S umělcem, kurátorem a teoretikem Milošem Vojtěchovským hovoříme nejen o webu Sonicity.cz, na kterém už dvanáct let zpřístupňuje zvuky Prahy. Rozhovor vznikl v rámci společného projektu, který HIS Voice a Agosto Foundation chtějí věnovat rozšiřující se oblasti akustické ekologie. Při této příležitosti vychází český překlad studie kanadského skladatele a pedagoga Raymonda Murraye Schafera Nová zvuková krajina v překladu Martina Lauera a výběr textů k tématu připravený Milošem Vojtěchovským a Lloydem Dunnem.
K dnešnímu dni (1. prosince 2020) je na portálu sonicity.cz přes 1 100 zvukových záznamů Prahy. Dá se na základě takového vzorku Praha zvukově charakterizovat / generalizovat?
Myslím, že lze použít nějaký algoritmus a statisticky vyhodnotit data, která je následně možné analyzovat, ale co to bude vypovídat o Praze, to si nejsem jistý… Určitě to něco prozradí o lidech, kteří své nahrávky vložili. Původně jsme se o něco takového s Peterem Cusackem pokoušeli, protože tak znělo zadání kurátorky: najít a zachytit zvukový portrét Prahy. Ale zjistil jsem, že to nejde, pokud člověk nesáhne k nějakým klišé a stereotypům. Cizinec nebo venkovan má z navštívené metropole vlastní sluchový vjem a všimne si zvuků, které jsou pro domorodce tak samozřejmé, že jim nevěnuje pozornost Ale na druhou stanu je jasné, že Praha zní jinak než Rio de Janeiro. Alespoň myslím, nikdy jsem v Riu nebyl.
V souvislosti se Zvuky Prahy občas padá slovní spojení „zvuková archeologie“. Nejde ale vzhledem k převažující povaze projektu (nahrávání aktuálních zvuků) spíš o zachovávání zprávy budoucím generacím? Když jsme u toho – do jaké míry je zvuková archeologie možná?
Do oblasti zvukové archeologie se dostávám, když začnu vyhledávat ve svém archivu, nebo v jiných, cizích zvukových skladištích. Hranice mezi archeologií a historií je klouzavá, ale archeologie je geneticky propojená s geologií, tedy s odkrýváním spodních vrstev ukrytých pod povrchem. Metaforicky lze tvrdit, ze terénní nahrávky vlastně odkrývají něco ukrytého pod kůží, pod povrchem skutečnosti. Ne že by to bylo nutně doslovně skryté, spíš si toho často nevšímáme, protože zvuky považujeme za obyčejné, nebo bezvýznamné. V tom smyslu je termín zvuková archeologie určitě možný: archeologie všednosti, nebo snad anarcheologie. Potom máme spekulativní, vědeckou zvukovou archeologii, kam patří autoři jako třeba John M. Picker, zabývající se rekonstrukcí zvukových krajin Anglie v 19. století, nebo Richard Cullen Rath, který zase zkoumal zvuky předminulého století v Americe. Obecně řečeno jsem se učil naslouchat skutečným zvukům tak, jako by se jednalo o hudbu, jen hranou jinými hráči, než jsou ti lidští: stromy, vodou, zvířaty, stroji, kameny… Postupně mě začalo bavit naslouchat zvukovým krajinám spíš než hudbě lidské, ta mi přijde často dost marná a nudná. Už 150 let se tam opakuje skoro pořád to stejné, i když v různých variacích. Člověk je zvukově ve srovnání s jinými tvory bytost dost beznadějná, mimochodem nejen zvukově.
Jak jsi k tomuhle přesvědčení dospěl? Vím, že jsi hrával s Oldřichem Janotou v Mozart K na harmonium, mandolínu, kytaru, xylofon a na kazeťák s nahrávkami světa. Od písniček k naslouchání světu ale musí vést nějaká cesta. Lze ji vylíčit?
