V polovině 50. let 20. století, kdy v Kanadě skladatel a konstruktér Hugh Le Caine stavěl svůj Multi-Track Recorder (viz předchozí díl seriálu zde), se ve Spojených státech technikou vícestopého zvukového záznamu zabýval Lester William Polsfuss – Les Paul. Tento kytarista je známý především jako tvůrce solid-body elektrické kytary Log, která se stala předlohou pro úspěšné modely firmy Gibson. Byl však též velmi úspěšným hudebníkem. Jeho skladby, z nichž mnohé nahrál se svou ženou Mary Ford, se ve 40. a 50. letech umísťovaly na amerických žebříčcích. Les Paul byl i zdatným konstruktérem a zvukovým technikem, jehož vynálezy navždy ovlivnily způsob studiové práce.
Roku 1948 získal Les Paul svůj první magnetofon Ampex a zanedlouho vyvinul metodu playbackového nahrávání, kterou označoval jako Sound on Sound. Magnetofon doplnil o další reprodukční hlavu, a tak mohl přehrávat dříve nahraný záznam, doplnit další part a vše ihned na tentýž pásek opět zaznamenat. Celý proces bylo možné opakovat a postupně tak vyrobit kompletní nahrávku. V některých případech uvedeným postupem Les Paul navrstvil i více než dvě desítky nástrojů a hlasů.
První takto vytvořenou nahrávkou je skladba Lover z roku 1948, ve které kromě postupného vrstvení osmi partů elektrické kytary použil Les Paul též oktávovou transpozici a zdvojnásobení tempa záznamem při poloviční rychlosti pásku.
Vytvořit nahrávku metodou Sound on Sound bylo obtížné. Při jakékoli chybě bylo třeba celé nahrávání opakovat od začátku, vícenásobným kopírováním navíc klesala kvalita dříve zaznamenaných partů. Proto Les Paul začal používat dvojici magnetofonů, z nichž jeden sloužil pro přehrávání a druhý pro záznam. Tuto metodu nahrávání předvedl v roce 1953 v pořadu Omnibus americké televizní stanice CBS.
Dvojice magnetofonů umožnila smazat původní záznam až po zdárném dokončení nového, bylo tak možné snadno opravit hráčské chyby. Problémy s degradací nahrávky opakovanými přepisy však zůstaly. V roce 1953 Les Paul připadl na myšlenku magnetofonu vybaveného hlavami s větším počtem oddělených sekcí umožňujícího postupně nahrávat více stop na jeden pásek. Svůj nápad nabídl nejprve od kalifornské firmě Westrex, která ho však odmítla. Uspěl až v San Francisku u firmy Ampex. Ta pro něho za 10 000 $ v roce 1957 vyrobila osmistopý magnetofon, který byl podle návrhu technika Rosse Snydera vybaven systémem Sel-Sync, umožňujícím použít záznamovou hlavu pro příposlech a dosáhnout tak dokonalé synchronizace jednotlivých stop.
Na toto období vzpomíná Les Paul ve videu z roku 2002.
Les Paulova myšlenka zcela změnila způsob nahrávání ve zvukových studiích. Firma Ampex začala zanedlouho vyrábět komerční třístopou verzi magnetofonu, která se stala až do poloviny 60. let standardním vybavením nahrávacích studií. Třístopý magnetofon dovolil vytvořit instrumentální doprovod na dvou stopách a třetí stopu ponechat pro sólový hlas. Touto technikou bylo natočeno mnoho hitů společnosti Motown, využíval ji i Phil Spector pro svou Wall of Sound. Čtyřstopý záznam, na který významná studia přešla ve druhé polovině 60. let, již umožnil postupným přepisem vrstvit desítky partů. Touto technikou, dokonale propracovanou např. ve studiích Abbey Road, vzniklo mnoho slavných nahrávek z té doby. Následovalo další zvyšování počtu stop studiových magnetofonů, pak i digitalizace celého záznamového procesu. Metoda postupného záznamu však již zůstala.
