První pokusy o dvoukrké kytary se začaly objevovat už v třicátých a čtyřicátých letech, tehdy šlo ale většinou o steelkytary. Dvoukrkou kytaru jako takovou zpopularizoval až Jimmy Page v písni Starway to Heaven a dodnes patrně zůstal nejznámějším umělcem, který hrál na tento nástroj. Zde krátké interwiev ve kterém o dvoukrké kytaře hovoří:
Sám zmiňuje, že k jejímu použití ho inspiroval jakýsi americký country kytarista. Nevím, bohužel o koho se jednalo, je ale zřejmé že se nemohlo jednat o Juniora Browna, country barda, který také používá dvoukrkou kytaru. Ovšem v Brownově případě se jedná o specifický hybrid elektrické kytary a steelkytary, jež obě zmíněný hudebník velice obratně a stylově obsluhuje. Zaujme vás možná charakteristým country hlasem anebo alespoň tím nejfešáčtějším kloboukem na celém country & western světě.
Zde už ovšem končí jakžtakž seriozní přístup a začínají zhůvěřilosti. Mojí oblíbenou legrací spojenou s vícekrkým nástrojem je Big Bottom – píseň slavné skupiny Spinal Tap. Nejenže zde oba kytaristé hrají místo svých běžných nástrojů na baskytary, ale baskytarista je k tomu doprovází na dvoukrký nástroj. Spinal Tap představují vrchol všeho rockerství, jak ve filmu dokazují při předvádění speciálního aparátu s potenciometry končícími místo obligátní desítky číslicí jedenáct. Dokonalé!
V žádném případě zde nelze opomenout Ricka Nielsena – hlavního protagonistu skupiny Cheap Trick. Nielsen je znám jako jeden z největších sběratelů kytar a jako takový zřejmě dříve nebo později prostě musel přijít s něčím speciálním. Tím byla kytara rovnou pětikrká, vyrobená ve spolupráci s Hamer Guitars. Toto monstrum ovšem neslouží jen propagačním účelům, hrdinný Nielsen na ní na koncertech opravdu hraje. Doufám, že jí inženýři z Hamer guitars zhotovili z nějakých kosmických materiálů, jinak budiž jeho páteři nebe milostivo.
Další strašlivou inovací je kytara sice čtyřkrká (tedy o jeden krk slabší než Nielsenova chlouba), ovšem zcela nevídané konstrukce. Krky nejsou rovnoběžné, nýbrž dva a dva proti sobě svírají úhel třiceti stupňů. Vypadá to, jakoby se při nějakém zvrhlém fyzikálním experimentu nějak srazily čtyři kytary k sobě a navždy k sobě přilnuly. Krky nástrojů tvoří vlastně tvar písmena X, v jehož středu, tedy průsečíků kytarových os, se nachází bod upevnění, kolem kterého celá zhůvěřilost rotuje a kreativní kytarista si tak může nástroje libovolně přehazovat (přetáčet), aniž by se u toho musel nějak víc hrbit. Může také preludovat současně na dvou krcích. Tímto šťastlivcem kytarového nebe je Michael Angelo Batio a jeho vynález, vyrobený ve spolupráci s Waynem Charvelem z Gibson Guitars, nese název Quad. Zajímavé je, že první model této nádhery mu byl odcizen, takže ho zřejmě skrývá v domácím trezoru nějaký zločinný sběratel kytar neštítící se žádného činu, kterým by svou sbírku obohatil o podobné rarity. Jinak je Michael Angelo typickým rockovým kytarovým závodníkem, jak se můžete přesvědčit ze strašlivého klipu skupiny Nitro, kde výše zmíněný obsluhuje právě svůj Quad.
Všechny zmíněné lutiérské skvosty nicméně překonává další pětikrká kytara, která ovšem není kytarou v pravém slova smyslu, nýbrž spíš malým ansámblem strunných nástrojů. Obsahuje kytaru, basu, banjo, mandolínu a dokonce housle. Její majitel se s ní uplatní na každé countryové veselici a nemusí ani dlouze přemýšlet jaký nástroj si dnes večr s sebou vezme. Tento nástroj je mezi všemi vícekrkými monstry mým favoritem a velmi mě mrzí, že zde nemohu doprovodit text také videozáznamem. Zaujalo mě zejména DIY zpracování, kytara jako by byla vyřezána z nějaké staré školní lavice a sestavena z komponentů, které se zrovna válely kolem. Čistá, pravdivá estetika. Jejím hrdým vlastníkem se stal Steve Puto, který ji zakoupil okamžitě, jakmile ji spatřil v zastavárně jednoho svého přítele. “Kdekoliv jsem se s ní objevil, všichni si na ní chtěli sáhnout a přesvědčit, že je skutečná. Má velký sociální potenciál.”, říká sám Puto. Kytara je nyní součástí sbírek kanadské Cantos Music Foundation. Bohužel žádné video není k dispozici. A abych nezapomněl, ta stříbrná věc připevněná u těla houslí je foukací harmonika, takže celková bilance 5+.
Jaksi mimo soutěž by se v tomto výčtu také měla objevit Sevena, sedmikrká kytara frontmana japonských Boredoms, mistra Yamatsuky Eye. Možná že zde je na místě vložit výraz “kytara” do dobře viditelných uvozovek. Přestože výtvor má většinu atributů elektrické kytary, jedná se spíše o podivuhodný zukový totem nějakého barbarského kultu uctívačů tohoto mocného nástroje.
Yamatsuka Eye se také ke svému nástroji patřičně chová a jeho obsluha (na Sevenu se hraje převážně pomocí bubenických paliček) se leckdy podobá vzývání nějakého Lovecraftovského idolu.
A konečně vrchol přehlídky, patrně nejzazší vrchol závodění v mnohokrkosti – monstrozní dvanáctikrká kytara. Na svět ji přivedl japonský výtvarný umělec Yoshihiko Sato. Za tento artefakt, který byl vystaven pod názvem Present Arms, obdržel v roce 2002 hlavní cenu Kirin Art Award.
A tím nádherným kusem by se toto malé ohlédnutí za závody o největší a nejchlápáčtější strunný nástroj dalo uzavřít, dál už zřejmě cesta zatím nevede.