Pražským divadlem Archa se na konci července prohnal koncert „alternativního“ dua pofrancouzštělých Američanek CocoRosie a soudě podle plného sálu a dojatých fanynek s namalovanými kníry se dá říct, že sestry Sierra a Bianca Casady definitivně vystoupily ze stínu pofidérního žánru zvaného freak folk a nenápadně morfují do indie hrdinek formátu Björk. Soudě podle ohlasů nezaujatých posluchačů se sice může zdát, že byl koncert spíš monotónní a proslulá směs operního zpěvu, folkových motivů a hip hopových beatů nefungovala tak, jak má, skalní fanoušci ale nadšení neskrývali. Může to znamenat, že krusta kultovního obdivu dua vzrostla a opět se o nějaký ten metr rozšířila propast mezi zarytými obdivovateli potrhlých sester a posluchači, kteří už je pomalu nemůžou ani slyšet. Na stranu těch znuděných a otrávených už se navíc začínají stahovat i hudební publicisté, zejména ti severoameričtí, kteří tak CocoRosie ponechávají jenom a pouze v náručí zapřísáhlých milovníků kapely.
V rozhovoru před koncertem dvojice kromě jiného prohlašovala, že ji názor kritiků nezajímá, a fakt, že hudební publicisté nemají CocoRosie zrovna v lásce, je prý rozhodně nevzrušuje. Reakce je to typická, málokterý hudebník bere vážně recenze na svoje alba a téměř všichni hudebními publicisty pohrdají, většinou s lakonickým dovětkem, že hudbu komponují „pro fanoušky“, respektive „sami pro sebe“, z romantických vnitřních pohnutek a tvůrčího přetlaku, který je nutné ventilovat. U dvojice CocoRosie to platí dvojnásobně, aura romantických umělkyň u nich vibruje několikanásobně silněji, než u ostatních hudebníků jejich generace a při čtení rozhovorů snadno vznikne dojem, že z odmítavých reakcí hudebních publicistů dělají CocoRosie svoji přednost – tím lepší jejich hudba je, čím méně jí „odborníci“ rozumějí.
Právě důsledná stylizace do „těch skutečných umělkyň“ je jednou z hlavních příčin toho, proč CocoRosie tolik fanoušků i publicistů rozčilují do ruda – což je vztah natolik výjimečný, že se ignorovat nedá. Skupina má opravdu zvláštní dar prezentovat se takovým způsobem, že je pro velkou část posluchačské obce naprosto nemožné se na ně jenom podívat, případně poslouchat jejich hudbu.
Jejich image jako by kopírovala životní příběhy, kterými sestry Bianca a Sierra Casady prošly. Vyrůstaly v umělecké rodině, která kočovala po celých Státech, sestry chodily každý rok do jiné školy a nikdy žádnou nedokončily – jejich matka výchovu opírala o klišé, že „nejvíc je toho naučí až opravdový život“. Když bylo Sieře pět let a Biance tři, opustil je otec; další typický bod scénaře života umělkyň. Sierra se ve dvaceti letech rozhodla opustit kočovný život ve Spojených státech a ponořit se do studia operního zpěvu v Paříži, mladší Bianca ji po několikaletém odloučení následovala do hlavního města Francie – právě z emocí z opětovného shledání vytryskla v malém bytě ve čtvrti Montmartre debutová deska La Maison de mon Reve.
Právě zjednodušená symbolika útěku od konzumní a povrchní americké společnosti směrem do umělecké Evropy a ještě umělečtější Francie, kde „se můžete o impresionistické malbě bavit i s pekařem“, inspirovala image CocoRosie, která sestává z namalovaných uměleckých knírů, nemožných kombinací oblečení (rybářské sítě, námořnické čepice, klobouky, pyžama), nadnesených prohlášení v rozhovorech a infantilního chování – zkrátka dokonale zahrané role Američanek, které se dokázaly vymanit z okovů zploštělých Spojených států a zapustit kořeny do umělecké Francie. Výsledkem je natolik provokující image (image ve smyslu celkového dojmu, který dává dohromady součet hudby, prohlášení do médií a vzhledu obou protagonistek), že svým způsobem staví hráz mezi hudebnice a posluchače, což je v dnešní (nadmíru tolerantní a svým způsobem apatické) době natolik neobvyklá situace, že stojí za to zamyslet se nad tím, proč se to „podařilo“ právě CocoRosie.