Jednoduše ne, ale od dětství jsem se potácel mezi malováním, kreslením, čtením knížek, posloucháním hudby a hraním na různé nástroje. Na obor restaurátorství, což mi tehdy přišlo tehdy jako ideální profese, mě na AVU nevzali, přijali mě ale kupodivu na dějiny umění a estetiku, a tak jsem se musel věnovat víc obrazu než zvuku. Nejsem nijak dobrý hráč na nic, ale po rodičích mám hudební sluch. Ostatně vyrůstal jsem do časů, kdy se náš svět nejevil jako právě přátelské prostředí, určitě ne dost na to, abychom se zamotávali hlouběji do společnosti. Bylo možné to zpovzdálí celkem s potěšením poslouchat nebo pozorovat. A mě víc, než vyjadřovat svět barvou nebo slovem, bavilo využít zvuk. S Mozart K jsme se jistou dobu pokoušeli o taková pseudodramatická pásma. Janota dokonce četl svoje texty, já jsem tátovi zabavil kazeťák a tahal ho s sebou po ulicích a nahrával bizarní zvukové scény, které jsem pouštěl do písniček nebo mezi. Nahrával jsem potají v domově důchodců na Malé Straně, kde jsem byl na brigádě, samomluvu pacientů z Horních Beřkovic, písničky babiček na jižním Slovensku nebo v Rumunsku. S dvěma kazeťáky se to dalo potom i trochu editovat. Honza Štolba to pěkně zaznamenal v románu Město za. K nahrávání jsem se pak vrátil v Amsterdamu, kde jsem s dvěma chlapíky, co si říkali Sound Reporters, v roce 1988 připravil takovou ineditní kazetu – montážní zprávu z české neoficiální hudební kultury a lidové hudby české, moravské a slovenské, šminknutý citáty z Komenského Labyrintu srdce. V Holandsku jsem si taky nahrával hovory lidí a učil se podle toho melodiím té mluvy. Všechny kazety jsem bohužel někde při stěhování ztratil. To nahrávání pro mě nemělo estetickou funkci, jako že bych s těmi nahrávkami něco chtěl dělat dál, hrát k tomu, nebo podobně. Jen někdy: v roce 1998 jsem si do Austrálie nevzal foťák, ale kazeťák a můj příspěvek k sympoziu Construction in Process spočíval v takové rozhlasové koláži-reportáži, kterou jsem na kazetě poslal poštou každému, s kým jsem udělal rozhovor.
Jaký je / může být vztah Zvuků Prahy k oblasti akustické ekologie? Lze jeho výstupy použít například při exaktní, podložené dokumentaci zvukového znečištění? Případně – děje se to?
Použít asi lze, viz odpověď na otázku číslo 1. Ekologické kontexty tam vkládá nebo zmiňuje ten, kdo nahrávku pořídil, samotný web nemá ambici činit aktivistickou agendu. Spíš byl a je zaměřený na odkrývání a objevování té všední, možná i zmizelé Prahy dětství a potulkám po periferii, jakési odvrácené strany té Prahy turismem ubité. Takže jistý tón sentimentality a melancholie tam asi někde vězí, alespoň co se týká mých nahrávek. Ale když jsem se začal v roce 2008 učit poslouchat okolí, bral jsem to spíš jako příležitost a důvod se vypravit na expedice někam, kam jsem třeba třicet let nepáchl. Jsme většinou ve vleku mentálních map praktičnosti a jen tak bloumat si většina nás nedovolí. Často jsem nahrával během procházek s dcerkou kolem Libně a Vysočan. To se nedalo stejně dělat nic jiného, než sedět a čekat, až se probudí, nebo až spadne z kolotoče. Sonicity je hodně o psychogeografii, spíš než jen o fonografii. Na rozdíl od jiných zvukových map měst, kterých je dneska hafo.
V čem se ty dvě metody – fonografie a psychogeografie – mohou překrývat a v čem naopak ne? jak se pak liší výstupy na poli zvukové kartografie?
Psychogeografie je – jak známo – jistá forma disentního vzdoru proti odcizení člověka od jeho prostředí vyvolaného kapitalismem, kterou pěstovali a propagovali situacionisté. Takže není to pouze o akustickém vnímání a o hledání pozoruhodných aurálních situací, případně jejich zaznamenání na nějaké médium. Je to o dobrodružném objevování městských zákoutí, vnitřních bloků, ukrytých dvorků, podzemních labyrintů, průsmyků a o sdílení té zkušenosti pomocí zvuku i obrazu a textu. Na Sonicity nikdo konkrétní místa, situace nepopisuje slovně, jak je to normální v rozhlase, nechá mluvit „místo samotné“. Alespoň myslím, že fonografie není nutně provázána s konkrétním místem, je vlastně mnohem bližší hudbě, jako třeba práce Chrise Watsona, Jany Winderen, nebo Lawrence Englishe. Tihle autoři svoje terénní nahrávky pořizují s vědomím, že z nich budou komponovat něco jiného a transformovat je podle svých představ a kompozičních struktur. Proto také říkám, že alespoň moje metoda je bližší třeba Ianu Sinclairovi.
Je na Sonicity nahrávka něčeho, co už není, zaniklo, nelze ani přibližně pořídit znovu?
Logicky vzato jistě, protože žádnou nahrávku, nejen zvukovou, nelze opakovat, každá chvíle a situace je unikátní, pokud nenahráváte ve studiu. Ale ty máš na mysli něco jiného: jsou tam zachyceny zvuky třeba bruslení ze stadionu na Štvanici, nebo z podzemí pod Stalinem, kam se už dneska asi nedostaneš, nahrávka z volební kampaně Andreje Babiše, chacha. Jsou tam i archivní historické záznamy, které jsem někde zcizil a vložil je na konkrétní místo, třeba tam, kde Konstantin Biebl u Výtoně vyskočil z třetího patra.
