19.3.
Předevčírem proběhla vernisáž v Celle. Karin Šrubařová popsala stěny galerie čtyřmi tisíci jmény, která získala z veřejně přístupných databází týkajících se Opavy. Mladá tvůrkyně návštěvníkům otevřela prostor, v němž mohou zaujímat postoje mezi anonymizací a zviditelňováním. Návštěvnící se k svému jménu přihlašují jeho podtržením barevným zvýrazňovačem. Ale někteří se ke svému jménu na zdi galerie nehlásí a naopak jiní, kteří se v seznamu nenajdou, píšou své jméno sami na prázdnou stěnu. Své počínání většinou doprovází mluveným komentářem. Včera v Ostravě hráli Berlíňané Ignaz Schick a Oliver Steidle. Hluková lázeň se střídala s okamžiky klidnějšími, ale bohužel gramofonista Ignaz je nevyužil, aby více předvedl svou hru, která se jindy ztrácela pod kanonádou bicích. Zvukové prázdno po koncertě bylo tak významné. Ze záznamu mi koncert zní mnohem lépe, až jsem překvapený, zvláště první část, třeskuté zvuky se doplňují, a to, co se mi zdálo chaotické, má svou přirozenost.
22.3.
Poslední tři dny jsem strávil ve společnosti svých příbuzných. Pořád se mluvilo. Bez zvukových upozornění jsem zestárnul. Ale zdá se mi, že dnes více prdím.
23.3.
Procházka kolem Moravice v podvečer. I když byl teplý a slunečný den, jaro se zdá být ještě daleko. Jen ptáci zpívají. Mé kroky po loňském listí zní tlumeně. Když jsem vyšel z tmavého lesa na kraj otevřeného a až mysticky sluncem ozářeného pole pomalu se už dotýkajícím horizontu, pociťoval jsem dlouhé jemné tóny a nechtělo se mi nazpět do zarostlého, v tuto chvíli tak odcizeně působícího lesa plného rychlých a zmateně dynamických zvuků. Jen co jsem se z lesa dostal zase k řece s posledními zbytky slunce, kde ještě voněla tráva, dolehly ke mně akordy teplých barev a já nabyl rovnováhy. Od dětství je mi fyzicky nepříjemné cizí chroustání, mlaskání, žvýkání, křupání, srkání. Tuto vlastnost jsem nevědomě přenesl na obě dcery. Často se té naší společné úchylce smějeme, ale trvalou legraci z toho nemáme, neboť zvukové projevy doprovázející požívání jídla jsou, jak my tři víme, hodně časté. Ve zvláštní oblibě máme: Jablka, mrkev, kedlubny, chipsy, křupky, oříšky, horkou kávu a polévku a také některé nám známé osoby, jež umí i různé jiné potraviny zpracovávat v ústech s hlasitým zvukovým komentářem. Mlaskání, křupání, chlemtání apod. mi vůbec nevadí u našeho psa ani u jiných zvířat. Když hoří v kamnech plyny, oheň se vznáší v prostoru jako oblak a po jejich shoření nastane za několik vteřin velké pšouknutí, dvířka kamen se zachvějí nebo i otřesou a nahromaděné plyny začnou znovu hořet, oheň se vznáší v prostoru jako oblak…
5.4.
Před pár dny hráli Goerge Cremaschi s Petrem Vrbou k poslechu a pohybu v Ostravě v zajímavé část industriálních prostor Gongu, ale s podivným názve Gastro galerie.. Pohybovaly se Kateřina Dietzová a Jana Novorytová. George střídal kontrabas s elektronikou a Petr trubku s virbrujícími reproduktory.
Hra někdy připomínala zvukovou atmosféru velkých garáží s hluky na hranici pneumatického kladiva a nastartovaného dieslova motoru objemem odpovídajícím přinejmenším traktoru. Jindy si hráči rafinovaně vyhrávali s jemnými drobnostmi a střídali polohy abstraktně hraných pasáží na trubku nebo kontrabas s neoposlouchanými hlukovými pasážemi. Improvizovaná hudba působila navzdory spontánnosti svého vzniku promyšleným a kompaktním dojmem, svědčila o jistotě a sehranosti hráčů. Když manželce ze zámoří dcera telefonicky oznámila, že se zítra bude vdávat, tak po jistou dobu nevydala Eva ze sebe ani hlásku. A to ticho jsem zřetelně slyšel i já, sedící ve vedlejším pokoji. Pršely sněhové kuličky, vypadaly jako by byly z polystyrenu.
6.4.
Svítá, ale já bych potřeboval ještě spát, do uší si dávám špunty, abych i přes zavřená okna neslyšel „ten“ ranní ptačí křik. Zvukově izolovaný s prožíváním tlukotu vlastního srdce se převaluji a stejně už neusnu. Vstávám kolem půl sedmé. Asi po třičtvrtě hodině mne od počítače vytrhují rychlé kroky a různé zvuky z kuchyně – vaření vody, sklízení nádobí, cinkot příborů, otevírání šuplíků, pokašlávání. Eva. Velikonoční pondělí začíná. Už druhý den se neuvěřitelně rychle střídá jarní slunce s hustým sněžením, občas kroupami nebo studeným deštěm. Bílé plochy v zahradách se rychle mění v zelené a stále dokola během celého dne. Poslední návštěva od nás odchází v sedm hodin večer. Celkem u nás posedělo, pojedlo a popilo sedmnáct lidí, každý mluvil nejméně 10 minut a nejvýše dvě hodiny a po podlaze našeho bytu udělal v průměru 60 kroků. Zvuky se šířily, čas ubíhal.
9.4.
Xavier Charles a Petr Vrba hráli v Ostravském Domě umění především na reproduktory, kromě trubky a klarinetu. Neobyvklý způsob vytváření zvuků vibrujícími reproduktory je výrazným autorským rukopisem obou hráčů. Xavier se tomuto pojímání hry věnuje již dvacet roků a společně s Petrem vytvořili komplementární dvojici. Přes jemné rozličné drnčení různých předmětů v ohnisku reproduktorů, bublání trubky nebo šelestění klarinetu, odpovídal výsledný zvuk noisové zvukové mase, v níž se odehrávaly nejrůznější malé příběhy.
14.4.
Zdá se mi, že s přibývajícím jarem ztrácím zájem o nenápadné, běžné zvuky. Zřejmě probouzející se život v přírodě přehlušuje vše, co nedosahuje jeho smyslové intenzity. Když cítím vůni země, když pozoruji mladé listí, květy a cítím teplo slunce, přestávám poslouchat. Působilo jaro na mne podobným způsobem vždy, nebo jsem už takový sentimentálně-romatický strejda?
16.4.
Anthea Caddy, Hilary Jeffrey a spol. dnes v ostravském Domě umění. Trojkoncert plný intenzivních dlouhých zvuků, dronů, basovych hluků pohybujících se z různých stran kolem několika málo tónů. Cello, trombon, bicí, elektronika. Po delší době poslouchám hudbu značně podněcující emoce a prožívám ji. Při zpáteční cestě autem jsem si tentokráte na benzince vychlazené pivo nekoupil, tak si už v křesle doma dávám slivovici. Pak mám jen kopřivový čaj a vodu z kohoutku. Několik nocí už spíme otevřeni venkovním nočním a ranním zvukům, chladu, hvězdám, tmě a svítání. Raději si zase dám do uší špunty, aby mne nebudilo rýpadlo pracující teď každé ráno na naší ulici.
17.4.
Je chvíli po půlnoci, začalo hustě pršet.