Pasivně-agresivní důslednost japonských psychedelických rockerů – ale týká se to asi i jiných žánrů – přijedou do Prahy potvrdit postkrautrockeři Minami Deutsch; v zákulisí vyznavači minimal techna.
Japonští psychedeličtí rockeři již drahně let navazují na půl století západního dění na poli zmíněného žánru. Workholičtí všežravci Acid Mothers Temple se například zpočátku připodobnili k Hawkwind, Les Rallizes Dénudés a Up-Tight, jak již název napovídá, zase k Velvet Underground. Ve všech zmíněných a mnoha dalších příkladech japonští hudebníci dokonale uchopili zvukové osobitosti a excesy svých vzorů a začaly na nich seriózně stavět vlastní, přiznaně inspirovanou tvorbu. Rock je zkrátka v Japonsku hudbou importovanou a oddávat se mu je tedy v zásadě podobné tomu, co provozují třeba nejrůznější čeští Keltové, Indové a kovbojové. Díky tomu, že Japonsko je pro našince úplně jiný svět, nepůsobí tahle dvojexotika žádné rozpaky: anglofonní hudba s africkými kořeny, která putuje ze západu do orientu a odtamtud zpět, už nebolí, ale zaujme a pobaví.
A tokijská kapela, jejíž název zní „Jižní Německo“? Nabízející se spojitost s krautrockem a kosmische Musik není jediným inspiračním importem, který Minami Deutsch opracovávají. „Jsme repetition freaks,“ říká Kyotaro Miula, kytarista, vokalista a hráč na syntetizéry o sestavě, kterou založil před pěti lety s druhým kytaristou Takuem Idemotem a baskytaristou Keitou Iseem. Oblíbenou zábavou trojice prý je poslech minimal techna. Nekonečné repetice a strohost výrazu vedou k psychickým stavům, které v jiné podobě znají minimalističtí skladatelé i šamani předvěkých národů. Převést minimal techno do rockového idiomu znamená pohlížet na bigbít s jistým nadhledem, jehož je ne každý rocker schopen, a disponovat ukázněným bubeníkem, který se nebojí směřovat k neměnnému nekonečnu.
Dvojice řadových alb, která Minami Deutsch vydali v letech 2015 a 2018 (a která jsou doprovázena několika „vedlejšími tituly“), by nevznikla bez düsseldorfského bubeníka Klause Dingera (1946-2008), jenž se s až reklamním citem pro úspornost rozhodl obejít s jediným, lehce modifikovaným rytmem, jemuž říkal apache-beat, byť do dějin tento rytmus vstoupil coby motorik. Na třech albech dua NEU! se Dinger s kytaristou Michaelem Rotherem dotkli lecčeho od punku po turntablistické experimenty a používání terénních zvukových deníků, jejich nejproslulejším dílem je ale přibližně desetiminutová jízda Hallogallo, jež si po celou dobu trvání udrží neměnný beat doplněný mnoha vrstvami kytarových barev i nejrůznějších ruchů a svistů (pozpátku znějící činely aj.) a teoreticky může znít donekonečna. Náladu tohoto milníku Minami Deutsch neúnavně vyvolávají a je překvapivé, že toto trio nemá bubeníka ve stálé sestavě – na loňské, hybné i snově křehké řadovce With Dim Light pohostinsky tlučou hned čtyři, mimo jiné Go Kurosawa, producent řady titulů amsterdamské značky Guruguru Brain, jež se zaměřuje na underground z Asie a její název netřeba komentovat.
With Dim Light, jež tam samozřejmě vyšlo také, ukazuje, že u kolébky Minami Deutsch stála ještě jedna krautrocková sudička – jejich krajan, zpěvák Kenji „Damo“ Suzuki, nomád, který se v roce 1970 stal na tři léta zpěvákem kolínských Can, jejichž hypnotické improvizace kořenil extatickým vokálem na pomezí několika jazyků a onomatopoie. Jmenoval-li jsem v předchozím odstavci referenční nahrávku, učiním tak i nyní – pokud je neznáte, poslechněte si od Can album Future Days, na němž Damo doslova kouzlí. Navíc není nijak nemotorické; na západě Německa se totiž v polovině sedmdesátých let o slovo v nebluesové-neswingující-nesoulové pop-rockové hudbě výrazně přihlásily elektronické beaty. Výše zmíněné skupiny sice disponovaly bubeníky z masa a kostí, ti ale byli jakýmisi živými vlaštovkami nastupujícího trendu. A příští rok sedmdesátiletý Damo až donedávna brázdil svět coby zpěvák improvizující s nejrůznějšími lokálními sestavami: na pražském Stimulu se potkal s B4, v roce 2018 na tilburském festivalu Roadburn (jak dokládá letošní desetipalcový vinyl) s nikým jiným než s Minami Deutsch.
Osobně se současným krautrevivalistům – a že jich v době posmrtné globální slávy žánru je – spíše vyhýbám. Minami Deutsch ke mně ale přes všechen skepticismus doputovali a nelituji toho. Zaryté fanouškovství, které se za sebe nestydí a pomalu ale jistě se z něj klube něco nového, v jejich podání působí velice svěže. A o eleganci jde v nejrůznějších ohlasech písní nakonec asi nejvíce.
V žižkovském Punctu jim 29. srpna předskočí švýcarskotuzemské duo Joke Lanz a Petr Vrba.