Natsuki Tamura: Dragon Nat
Satoko Fujii: Gen Himmel
Libra Records (www.librarecords.com)
Manželský pár – trumpetista Natsuki Tamura (1951) a klavíristka Satoko Fujii (u žen prý se rok narození neuvádí) – má na svém kontě už takřka nespočet kompaktů, na kterých oba přesvědčují o svém skladatelském či improvizátorském umění a hráčské brilanci. Od duetů přes soubory různorodého složení i až protikladného žánrového směřování po velké japonské či mezinárodní orchestry, to je zcela neobvyklý diapazon aktivity, v němž navíc nenalézáme hluchá místa. Dvě alba, která souběžně nahráli a vydali na svých perfektně vybavených Libra Records, jsou tentokráte však věnována jejich sólové prezentaci.
Tamura na osmi skladbách svého CD Dragon Nat nemusí hýřit ekvilibristikou, aby dokázal, že je mistr svého nástroje. Je střídavě ostýchavě zadumaný, slavnostně zvěstovatelský, hrčivě bručounský, hovořivě vřeštivý, odměřeně hartusivý, výbojně rozmáchlý i zavinovaně potichlý, dokáže svoji škálu rozvinout do rozčechraného rozvířena i večerkového přitlumena s efektem širodálavy, někdy skladbu vyzunkne jako pohár saké, jindy si dětinsky rozmazlenecky zašpásuje, ještě jindy si světácky zakumštuje s rozdvojkou trubky a hlasu plus zaperkusování, což může následovat šamanské zaříkávačství nebo brebentivá roztopášnost. Nejde však pouze o Tamurovo hráčské umění, jako skladatel ovládá nejrůznější finty od jednosměrné probouzivosti přes rozškálované vypravěčství po neholedbavou potichlost, ale do plynulé melodičnosti se nebojí zasáhnout výkřikovostí, až výbřeskným výřevem nebo skučivým povytím. Je to navrátivé album, plné uvážlivé krouživosti i jerichového vyvolavačství. Je věru sváteční (viz název poslední skladby – Matsuri).
Kdo viděl a slyšel Satoko Fujii při jejím pražském vystoupení na mezinárodním festivalu jazzového piana, který s takovou důsledností nabízí Petr Pylypov, odhadne, oč půjde na dvanácti zastaveních Gen Himmel. Vlastně neodhadne, protože na tomto albu je japonská klavíristka ještě zperfektněleji protikladná, dokazuje, jak umí propojit velebné uvelebování klávesnice s rozcuchaným strunozvučením nitra klavíru, jak po (nez)řízeném rumraji naváže rázně a pevně, a přitom citlivě klávesobraním, ve kterém je každý tón jako vypulírovaný, jak dokáže posluchače oslovit tu soumračným ztišením, tu kulminující přepršností a neponechá ho vydechnout. Dosavadní taylorovsko-bleyovské inspirační zdroje (samozřejmě při zachování naprosté svébytnosti!) se tu přehrnou do postmonkovského rozevírání témat, podepřených rytmicky s pichlavostmi a šramoty hloubkových sond do nástroje. Klavíristka lehounce přechází do nezbedné hravosti či prskoletného výtržnictví, aby je prostřídala prostopášnou vřavností, především však v její hře dominuje dvojrozměrnost, což znamená, že hlavní melodickou linii dopuje doplňky, protiřečenostmi, závažnost popichováním, protože má vždycky něco v záloze, co ozvláštní celkové vyznění skladby. Umí být vroucná, ale neleká se oduševnělého rabijátství, je vypravěčsky omamná, leč nelení bez otálení přejít do podtemperovaného hazardu nebo rumplujících výstřelností, je uvážlivě zasněná i přebíjivě zvonivá a někdy mi její projev připomene pohádku jen s pozměněným názvem: Tóny, z klavíru ven!
Nepotřebuje ke svým neobvyklým melodicko-rytmickým propojením dodávat nadbytečné efekty, naopak: nic „nerozcamrá“, nemíní schválnostničit, protože to nepotřebuje. V její hře je sice zasuto i cosi z japonské hudební tradice, je to však ústrojně překryto světem, tedy jejím hudebním světoběžnictvím, jež dotvrzuje zmíněnou svojskost. Až po závěrečný přeryv snu, nezakončenost Traumu, vešedšího v mžiku do tmy a prázdna. Tím spíše si chci Gen Himmel zopakovat.
A tak lze pouze dodat, že obě sólové desky jen znovu potvrzují výsostnost tohoto japonského páru, který v těchto chvílích v nejrůznějších seskupeních objíždí celý svět – od berlínských pódií až po Zornův Stone. Myslím, že by se Satoko Fujii měla do Prahy co nejdříve vrátit, tentokrát s manželem nejenom v obecenstvu a s přídavnými muzikanty, které dokáže usměrnit ke svému obrazu. A k potěše publika.
