- Inzerce -

Na jedné lodi s Brianem Enem

“Zdá se, že lidstvo osciluje mezi arogancí a paranoiou.“

Brian Eno

 

Vcházíme do potemnělého sálu, který připomíná chrámovou loď jakési, blíže nespecifikované modlitebny, kde nás vítají mysteriózní ambientní zvuky vyplňující celý prostor hlubokými drony a glitchovými výboji. Po rozkoukání v šeru rozeznáváme po místnosti asymetricky roztroušený soundsystém, usazený na minimalistických bílých konstrukcích, které jsou obestavěné řadami plápolajících svíček. Jako na indickém ghátu.

Je možné si vybrat ze dvou kožených pohovek a několika sedaček a pohodlně se usadit nebo ulehnout k poslechu či kontemplaci. Jak známo, zvuk je čistě fyzikálně, pouhým vlnění vzduchu a až mysl člověka mu dodává emoce a semiotické významy, které vytvářejí narativní rovinu uvažování o Světě. Svíčky si mihotavě plápolají dle hlubokého rytmu sónaru, miliónů zvukových plošin nebo útržků nadpozemských andělských chórů a vytvářejí všepronikající rhizomatickou síť kvant energie. Hudba se zde stává univerzálním jazykem.

Výstava ve „Veletržáku“ v rámci sedmého pokračování Moving Image Department je prezentací loňského koncepčního opusu The Ship nestora ambientní hudby Briana Ena, který se touto zvukovou instalací vrací po devatenácti letech zpět do Prahy (naposledy tu byl v roce 1998 s Music For Prague), tentokrát však nikoliv coby muzikant a producent, nýbrž jako audiovizuální umělec. Ne nadarmo byl Eno původně studentem výtvarné školy a volba hudby u něj byla až pozdějším rozhodnutím poté, co byl uhranut skladbou I’m Set Free od Velvet Underground, která zde také v jeho minimalistické úpravě zazní. Obojí (obraz i zvuk) tedy Eno umí využít ve svůj prospěch a vybudovat tak podmanivou atmosféru vizuální prázdnoty.

Album The Ship vychází z teze, že celé lidstvo pluje na stejné lodi, která se potápí, a je zbytečné si tedy navzájem dělat problémy. Odkazuje se až k symbolice potopení Titanicu a nesmyslnosti první světové války, v níž docházelo k zcela zbytečnému krveprolití z politických důvodů úzké elity jedinců. Nicméně poučení z minulosti v podobě Noemovy archy ukazuje, že lidé jsou nepoučitelní a historie se vždy po čase opakuje a zacykluje tak do fraktálního spektáklu stejně jako Enova generativní hudba.

Jeho aktuální zvuková instalace může být jistým zamyšlením nad tímto znovu přítomným a ožehavým tématem naší doby, zamyšlením o tom, zda není pro lidstvo lepší začít komunikovat společnou řečí, než se nenávidět z důvodů sociálně-kulturních konstruktů, jakými jsou národ, rasa či kultura. Uroboros si kouše ocas a Kronos pojídá své děti… až do konce. Máme ještě čas?

 

  

 

Národní Galerie Praha, Veletržní palác, 17. března – 10. září


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.