Exploring the historical regulation of music in Euro-Mediterranean and the Islamic world
Fonal (www.fonal.com)
Distribuce: Starcastic (www.starcastic.cz)
Finská scéna lo-fi improvizátorů se představila v březnu na pražském festivalu Stimul. Kemialliset Ystävät jsou ovšem štítkem pro proměnlivé aktivity Jána Anderzéna, takže na novém albu nečekejme bratrstvo vazbící a noisující na otep kytar, jak tomu bylo v NoD. Devětadvacetiletý Ján tu svedl dohromady sedmnáct hráčů-přátel – a přiměl je společně vydat mohutný hlas beze slov, který lze slyšet jako manifest lecčeho z jejich scény. Fotky všech tváří jsou na obalu spojené do keltského uzlu, který se podobá hranaté rekvizitě visící na titulní fotce: himmeli je finská vánoční výzdoba a pro neznalé skoro surreálný votivní předmět, podobný čínskému papírovému draku.
Základním momentem pestrého, zdravě troufalého alba je synchronicita: najednou, vedle sebe tu v – plus mínus – společném rytmu hrají strunné nástroje a perkuse, bzučí a pulsuje elektronika, pípají osmibitové hračky, v sólu se svíjejí letité klávesy, v kotli se vaří staré nahrávky s nějakými oratorními sbory, do toho mumlá a zpívá někdo živý (hostují obě blízké zpěvačky ze scény, Islaja i Lau Nau), tape loops se prolínají s gamelanem… Některé lidské hlasy jako by patřily starým prorokům a bardům, jiné jsou zkreslené do démonické podoby. Jestliže na konci šedesátých let nacházeli puritáni v nahrávkách Stoneů magické vzkazy, tady by si užili od začátku do konce: pro mě je to ovšem čarování velmi světlé, plné odvahy a důvěry. Část hudby jistě vznikla jamováním, část smíchal čarodějův učeň Anderzén ve studiu: oba principy tu jsou plné experimentu a instinktivního jednání, výsledek přesto demonstruje určitý řád.
Tajemství, kterým je pro mě tahle (stylově nová) hudba nasáklá, přitom vůbec není okultní. Spíš se nabízí otázka Butche Cassidyho a Sundance Kida: „Co je to za lidi?“ Co vypovídá o svých tvůrcích tahle muzika, tohle opulentní vyváření, mixování, tenhle šťavnatý ponor do práce se zvukem a věcmi? Cítím v ní sebevědomí vzít do ruky předměty a prostředí – a neznásilňujícím, ale pevným způsobem z nich destilovat zvuk světa. Když vzpomínám na jarní pražskou návštěvu muzikantů z Fonalu (všichni, kdo hráli na Stimulu, se na albu podílejí), pak musím říci, že Anderzéna jsem nikdy neviděl promluvit. V bookletu alba vzpomíná na několik svých setkání s Bohem. Jako malý byl jednou se sestrou sám doma a spolu se rozhodli, že mamince uvaří před jejím příchodem kávu. Nemohli ji ale najít. Tak klekli v kuchyni na linoleum a začali se modlit: „Poprvé jsem se tehdy úplně ponořil do modlitby, se sestrou jsme splynuli v jedno, a najednou, nevím jak, jsme všechno našli. Udělali jsme kafe, máma byla nadšená a plná lásky, a my zas plní lásky k ní a k Bohu.“ Taky se tu píše, že Ján podle australské extrémní guru zkoušel pránickou stravu (= jen světlo) a sedm dní bez vody, podle čehož soudím, že tahle mystická výbava okolo bude pěkně vypečenou fabulací. Ale pámbů ví.
Bohužel – už jsem četl text v The Wire (v červnu byli K. Y. předmětem hlavní recenze čísla) a nenapadá mě lepší shrnutí než jaké napsal Mat Wuethrich: Jan Anderzén překonal všechno, co zatím natočil – asi i proto, že odložil jakoby vtipný koncept „fiktivní kapely“ a šel jako ohař po určité vizi. Načal něco nového, dost jedinečného. Pavel Klusák