Jak bylo avizováno, o víkendu 18.-20. května proběhl v malebné východočeské obci Vraclav druhý ročník undergroundového festivalu Květ(i)nový festival svobody. V prostorách statku U mnicha v režii majitele a organizátora Michaela Dimitrova vystoupilo v hlavním dni, v sobotu, na deset kapel. Celý festival byl zasvěcen Franku Zappovi. Proto byla také odhalena dřevěná socha legendárního muzikanta, jehož vliv na český underground je nezpochybnitelný. I když zase tak jednoznačně to neplatí, jak ukázalo moje pátrání mezi účinkujícími.
Hudební menu bylo oproti jiným, podobně zaměřeným festivalům, neobyčejně pestré. Jak se vyjádřil Michael Dimitrov, byla taková dramaturgie záměrem. Zněl blues-rock (Jam Club Special), folk-punk (Ve vlastní šťávě), fusion (New Folder Band), post-punk (Zputnik), dřevný underground (Prasečí farma), underground progresivní (Bílé světlo), psychedelický blues-rock (němečtí Tú Acá No), kabaretní psycho-rock (Kabaret Dr. Caligariho) a opravdu hutná rocková psychedelie (Madhouse Express). Nechyběla ani kapela, jež se jako jediná u nás systematicky věnuje Zappově hudbě – vizovický Frank Zappa Quartet.
Zappa je zábava
Zappovy stopy ovšem zanechala již první vystupující skupina, Jam Club Special (z Valašského Meziříčí) s nizozemským zpěvákem beefheartovského hlasu Bobem Brouwerem. Nejenže vystřihli jeden z pravověrných Zappových hitů, píseň Bobby Brown, ale také Willie the Pimp z alba Hot Rats (1969). Stranou nezůstal ani další zásadní zdroj českého undergroundu, kapela Velvet Underground, a to díky Reedově Sweet Jane. Ovšem nejvíce jsem byl překvapen, vlastně přímo zaskočen, hitem Time Flies britské indie-rockové skupiny Porcupine Tree z roku 2009. Díky beefheartovskému espritu se mi valašské provedení ve Vraclavi líbilo víc než originál.
Když jsem se zeptal harmonikáře Pavla Hynka, co pro něj znamená Frank Zappa, netajil se obdivem k jeho pojetí hudby, jež byla sice striktně dána partiturou, ale zároveň dávala aktérům tvůrčí volnost. „A pro mne to je o to větší výzva, neboť do toho musím napasovat foukací harmoniku, která v jeho hudbě skoro není,“ dodal.
Další kapelou, jež měla k Zappovi blízko, ale zase jinak, byl New Folder Band. Fusion jazzu a rocku není na undergroundových akcích samozřejmostí, a tato parta z České Třebové se představila v tom nejlepším světle v onom přítmí stodoly, kde se koncerty uskutečňovaly. Dosti komplikovanou hudbu hrála s uvolněností, zaujetím a vybroušeností. Evokovala onu ranou sestavu Etc., jejíž jazz-rock byl opravdu progresivní, a mohl nám ho celý svět závidět, kdyby jej měl šanci slyšet. (Ale to nebyla chyba toho světa.) Mohl za to samozřejmě zvuk elektrických houslí, hraných s vervou, zde také s přesahy ke King Crimson. A co Frank Zappa? „Znám samozřejmě jeho nahrávky, kde jsou ty úžasné housle Sugar Cane Harrise nebo Jean-Luca Pontyho,“ vyjádřil se houslista Slávek Neuhöfer, mimochodem člen již legendárních úderek Acheron (1982-84), Hever (1987-88) a hlavně Aku-Aku (1988-95, opět 2009 až dodnes). „Zappa je zábava. A profesionalita. A umění. A všechno to propojil. Jakoby mimoděk. Prostě génius.“
Zappa je těžké sousto