Pitchfork
Nejznámější bojovníci proti kapele CocoRosie, která počátkem století pomáhala rozviřovat hudební a stylovou vlnu freakfolku, jsou skrytí pod značkou názorotvorného amerického serveru Pitchfork. O zásadní roli Pitchforku při „vytváření“ hudebních trendů a o schopnosti pitchforkovských publicistů vystřelit neznámou kapelu na vrchol už bylo napsáno mnoho – za všechno mluví muzikantské pořekadlo , které praví, že „pokud Pitchfork vaši desku zařadí do kategorie Best New Music, můžete začít chystat celoamerické koncertní turné“. Právě Pitchfork nese pofrancouzštělé Američanky CocoRosie dost nelibě a všechna jejich čtyři alba se dočkala maximálně průměrného hodnocení.
Pro pochopení základního rozporu ve vnímání hudby CocoRosie je potřeba si uvědomit, jaké druhy kapel Pitchfork naopak vychvaluje do nebes; jsou to vesměs dravé kytarové kapely, které se zuby nehty drží „punkového“ konceptu autenticity – frontmani nehrají žádné role, nestylizují se do postav, které jim nepatří, a prostě a jednoduše jenom „hrajou“. CocoRosie oproti tomu přímo přetékají snahou světu sdělit veliká tajemství a důsledné použivání kostýmů a převleků jim má pomoct k docílení masivnějšího dopadu na posluchače.
V recenzi na první album skupiny, zmiňované La Maison de mon Reve (jako jediná deska se dočkala poměrně příznivého hodnocení, Pitchfork ji v recenzi z roku 2004 udělil 6.9 bodu z deseti), recenzent Sam Ubl načrtává koncept, který poodhaluje způsob, kterým se na CocoRosie dívají „odpůrci“ kapely. Ubl v nadsázce shazuje oponu mezi mainstreamové a undergroundové hudebníky – zásadní rozdíl je podle něj v tom, že mainstreamoví hudebníci hrají určitou roli, mají nasazenou masku, ve které se promenádují před médii a fanoušky, jsou z velké části herci a ne hudebníci. Undergroundoví muzikanti naopak podobné berličky nepotřebují, veškerou hudbu tvoří z upřímných pohnutek a na talíři svých písní nesou směrem k posluchači naprosto odhalené srdce.
Zjednodušenost tohoto pohledu je očividná, zásadní ale je, jakým způsobem Sam Ubl operuje s pojmem „autenticita“. Podle romantických zásad je hudba tím lepší, čím opravdověji působí – ideální je pak ta situace, kdy si hudebník nic nevymýšlí a zpívá pouze to, o čem je bytostně přesvědčen a co vnímá jako pravdivé. „Pro muzikanty, kteří mají v úmyslu stát se skutečnými hvězdami, je maska pro veřejnost nutným zlem. Nejrychlejší (a dost možná jediná) cesta, jak prorazit v prostředí nesmlouvavého nahrávacího průmyslu, je mít dobře namíchané karty public relations.“
Viděno optikou serveru Pitchfork leží mezi „hraním rolí“ a „špatnou hudbou“ rovnítko. Pitchfork sice připouští, že existují lidé, kteří si naprosto cíleně budují určitou image, a přesto jsou schopní udělat dobré desky (zde Pitchfork zmiňuje The Smashing Pumpkins nebo Björk), ti jsou ale v naprosté menšině. Pozoruhodné je, že v případě odsudku CocoRosie na základě jejich manýrismu, přehnané afektovanosti a uměle vytvořeného dojmu pravých francouzských umělkyň, se shodují hudební publicisté i běžní posluchači. Nejčastěji totiž převažuje názor, že CocoRosie se jejich hudba „nedá věřit“ (vlastně téměř absurdní výtka, protože co můžeme věřit notám?), případně že „moc tlačí na pilu“ a nenechávají hudbě volný průběh, naopak se ji snaží usměrňovat.
