21.1.
Včera večer – dvojvernisáž v Třinci. Milan Lasota a Tomáš Vaněk, vizualizovaná sémantická gesta rukou v prostoru, hmat a doteky na straně jedné a na té druhé pět zvukových minipříběhů konkrétních míst ve výstavní síni. Cesta zpět proběhla ve tmě a v napětí, jestli autu nedojde benzín. Objel jsem omylem Těšín a na Ostravu jel dlouhým územím nikoho. Benzín jsem natankoval až v době, kdy jsem už mnoho kilometrů nemyslel, že nějaký ještě mám. Domů jsem dojel při zvuku motoru auta, který jsem už dlouho neposlouchal tak rád. Jaký bude zítra den, nahmatám jej?
23.1.
Brzy ráno jsem zaslechl za oknem na malou chvíli hlasitý ptačí zpěv. Jako každý pátek si říkám, kolik toho přes víkend neudělám a přitom už dopředu vím, co se bude opakovat. Že nejsem raději zticha.
25.1.
Ze soboty na neděli opět sněžilo. Ráno uklízím příval sněhu z chodníku a charakteristické zvuky jeho odklizení slyším současně z několika stran. Jaký bude zítra den, ucítím jej?
26.1.
Bílé peřiny sněhu v zahradách vemlouvají pocit ticha, ale ono se v tento čas ticho opravdu děje. Ze suterénu slabě slyším drobné zvuky vznikající prací opraváře kopírky a vedle mne klidně oddychuje pes. Když jsem se v pozdním odpoledni vracel z města, sníh pod kroky chodců vrzal až čvachtal v závislosti na různé struktuře sněhu a občas jej přehlušovaly jezdící auta.
29.1.
Koncert v Domě umění v Ostravě. Mladí Australané vystupující jako Tchake zkoncentrovali všechny běžné zvuky týdne do 40 minut a dali jim přirozenost v plynutí, překvapivost v proměnách a hravost v detailech. Doma si pak dám s manželkou venku vychlazené pivo a sám ještě pořádný panák slivovice, pozoruji oheň v kamnech a jdu s klidem v hlavě spát navzdory blížícímu se zítřku.
2.2.
Někdy v kamnech poleno špatně hoří. Stačí k němu přihodit jiné menší a oheň hned neslyšně vyskočí. Za pár dnů bude úplněk, měsíc osvětluje zahrady, masivní bílá oblaka plují tiše oblohou, je teprve po půlnoci.
6.2.
Několik dnů jsem neposlouchal. Je večer. Zvuk televize v pokoji se mísí s rozhovorem Evy a Anny v kuchyni. Spojuji si vše v jedno. Zvláště je to zajímavé, když se k hovoru na chvíli sám přidávám a přitom vše poslouchám. Později v průběhu zpráv ještě telefonujeme s Josefínou. Mrzne už několik dnů. Potichu. Jaký bude zítra den, uslyším jej?
7.2.
Hned za městem – slunce, modrá obloha, lehký opar a bílé ticho. Oslňuje mne sněhová pláň s povrchem zvrásněným několikadenním větrem, mhouřím cestou oči. Přes hlavu jsem si přehodil kapuci, slyším tak jen křupání sněhu způsobované chůzí, svůj poněkud těžší dech a pohyb těla. Když se po hodině vracím, ohlížím se za krajinou a sněhem jako za prvním mořem při západu slunce. Přecházím rušnou cestu, na které se střídá velký hukot náklaďáků s jen trochu menším hukotem osobáků. Domu přicházím unavený. Dám si horkou a studenou sprchu a zelený čaj. Eva cosi připravuje v kuchyni, zřetelně slyším a poslouchám všechny zvuky. Syčení, pokládání pevných předmětů na stůl, mletí pepře, míchání, poklepy, kroky, ticho, občasné klepnutí, kroky, pískání, tok vody z kohoutku, otevření a zavření ledničky, bublání, šustění papíru, ticho, krájení, cinkot talířů, vybírání příborů…Zvuky, u kterých vím, jak vznikaly i zvuky z nerozpoznatelných zdrojů. Jaký bude zítra den, uvidím jej?
9.2.
Sněhová spoušť. Zdálo se, že na delší dobu zavládne ticho a běloba sněhového přívalu. Překvapivě už večer se oteplilo, začalo pršet, tát a nejbližší čas určovaly mokré zvuky.
12.2.
Koncert v Domě umění v Ostravě. Dvojice Gargaud-Gomez přijeli vlakem rovnou z Francie. Zase hrají v koutku vstupní haly, ale nevadí jim to, ani návštěvníkům. Je co poslouchat a na co se dívat. Zvuky kytary jsou tvořeny extrémním napínáním a uvolňováním strun, pohybem smyčce, údery kovových krabiček na struny, poklepem paliček, zvuk je stahován různými dusítky, rozechvíván štětečkem, tóny jsou vyluzovány energickými běhy prstů obou rukou po pražci. To je Guillaume Gargaud. Introvertnější Jean Philippe Gomez pouští elektronické zvuky a smysl znějícího dotváří také svým hlasem, především možnostmi zpěvu za hranicemi běžného. Nikdy se nevzhlédne sám v sobě, o svém místě dobře ví. Zvuky jsou poskládány do víceméně pravidelných přívalů, rozšířených bodů a střídají se s klidem i občasným tichem.
15.2.
V pátek jsem jel s Evou vlakem do Prahy. Těšil jsem se na cestu, nádraží a vlak, charakteristické zvukové prostředí, kterého jsem si mohl pár hodin užívat. Kdysi jsem ve vlaku četl a nerozuměl nikomu, kdo jel bez knihy. Dnes nevím, jak se někdo může ve vlaku nechat vyrušovat čtením, když může poslouchat, dívat se ven i dovnitř a vnímat jízdu. Ale k tomu je určitě vhodnější jezdit sám…
Výstava Milana Grygara v Knihovně byla málo akustická, zato hodně estétská, ale z hlediska instalace – přičaplá k podlaze. Narozdíl od bohužel již posmrtné výstavy Dalibora Chatrného U zvonu. I když akustickou složku Chatrného výstavy zajišťoval spíše pohyb návštěvníků, působila mnohem živěji a opravdověji. Ukázku Chatrného spolupráce s hudebním skladatelem Aloisem Piňosem bylo možno na výstavě slyšet a vidět rovněž. Když jsme přijeli na druhý den večer domů, hned jsme zjistili, že v bytě je zima a teče jen ledová voda. Moc jsme toho už nenamluvili. Jaký bude zítra den, ochutnám jej?
17.2.
Brzy ráno se opět za okny chvíli ozývalo pípání ptáka, znělo jako zpěv ze žalu. Umělohmotná krabička s lékovými tabletami mi chřestí každý den o trochu slaběji, třicátý den je to už jediný hlas, aby den po té zazněla zase v plné síle. Prý to tak má být už napořád.
Den – venku je mráz, modrá obloha, slunce a klid v pohybu i ve zvuku. Pozoruji to přes okno. Doma mi jen občas zazvoní mobil.
Dlouho jsem nešel kolem řeky. Je to stále stejné, a pokaždé jiné. Zvuky řeky se s v průběhu chůze neustále mění podle proměnlivého toku vody a klikatícího se koryta. Zvuk ustupuje a opět zesiluje, voda hučí, klokotá, zurčí ze předu i ze stran, ale místy je řeka klidná a tichá. To slyším hodně zdálky různé táhlé zvuky aut, výstřel, štěkot psa, zahoukání vlaku. Když se vrátím domů, mám propocené triko.