Frank Zappa Quartet, již zmíněný výše jako jediný soubor u nás věnující se Zappově hudbě systematicky, a to již od roku 2003, není klasický revival. Nadčasové, vpravdě nesmrtelné dílo nemůže mít revival, to je oxymóron. Ve Vraclavi skupina vystoupila v základní čtyřčlenné sestavě, jinak bývá rozšířena ještě o klávesy a saxofon. „Zappa je pro nás vždycky výzva, je to těžké sousto,“ svěřil se baskytarista a zpěvák Jiří Hála. „Samozřejmě si vybíráme spíše písně a skladby pro nás hratelné. Víte, my ani nejsme vyložení zappovci, dělat tuhle muziku byl původně hec. Byla to sázka a my ji vyhráli, když jsme tehdy na koncertě Rockové legendy zahráli tři Zappovy kousky. Nemáme notový zápis, partitury, všechno je to přes poslech, přes ucho. Nejraději máme jeho tvorbu ze 70. let. Over-Nite Sensation, Apostrophe, One Size Fits All, Zappa in New York.“ Kytarista (a bratr) Miroslav Hála dodává: „Nás dlouho Zappa míjel, poslouchali jsme Floydy, Beefhearta a tak. Na těch Rockových legendách jsme zjistili, že kdekdo dělá různý mišmaše, ale Zappu nikdo, a tak jsme se do něj pustili. Ale že by nám změnil život jako jiným, tak to ne. I když je pravda, že můj mladej, který studoval hudební vědu, tak bakalářskou práci měl na téma Zappa a v magisterské se věnoval Joe’s Garage. Takže toho vím o Zappovi dost.“
Mezi „máničkami“ na festivalu se vyjímal hubený, vysoký mladík s normálně dlouhými vlasy, který si při každé Zappově písni zpíval spolu s vystupujícími. Nejdříve se ale s prvními takty naklonil ke mně, vyhrknul název skladby, rok i album, ze kterého pochází. „Zappa je měřítko kvalitní populární hudby,“ prohlásil s planoucíma očima, když jsem se ho v jedné přestávce ptal, co pro něho Zappa znamená. „To znamená určitá kvalita, ke které se dá neustále vracet, a vždycky to bude současné. On byl, i když ve svobodné zemi, v undergroundu, nikdy nebyl v hlavním proudu, ani když byl už slavný.“ Dovolte mi, abych vám představil Iva Martinů z Chrudimi, člena Českého fan klubu Franka Zappy. Ten vznikl v roce 1986 v Brně, téhož roku vyšlo první číslo klubového časopisu Zappostrophe. Jako motto webových stránek klubu skví se všeříkající výrok Johna Cage: …a nakonec z celýho toho rockovýho hovna zůstane pouze Zappova muzika… Ivo Martinů, mimochodem kapkou krve spjat se skladatelem Bohuslavem, dodává: „Vydáváme také nahrávky, které nejsou běžně dostupné, jmenuje se to Motyčkovy kazetky. Jsou to bootlegové nahrávky hlavně z koncertů v sedmdesátých a osmdesátých letech, jsou jen pro naši potřebu, nejsou pro kšeft. To je zásluha fan klubů z Ameriky, Německa, skoro z celého světa. Mám i oficiální diskografii, až na čtyři tituly vlastně kompletní, je toho přes padesát alb.“
Zappa kontra Beefheart, Zappa kontra český underground
Při vystoupení znovuzrozené legendy Bílé světlo jsem si uvědomil další inspirační zdroje českého undergroundu. Tahle kapela se dala dohromady po neuvěřitelných 38 letech! V Kostelci nad Orlicí ji v roce 1976 založil bubeník Plastiků Pavel Zeman zvaný Eman. Vydržela čtyři roky a po represích ze strany komunistické moci už obnovena nebyla. Bílé světlo odehrálo ve Vraclavi úchvatný koncert. Eman sice nebubnoval, zatím mu to nedovoluje nemoc, ale onen typicky hypnotický rytmus à la Fugs s občasnými průniky Velvet Underground pochopitelně zůstal. Co ale činí z Bílého světla jedinečný soubor v kontextu celé scény, je značně omlazená čtyřčlenná dechová sekce okolo bezmála démonického flétnisty Jiřího Fryce zvaného Picek. Bývalý dechař Stanislav „Slávek“ Klecandr, nynější člen skupiny Oboroh, a bubeník Eman ovšem nechyběli a společně si vystřihli deklamaci jednoho sugestivního textu. Dechové nástroje jsou zde nositeli občasného chaosu, odkazujícího k radikalismu Captaina Beefhearta a free-jazzové rebelii na straně jedné, na té druhé pak k soudobé vážné hudbě a také klasikům 20. století (Stravinskij, Varèse). Bílé světlo se tak z undergroundových kapel přiblížilo Zappovi nejvíce. Proto mne Dělníci Bílého světla doslova uhranuli a považuji je za absolutní vrchol Květ(i)nového festivalu ve Vraclavi.
