- Inzerce -

Nebeský karneval Alexandra Hawkinse

Dvaačtyřicetiletý britský pianista Alexander Hawkins je již velmi sledovanou personou na mezinárodní progresivně jazzové scéně. Hrál již s mnohými hvězdami starší generace (např. s Evanem Parkerem, Johnem Surmanem či Hamidem Drakem), nahrává sólově, rozličně komponuje a vede také několik pozoruhodných formací. Osobitý a inovativní přístup projevuje i v rámci tak tradičního formátu, jakým je jazzové klavírní trio.

A právě do diskuze o moderním pojetí takovéhoto obsazení přispěl opět nedávno novou nahrávkou se svými dlouhodobými kolegy, basistou Neilem Charlesem a bubeníkem Stephenem Davisem (všichni hráči obsluhují též různé perkuse, Hawkins navíc vedle klavíru i syntezátor a sampler). Vpravdě brilantní album Carnival Celestial přinese během svého skoro hodinového trvání tolik způsobů souhry a způsobů komunikace s různými jevy z hudební historie, že by tato recenze mohla mít několikanásobný rozsah. Zjednodušeně řečeno Hawkins se svým triem uplatňuje všemožné postupy freejazu a volné improvizace, dodává jim ovšem nenásilný a nápaditý kompozičním řád.

Začne rovnou extází (Rapture), tedy bravurně vyladěnou plochou decentní elektroniky, citlivých i nervních metliček na bicích, kterou občas pročísne jednohlasá klavírní fráze. Následující Puzzle Canon pak klavírní jednohlas postaví do popředí za již živější rytmiky. Bicí postupně gradují ve freejazzový živel, kontrabas se přitom může držet třeba jen dvoutónového ostináta i bravurně dublovat do té doby zdánlivě improvizující levou ruku klavíristy při rytmicky i strukturně záludné, téměř atonální melodické lince. Příval nápadů při výjimečné souhře se stupňuje i dále v kompozici Fuga, The Fast One. V odkazech na polyfonní hudbu pokračuje i Canon Celestial. Kánon tu mezi sebou vede především kontrabas a syntezátor za poklidně odpichového beatu, klavír melodii variuje v rychlejších improvizovaných eskapádách. Rupture je pro změnu velice vzdušná. Jemná struktura improvizující trojice v ní připraví plynulý nástup duetu mezi klavírem a kontrabasem. A jsou to až kompozice Sarabande Celestial a Unlimited Growth Increases The Divide, které přinesou i plný klavírní zvuk s harmoniemi. Ve druhém případě se připojí i nenápadná modulárně se proměňující syntezátorová arpeggia.

Za mistrovskou je třeba prohlásit skladbu If Nature Were A Bank, They Would Have Saved It Already. Pozoruhodná melodie se v ní v podání klavíru a citlivého syntezátoru nese nad osobitým groovem bicích, basy a jemných elektronických smyček, aby se ale na závěr ozval špinavý zvuk jakoby zrychlené kazety a přenesl nás do závěrečné trilogie opět s „nebeskými“ názvy. V Carnival Celestial si nakonec užijeme i klasické latinskoamericky jazzové klavírní prvky, byť stále v osobitém Hawkinsově výrazu. Rytmika ale k závěru upozorní i na mnohem starší a v Jižní Americe často uzurpovaný tribální základ těchto oblíbených tradic. Counterpoint Celestial je v souladu s názvem bachovsky pečlivý polyfonní freejazz. V závěrečném Echo Celestial se propojí ozvěny některých motivů z předešlých skladeb v ambientním hávu.

K zamyšlení je tu ovšem i částečně mimohudební přesah, pokud bude posluchač věnovat pozornost i sdělení v názvech skladeb. Jejich posloupnost může dohromady naznačovat i poněkud nelichotivou příběhovou zkratku o vývoji lidské civilizace, o kontrastu poznání a davového chování. Pak lze v nahrávce nacházet i další analogie. Posuďte sami.

Alexander Hawkins Trio with Neil Charles and Stephen Davis: Carnival Celestial
Intakt Records (https://www.intaktrec.ch)
Spotify


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.