19.2.
Eva je nemocná a leží už týden v posteli. V pokoji, v němž jsme jindy často spolu, teď její hlas chybí. Zato z ložnice, kterou nyní obývá celé dny, jej slyším víc než zřetelně.
21.2.
Za oknem fučí vítr. Včerejší vernisáž v Celle byla také zábavná. Výstavu tvoří hlasové pobídky, návody vycházející z reproduktorů umístěných v prostoru galerie k různým více méně „nesmyslným“ úkonům – činnostem, hlasovým projevům, hraním na vuvuzely, výzvám k změně stavu mysli. Téměř hodinu takto performovali umělci společně s hosty uvnitř i venku, nahlas i potichu. Matěj Smrkovský, Michal Cáb, Marek Hlaváč, Tomáš Kajánek a návštěvníci vernisáže.
22.2.
V neděli brzy ráno sedím v pokoji ještě téměř bez jakýchkoli zvuků s vědomím, že den začne teprve za chvíli. Stačí mi to, abych měl pocit, že něco dělám. Když se už samotný den odehrává, ztrácím často vůli cokoli konat.
25.2
Dnes neumím poslouchat ani se dívat. Zvuky, hudbu neslyším, obrazy nevidím. Když sedím, bolí mne záda, když stojím, tak nohy. Nespím ani nebdím. Kůže mne svědí, kolena trnou. Pravidelný dlouhodobý pobyt na jednom místě ve mně ubíjí citlivost k probíhajícím zvukům. Víno nechutná. Snad jindy.
26.2.
Zvláště po dešti se vlhká kamenná dlažba na našem dvoře podobá hadí kůži. Nikde nikdo, je to tu jen tak.
27.2.
Je pátek. Na chodbě jsem dnes dvakrát potkal novou sousedku, prohodili jsme spolu pár slov.
28.2.
V polovině prosince minulého roku jsem si do deníčku napsal několik pro mne nepřijatelných, kýčovitých pojmů ve vztahu ke zvuku. Zapomněl jsem na „ticho“. Ode dneška toto slovo ani tvary od něj odvozené už nepoužiji. Jen, když si to povolím.
1.3.
Jsem nemocný. Kašlu, smrkám a bolí mne hlava. Ranní studené sprchy, šípkové výluhy ani pozornost ke všem šumům, hlukům, vrzotům a praskotům mne před nemocí neuchránily. Psát o tom, že jsem bez nálady, že nevidím žádnou budoucnost, že mi chybí smysl a směr mého každodenního pohybu, že nemohu spát, je nejspíš příliš banální a nudné i pro mne.
Kdysi tak neoblíbené nedělě se svým významem proměňují, alespoň jejich dlouhá rána mi přirostlla k srdci. Málo se toho děje, neslyším žádné nepříjemné všednodenní zvuky jako proudy jezdících aut, hluk autobusu na zástávce hned u domu nebo lomoz popelářů likvidujících naše naplněné popelnice, zvuky vrtání, sbíjení a dalších prácí na stavbách a cestách, startující auta na dvorku, běhání po schodech, bouchání hlavních dveří, nervózní dunění kroků v bytě nad námi, budík manželky, štěkot psa atd. I naše Peti jakoby to věděla, jen spí nebo ospale leží. Člověk si ale nesmí říct, že má neděli, jinak to vše, o co nepřichází, zaspí.
2.3.
Už i moje druhá dcera je vegetariánka a jí jen čistá a zdravá jídla. A já si po třiceti letech ověřil, jak dobrý je čerstvý gotthaj a už si jej nenechám vzít. I když s chlebem a kolečky salámu Bacha ani Cage většinou neposlouchám, uvítal bych doporučení skladatelů a tvůrců, jaké jídlo, pokud vůbec nějaké, by mohlo podpořit zážitky při poslechu jejich hudby. V případě skladatelů nežijících by se té role mohli ujmout znalci a na obalech desek podobně jako na etiketách láhví vín by takové rekomandace mohly bývat otištěny.
4.3.