Během hudební produkce jsem si tedy naplno uvědomil ten fakt, že český hudební underground čerpal více z Velvet Underground, Fugs a Beefhearta než z Franka Zappy. „Já jsem jednoznačně beefheartovec,“ řekl mi Vladimír „Lábus“ Drápal, vydavatel undergroundové hudby (Guerilla Records) a vedle Františka „Čuňase“ Stárka, jenž koncerty ve Vraclavi uváděl, jedna z nejdůležitějších postav našeho podzemí. „Myslím si, že Zappa s českým undergroundem nemá příliš moc společného. Vlastně vůbec nic. Ani po stránce ideové nebyl zásadní. To, že se dostal do povědomí, to byla zásluha především Jirouse, ten Zappu a také Warhola adoroval. Ale Mejla to tak necejtil. To Mejla dal vzniknout specifické podobě českého undergroundu. Byl natolik geniální, že abstrahoval z Velvetů a Zappy tu hypnotickou jednoduchost, a vlastně vytvořil úplně jiný styl. Se Zappou tam byla ale jedna spojitost. Repertoár byl pečlivě nacvičený. Dokonce i první nahrávky DG 307, co vypadají jako úplná anarchie, tak to bylo velmi pečlivě nazkoušený. Jinak český androš si šel svou cestou, a to si na něm vážím nejvíc.“
Organizátor festivalu Michael Dimitrov se mi svěřil, že on je naopak zappovec. „Zappa měl na underground vliv spíše svými prvními deskami ze šedesátých let, pak už bylo jeho myšlení příliš kritické, kdy si nebral servítky k ničemu a nikomu. Nesnášel jakoukoli uniformitu, i v umění, v hudbě, u hippies. Kritizoval Ameriku, protože ji měl rád, chtěl ji posunout dál. To nebyla negace téměř všeho jako v případě undergroundu.“
Á propos: Dimitrov se začal zaobírat myšlenkou, že příští rok by mohl být festival ve znamení Beefhearta… „Jenže kdo ho u nás vůbec dneska hraje?“ pokrčil rameny.
Český underground kontra magický realismus
Ať tak, či onak, druhý ročník Květ(i)nového festivalu ve východočeské Vraclavi se povedl náramně. A to nejen díky hudbě, jež tu zazněla, ale především onomu specifickému společenství „mániček“, kteří mají za sebou leccos a dokáží se radovat ze života (omlouvám se za tu profláklou floskuli, ale lépe to vyjádřit nelze). A je potěšitelné, že český „androš“ je otevřený pro všechny sociální skupiny a subkultury, jak bylo vidno, včetně punkerů a metalistů.
Když jsem v neděli na statek U mnicha dorazil v neděli ráno, vypadal areál netknutě, panensky, jakoby se tu celou sobotu nic nedělo. A lidé byli stále usměvaví, milí a otevření. Tečkou za neobyčejným festivalem byla pak přednáška bluesmana a dobrodruha Mateje Ptazska o Kolumbii, odkud se po třech letech pobytu v jedné horské vesničce vrátil. Český underground se tak smísil s magickým realismem…
Foto: Alice Hrbková