Sentimentalita a melancholie jsou výrazem citu k uplynulému, zaniklému. Vzhledem k tomu, že objektem melancholie může být a postupně se stává vlastně vše, domnívám se, že se jedná o jednu ze stěžejních sil v umělecké tvorbě, navíc se v ní příjemně bydlí. Drží nás melancholie nad vodou?
Nejsem si jistý, jestli melancholie je v podloží terénních nahrávek Prahy. Někteří hudebníci, kteří procesují své terénní nahrávky do hudebních kreací, mi přijdou někdy dost depresivní, ale o tom já tady nemluvím, to je něco jiného. Já myslím na empirický, „fenomenologický“ proud, kde jsou nahrávky upravené jen minimálně a nechává se znít zázrak zjevené reality. Melancholii či bloudění v saturnských kruzích si spojujeme s pasivitou, možná s kontemplací. Chodit s nastraženýma ušima, případně se zapnutým rekordérem nemá smysl, pokud tě drží splín. Alespoň u mě je to tak, že když mi není dobře, tak rekordér ani nevytáhnu z kapsy, natož abych ho zapínal a nasazoval si sluchátka. I když to zní jako duchařina a metafyzika, do nahrávky prosakuje momentální mentální naladění nahrávače. Dokonce i když rekordér je přišroubovaný na stativu a stojíte pět metrů daleko.
Jak projekty Zvuky Prahy vznikl, s jakým cílem a sny? Splnily se?
Web vznikl jako vedlejší a pomocný produkt v rámci činnosti spolku Asociace MLOK, hlavním výstupem byl hodinový pořad pro rádia Vltava a Radio D-CZ a potom živý rozhlasový přenos ze staré čističky v Bubenči, což byla taková zvukově dramatická rozhlasová improvizovaná performance přenášená sítí EBU. Projekt nebyl spojený s nějakým snem, takže se naštěstí žádné ani nemohly splnit, i když ten přenos z Bubenče se kupodivu jmenoval Lucid Dream of Mr. William Heerlein Lindley. Myslel jsem asi, že se postupně přidá k nahrávání a sdílení nahrávek víc lidí, což se nestalo, ale nevadí mi to. Nic z toho totiž lidé nemají – peníze, ani slávu. Během posledních dvou tří let mi přijde, že téma terénní nahrávky a zvukové procházky začíná pronikat víc do obecného povědomí. Uvažuji dokonce o tom obnovit pravidelné zvukové vycházky, které jsem pořádal před deseti lety, často ovšem pro jediného účastníka, kterým jsem byl já sám.
Kudy vedly?
Napřed jsem hledal akusticky zajímavé oblasti, které se dají projít během jedné nebo dvou hodin. Když jsem trasu prozkoumal a zapamatoval si ji, pozval jsem pár lidí, aby přišli společně poslouchat. Některé zvukové procházky byly propojené s dílnami o nahrávání zvuku se zahraničním lektorem, třeba Peterem Cusackem. Ten opakovaně přijel na několik dní do Prahy. Nebo procházka / dílna s Jacobem Kirkegaardem a Johnem Grzinichem pro studenty FAMU, která vedla podle Vltavy na Slavín, kde jsme pomocí geofonu poslouchali, co si povídají čeští vlastenci a buditelé. Další procházky byly třeba s Udo Nollem nebo s Félixem Blumem. Akusticky fascinujících míst je v Praze hodně, zvlášť letos, kdy skoro ustal letecký provoz a ty tišší zvukové krajiny se zase vylouply z neustálého dunění leteckých motorů. Z nahrávek pražských nádraží a zvuku projíždějících vlaků jsem sestavil CD (vyšlo jako příloha HIS Voice 4/2014), album mapující akustiku pražských kostelů plánuji už roky.
Kdo je typickým přispěvatelem na Sonicity? Kdo posluchačem?
Typickým přispěvatelem jsem já, kdo je posluchačem, netuším. Web nemá počítadla ale ani reklamu. Když ucítím, že mám něco, co dává smysl, nahraju to na web a dám odkaz na facebbokové skupině Zvuková města. Kdo si to skutečně poslechne, to netuším… Zabere to většinou několik minut vašeho vzácného času. Vlastně to není moje věc: můj úkol je něco uslechnout a zachytit, případně předat dál. Můžu si samozřejmě nechat všechno pro sebe, nebo to někomu poslat adresně… nebo se podělit s neznámou virtuální bytostí, o níž vlastně nic nevím. To je výhoda i prokletí komunikace pro internetových sítích. Potají ale doufám, že to třeba někdo někdy poslechne a řekne si: tam to zní nějak zajímavě, a já jsem tam nikdy nebyl. A vezme si čepici a jde se tam podívat, nebo rekordér a jde tam poslouchat.
