Moraine: Metamorphic Rock
MoonJune Records (www.moonjune.com)
Město amerického severozápadu Seattle není jen kolébkou grunge či rodištěm Jimiho Hendrixe, ale vzešly z něj také veličiny avantgardního progresivního rocku, mezi něž patří i poměrně čerstvá formace Moraine. Moraine, v českém překladu moréna, je termín z geologie, kterým se označuje kamenný val vzniklý ledovcovou činností, s čímž koresponduje i obal jejich nejnovějšího CD. Skupina, jejíž projev vychází z kytarového hledačství Dennise Reaho, který v minulosti spolupracoval s Hectorem Zazouem, s hráčem na baskytaru a stick Treyem Gunnem (ex-King Crimson) či s bubeníkem Ministry a R.E.M. Billem Rieflinem, o sobě dala řádně vědět již prvním albem Manifest Density. Zvuk skupiny přesvědčuje o tom, že vzory Moraine byly King Crimson ze „skřivánčího“ období, leadeři klasické jazzrockové fůze Mahavishnu Orchestra nebo francoužští avantgardní experimentátoři Magma. Jejich hudba je inspirována i některými oblastmi world music, zejména tradiční východoasijskou hudbou. Trio elektrifikovaných strunných nástrojů (kytara, housle a stick) doplňují saxofon a bicí. Stylově Morraine oscilují někde na pomezí progresivního rocku, rytmicky komplexního math-rocku a rozevlátého bebopu.
Album Metamorphic Rock bylo nahráno živě v roce 2010 na progrockovém NEARfestu v pensylvánském městě Bethlehem a těží nejenom ze zatím jediného studiového alba Moraine, ale obsahuje také směs skladeb ze sólového alba Dennise Reaho Views From Chicheng Precipice v podobě desetiminutové Disoriental Suite. Už z úvodních dvou propojených kompozic Irreducible Complexity a Manifest Density je patrné, že tato živá kolekce rozhodně nepředstavuje žádný odpočinkový poslech. Úvod patří industriálnímu zvuku elektrifikovaného saxofonu Jamese DeJoieho, kterým začíná rockově našlápnutý motiv. V něm se prolíná mahavishnovské unisono houslí Aliciae DeJoieové a Reaho kytary, kontrastující s nosnou pasáží opřenou o naboosterovaný stick, což je nástroj odvozený z kytary a baskytary, charakteristický širokým tónovým rozsahem. Volně navazující druhá skladba trochu připomíná tvorbu jazzového kytaristy vietnamského původu Nguyên Lê.
Save Yuppie Breeding Grounds zní jako King Crimson z živých náhravek kolem roku 1973. Dokonale frippovskou kytaru doplňují housle, připomínající Davida Crosse. Trojice vzájemně propojených skladeb Disillusioned Avatar/Dub Interlude/Ephebus Amobeus je stylově různorodá. Začíná uvolněně s étericky se vinoucími houslemi, pokračuje dubovou mezihrou, aby se zase vrátila do klidných vod v houpavém rytmu. Zvuk kulminuje náhle ve zrychlených pasážích připomínajících 21st Century Schuizoid Man, vedoucích až do opravdu schizofrenního noisového rozpadu. Tóny Disoriental Suite nás opět zavedou až na dálný východ a následující Kuru je pro změnu zase dynamická rocková vypalovačka s crimsonovskými parametry. Důležitou roli v ní hraje rytmika, sticku se ujal Kevin Millard a bicích Stephen Cavit.
Minimalistický přínos se nabízí v podobě „konstruktivistické“ skladby The Okanogan Lobe, která zaujme kontrastem s uvolněným houslovým sólem. I tato skladba je poselstvím karmínového krále. Tento kus patří jednoznačně mezi nejlepší na celém albu. Následující kratičká Uncle Tang´s Cabinet of Dr.Caligari představuje zcela roztříštěnou a zběsilou noise jazzovou vsuvku. Poté navazuje tesklivé Blues For a Bruised Planet. Klidné vody pak zase rozvíří explozivní, ale zároveň velmi kompaktní celek Waylaid. Rozpínavé housle ala Jean-Luc Ponty posluchače vedou k dialogu kytary a sticku, po kterém se vrací dramatický úvodní motiv. Poslední slovo si Moraine berou v podobě skladby Middlebräu, kde se dostane i na nikoliv samoúčelné sólo na bicí, po kterém následuje zvrat, který otvírá dveře pro mohutné melodické vyvrcholení. Skladba končí zvukomalebnou a až hardcorovou směsicí zvuků.
Metmorphic Rock je žánrově pestrou směsicí spojenou v dynamický celek a jen potvrzuje, že vyvážená fůze je stále jedním z možných klíčů k objevování nových hudebních obzorů. Album nepostrádá invenci ani energii, a proto jej doporučuji nejen příznivcům eklektického progresivního rocku, ale všem posluchačům s otevřenou myslí.
Jan Štefan