V recenzi na první album byl Pitchfork ještě poměrně shovívavý – propojení podivného folku s hip hopovými rytmy sice podle serveru není nic nového, poslouchat se to ale dá. Při hodnocení druhého alba Noah’s Ark (které se mimochodem „pyšní“ jedním z nejhorších obalů všech dob, minimálně podle hodnocení The Guardian – Biančinou kresbou tří souložících jednorožců, přičemž jeden z nich si kratochvíli se svými kolegy navíc ještě zpestřuje zvracením) už ale celým textem prosakuje sarkasmus a ironie, která se pomalu blíží až k výsměchu. Terčem je opět především hraná afektovanost a „neautenticita“ folkového dua. Kapele jsou vyčítány naivní texty, ze kterých čiší snaha přiblížit se velké poezii.
Víření vod
Na desce Noah’s Ark hostuje britský zpěvák Antony Hegarty z kapely Antony & The Johnsons a jeden ze „zakladatelů“ vlny New Weird America Devendra Banhart. Právě pozváním těchto dvou hudebníků (kteří se oba podíleli na freak folkovém hnutí) sestry Bianca a Sierra proklamují svoji příslušnost k jakémusi druhu scény, ve které probíhají neustálé kolaborace, vzájemné hostování si na deskách a všeobecná podpora. V průběhu kariéry CocoRosie je tohle bratříčkování se starými známými opustí (a přijdou noví známí), v roce 2005 ale ještě bylo duo pevně zakotveno v domovském přístavu podivného amerického folku.
Třetím albem už naznačují vykročení ze scény nezávislého folku směrem ke kariéře indie superhvězd – tři roky staré album pojmenované The Adventures of Ghosthorse and Stillborn produkuje islandský hudebník Valgeir Sigurðsson, který je dlouhodobě spjatý právě se zmiňovanou Björk. CocoRosie se od folku viditelně přiklánějí směrem k hip hopu, angažují beatboxera, který jejich surreálné texty (které občas znějí, jako kdyby vypadly ze školního sešitu) podbarvuje pomalým beatem. Tato nová akvizice ale Sieře nebrání užívat svého školeného operního hlasu. Výsledkem je pak nejenom žánrově nekonzistentní směsice polopísní a zvukových útržků, ale i další odmítnutí kritiky. Pochopitelně s tím nepřímo úměrně roste obliba u fanoušků, kteří v nesouvislých pásmech jamajských rytmů, preludií na japonské klávesky a nasamplovaného šumění větru spatřují vrchol podivnosti v současné hudbě (a čím podivnější, tím lákavější).
Před vydáním letošní desky Grey Oceans CocoRosie přestupují k labelu Sub Pop, což znovu naznačuje jejich vytrvalé prorůstání do čím dál tím větších hudebních kontextů. Album samotné se jeví jako nejklidnější z dosavadní diskografie sester, podle jejich vlastních slov je to ale jenom náhoda a rozhodně nemají v plánu se nějak zásadním způsobem zklidňovat. Přesto je Grey Oceans po dlouhých letech opravdu album a nikoliv sbírka náhodně poslepovaných koláží a nedodělaných hudebních nápadů. Pitchfork opět uděluje průměrné hodnocení, server betterPropaganda je naproti tomu řadí na šestnácté místo v katerogii „nejdůležitější umělec dekády.“ CocoRosie naplňují pražskou Archu k prasknutí, fanoušci jsou nadšení, „nefanoušci“ vystoupení vlastně jenom přetrpí. To vše jsou pouze jednotlivé vrstvy na fasádě kapely, která může být dost dobře nejkontroverznější skupinou současnosti – nešokuje oním laciným způsobem, ale vyvolává diskuze samotným přístupem k hudbě, svým postojem otevírá zásadní otázky. I kdyby už nikdy neměly vydat důležité album, tohle užitečné víření vod se sluší připsat jim k dobru.