mám alba, třeba od Kate Bush Aerial, v ní cítím zvláštní křehkost a čistotu, od P. J. Harvey Stories from the City, Stories from the Sea, to jsou skladby spojené s určitým obdobím, kdy jsem něco prožila. Vím, že má P. J. Harvey lepší alba, ale já mám zrovna tohle spojené s určitým silným životním údobím. Teď mě úplně dostalo, když jsem slyšela Marthu Elefteriadu a její píseň Kresby tuší, napsal to výborně Kocáb a je to prostě nádherná skladba. Nikdy jsem neřešila, že bych se specializovala na zpěvačky. Samozřejmě Lenka Dusilová našla nádhernou cestu, jak ze sebe předat množství emocí. Líbí se mi projev Moniky Načevy, její uchopení poetiky, úchvatná je Dáša Andrtová Voňková. Cením si ale opravdu všech zpěvaček, které hledají i jinou než snadnou cestu a těch je i u nás docela dost.
Ženské vzory mimo hudbu?
Neměla jsem žádné vzory, ani třeba ve výtvarném umění. Baví mě fotky kurdských bojovnic nebo izraelských vojaček. Před pár dny jsem byla na výstavě Magdalény Jetelové a obdivovala jsem její výtvarný feeling. Obecně zbožňuju vědkyně, nedávno jsem viděla rozhovor s italskou vědkyní, která vystudovala klavír a pak se dala fyziku, matematiku a teď je v NASA na jedné z nejvyšších pozic, to je famózní. Hudba a věda mají hodně společného, hudba je vlastně taky matematika. Kdybych nebyla v příštím životě lovkyní tornád, tak bych chtěla být vědkyně. Možná všichni máme mnoho talentů, které kdyby v nás někdo objevil a rozsvítil, tak něco dokážeme. To jsou nádherné věci, velké dobrodružství. A ženy to mají opravdu složitější, už proto, že jim tikají biologické hodiny a pokud chtějí děti, tak se holt musí rozkrájet.
Můžou se prosadit české skupiny v zahraničí?
Máme to těžké, tady české kapely úplně každý kritizuje, přitom jsou česky zpívající kapely oblíbenější, než anglicky zpívané. Je tu obecný trend dělat z české hudby méněcennou a ve světě nekonkurenceschopnou. Teď fičí hudba ze Skandinávie a Islandu, takže cokoli, co má skandinávské jméno je skoro automaticky v kurzu, i kdyby to bylo sebenudnější. Další problém vidím v tom, že díky železné oponě jsme si tady nevybudovali hlubší vztahy se zahraničními agenturami a všechno postupně doháníme. Mám ale pocit, že se vše pomalu zlepšuje. Obecně si myslím, že by spousta kapel v zahraničí mohlo fungovat skvěle, ale je to přesně ten tip kapel, které tady vůbec nikdo nepodporuje a tak musí objíždět na vlastní triko okolní státy a hledat si kontakty sami, no a interpreti, které slyšíte každý den z rádia, tak těm by venku pšenka moc nepokvetla.
Jak jste se dali dohromady s Janem Hřebejkem?
On byl už fanouškem Banany, hlavně naší druhé desky Trip. Ta deska sice není vůbec v povědomí, ale je to jedna z nejzajímavějších věcí, kterou jsem kdy s někým dělala, protože my jsme byli rocková kapela a najednou jsme vydali strašně zvláštní akustickou desku, kde je místo bicích džembe a akustické kytary. Honza to album měl strašně rád. Když jsem vydala první sólovou desku Tajemství Lotopu, tak mi napsal, že chystá film a že by se mu hodily písničky v tomto duchu. Tak jsem navrhla, že udělám úplně novou hudbu. Sešli jsme se a já jsem hned začala pracovat. Koupila jsem si basu a složila jsem první motiv na basu, který zní v titulkách.
A jak to bylo s Lenkou Dusilovou?
My se známe dlouho, křtila mi právě ten Trip v roce 2004. Tenkrát se Lenka ocitla na životní křižovatce a krátce poté vydala moc pěkné album Mezi světy. Tenkrát jsme spolu několikrát vystupovaly. Ráda na to vzpomínám, bylo to velmi intenzivní. Potkali jsme se dokonce v New Yorku a já jí tam na pár koncertech hostovala. Já tolik lidí z branže neznám, takže pro mě jsou vazby, jako mám například s Lenkou důležité a zafixované hluboko vevnitř, i když na sebe nemáme vůbec čas.
A co violoncellistka Terezie?
Tu přivedl Aleš, když jí bylo šestnáct let. Trávily jsme spolu hodně času právě zkoušením a hraním. Když jsme nebyly ve škole, tak jsme hrály od rána do večera. Odpoledne jsem uvařila těstoviny s nivou a kukuřicí, na které Terezie ráda vzpomíná, pak přišla Sylvie a Aleš a hrálo se dál. Teď se k nám přidal ještě Luboš Pavlík, bubeník a můj blízký přítel a mozaika se uzavřela. Moje 4trio má hlubokou historii. Zažili jsme tak tvůrčí období, jsem za to vděčná, protože teď už na tak intenzivní zkoušení čas nemáme, navíc žijeme roztroušení po celé republice. Bylo to velmi rodinné a právě díky tomu máme všichni výjimečný vztah. Terezie je navíc velmi úspěšná nejen jako muzikantka, ale i jako modelka. Mám z toho obrovskou radost, protože je díky tomu daleko klidnější a je taky zajištěná. Nahrává mi cella téměř do všech filmů nebo divadel. Je pro mě nesmírně důležitá.
A Sylvie?
Sylvie teď začala hrát na klarinet. Potkali jsme se před třinácti lety po koncertě s Bananou. Hned jsem si všimla, jaký má neskutečný smysl pro humor. Na schůzku přišla v rudém roláku a rtěnce a neustále do mě vtipně šila. Terka a Sylvie jsou úplně jiné. Terka je od přírody ambiciózní, Sylvie zase moc ambiciózní není. Žije v Ostravě a studuje barokní zpěv na církevní konzervatoři v Opavě. Je šikovná, vyhrála cenu za nejlepší interpretaci frankofonní písně v Rumunsku, jezdí hodně do Francie, učí francouzštinu a angličtinu a vaří geniální koprovku. Byli jsme na soustředění na Slovensku, odkud pochází, po svých předcích zdědila dar zpívat slovenské lidovky tak krásně, až člověka mrazí.
A ještě nějaká ženská spolupráce?
S Martou Novákovou, která natočila 8 hlav šílenství, jsem dělala dál na 3dílném dokumentu Čechoslováci v gulagu, s režisérkou Ivou Dukič jsem pracovala na představení Othello pro Západočeské divadlo a teď mě oslovila s pro nové taneční představení. Spolupracovala jsem i s Natálií Kocábovou na hře WTF, Barbarou Herz na Ledovém hrotu, Jankou Ryšánkovou z divadla Petra Bezruče na představení Kdo je tady ředitel? od Larse von Triera. Takže se ženami pracuji relativně dost a musím říct, že mě to velmi baví. Připravuji i něco s úžasnou písničkářkou Janou Šteflíčkovou. Zatím mám štěstí, že se mi se všema těma ženskýma pracovalo moc dobře.