Včera proběhl koncert v Domě umění v Ostravě. Opět duo, mladí Švýcaři snázvem Diatribes. Cyril Bondi a d’incise, mlčenliví hudebníci uzavřeni do sebe, hráli hudbu svým povahám přiměřenou. Dvě kompozice složené z chvějivých zvuků, různých nízkých zvukových frekvencí, pravidelného ťukání, praskání a rozrůzňovaného drnčení. Nástupy jednotlivých nástrojů a jejich výrazů měly svůj řád a jednoduchou opakující se strukturu. Podstatným zvukovým objektem byly dva menší reproduktory ležící na stole. Jejich vibrující membrána rozechvívala drobné předměty, o jejichž interakci se symetricky starali oba hudebníci. Jejich pohyby byly spíše pomalé, klidné a vědomé. Zvuky byly někdy na hranici slyšitelnosti, jindy většinou středně hlasité. Čtyřicet minut zcela soustředěného proudu zvuků, promyšleným způsobem pohybujícího se kolem několika motivů, poloh, témat. Noise for Zen Meditation, abych parafrázoval název desek Tonyho Scotta. Když jsem chtěl doma pustit ukázku včerejší zvukové performance, zjistil jsem, že v přehrávači nebyla karta. Bral jsem to, jak to přišlo a nenaštval se.
7.3.
Už týden je naše cesta zneprůjezdněna, aby v celé její klikaté délce probíhala několikaměsíční oprava. Po několika dnech polehávání a posedávání doma jsem ráno vyšel na procházku. Šel jsem podél ulice, která oněměla a celá čtvrť získala lázeňských charakter. Nebe bylo šedé, atmosféra nevlídná, slyšel jsem jen několik aut, štěkot psa a zpěv ptáků. V obchodě jsem si koupil chleba a noviny a šel domů snídat.
8.3.
Už týden mi zvoní budík každý den v jedenáct hodin, abych si zapsal do kalendáře první zvuk, který uslyším po jeho zazvonění. Zatím to je postupně: vzdech psa, rozhlas v obchodním centru, tikot hodin, zvuk myčky, projíždějící sanitka, hlas dcery, nejednoznačné potiché zvuky v bytě jako praskání v kamnech, vrzot parket, hukot větru za oknem.
9.3.
Včera po půlnoci se mi zamknulo auto s klíčem v zapalování, puštěným rádiem a jemnocitným pejskem uvnitř. Já stál venku a čekal na autobus s Evou. Vyzkoušeli jsem hodně možností, ale nakonec jsme po dvou hodinách zanechali auto na prázdném parkovišti na kraji Opavy a odebrali se domů. Ráno, když jsem se dvěma opraváři k autu přijel, stále z něj zněla hudba a pejsek spal na sedadle. Auto se povedlo otevřít během pár minut. Rád bych věděl, jaký noční koncert to pro spícího psa a osamocené auto na parkovišti hrál.
Před dvěma hodinami jsem uváděl výstavu Jiřího Surůvky v Divadle A. Dvořáka v Ostravě. Nejvýznamnější zážitek – Surůvka zpíval a mluvil, jeho pes Emil štěkal, slečna hrála na klavír, lidé se bavili, vše v jednu chvíli, tři roviny dotýkající se jen účelem setkání a Emil propojující všechny dohromady.
15.3.
Opět mne nad ránem probudilo kňučení psa, který se tak občas a předčasně dožaduje vypuštění na dvůr. Už jsem si pak nešel lehnout, poslouchal jsem tikot hodin z kuchyně a za oknem ptáky. Obnovil jsem dohasinající oheň v kamnech, šel napsat několik řádků do svého deníku a přečetl si jeden nový mail. Pravidelný dlouhodobý pobyt na jednom místě ve mně jitří citlivost k probíhajícím zvukům. Cítím se dobře, kde to znám, kde nejsem rozptylován nepodstatným. S postupně se zvětšujícím prázdným prostorem v láhvi vína mi i vše nepodstatné přestává vadit.
