Před časem zveřejnila ekonomka Markéta Šichtařová na svém blogu text nazvaný pěkně zostra: Nechci vaše nehorázné peníze! Impulzem k jeho napsání byl v první řadě spor o dotaci Státního fondu kinematografie pro připravovaný film Filipa Renče, ve druhé pak vznik Asociace spisovatelů a její snahy prosadit finanční podporu české literatuře.
Verdikt textu je celkem přímočarý. Jakákoliv státní podpora umění je špatná, umění, které si na sebe nevydělá, nechť prostě nevznikne. Takováto tvrzení slýcháme často a mezi některými politiky nacházejí odezvu. Kupříkladu na facebookovém profilu Strany svobodných občanů byl text Markéty Šichtařové pozitivně kvitován. Má cenu reagovat na úsečnou glosu, která opakuje, co bylo a jistě bude mnohokrát řečeno?
Smysl to má ze dvou důvodů. Markéta Šichtařová je poměrně známá autorka populárně ekonomických textů a zároveň ředitelka vlivné poradenské firmy. Má tedy své publikum a její názory mohou sloužit jako argumenty při budoucích debatách o problematice podpory umění. Náš časopis se s ní sice zdaleka nemůže srovnávat co do vlivu, nicméně bychom se mohli alespoň pokusit nabídnout nějakou protiváhu. Druhým důvodem je samotný její text, který je tak čistou snůškou stereotypů, že vyloženě svádí k procvičení argumentace.
Na stole tedy leží dvě prosté otázky. Má smysl existence umění (či jiné činnosti), které si na sebe nedokáže vydělat přímo od svého publika? Pokud ano, má takové aktivity podporovat stát?
Markéta Šichtařová opovržlivě pozvedá obočí nad termínem kulturní hodnota: „Co to probůh je, taková kulturní hodnota? On ji někdo snad umí stanovit, či vypočítat?“ Ne, překvapivě to nikdo neumí, stejně jako neumí nikdo stanovit či vypočítat svobodu, morálku a spoustu dalších věcí. Je to prostě jedna z mnoha oblastí života, která se nevypočítává, ale nad níž se ve společnosti diskutuje a jejíž obsah se neustále proměňuje. To ale neznamená, že neexistuje.
Jedno z jader pudla v těchto diskuzích je současný pohled na umění jako na synonymum zábavy. To svádí ke zdánlivě jasnému rozhodování: Umělec nedokázal publikum rozesmát dostatečně rychle, aby mu hned nasypalo do klobouku, ať jde tedy k čertu. Kdyby to dokázal, lidé by mu přeci rádi zaplatili.
Umění ale není totéž co zábava. Umění je jedním ze způsobů, jímž chápeme a popisujeme sami sebe i svět kolem nás. Jiným způsobem to dělá matematika, chemie, náboženství či ekonomie. Jednou z příčin, proč se lidská civilizace rozvinula do dnešní úrovně, je schopnost kombinovat tyto rozdílné způsoby přemýšlení, uvažovat o tom, co se skrze ně dozvídáme a zdokonalovat je. Ve všech oblastech je vždy pokrok doprovázen spoustou slepých uliček a nikdy není jisté, který objev nakonec přinese užitek, který z mnoha drobných kroků nakonec povede k něčemu velkému, co nakonec vejde do učebnic. Ví běžný člověk, k čemu mu bude nějaký urychlovač částic? Asi stejně málo jako o významu skladby Gesang der Jünglinge Karlheinze Stockhausena, která vznikla v padesátých letech na půdě a za peníze německého státního rozhlasu. Za státní peníze vzniklo výrazně nelidové umění, které ale otevřelo zcela zásadní možnosti v elektronické hudbě. Každý současný producent populární hudby sklízející zasloužené peníze za nahrávky pro masové publikum tak dluží nějaké ty drobné Stockhausenovi.
Nevýdělečné umění existovalo vždy a prošlapávalo cestičky tomu populárnímu. Bude tady i nadále bez ohledu na míru podpory. Nikde není psáno, že státní podpora je přírodním zákonem a shůry danou povinností. Spousty umělců ignorují ohlas publika i podporu veřejných institucí a prostě si dělají věci po svém. Zároveň jsou ale zavádějící tvrzení odpůrců státní podpory, že v minulosti se všichni velcí umělci také obešli bez veřejných prostředků, že dobrý umělec je automaticky okamžitě úspěšný. Když Beethoven dostal peníze od arcivévody Rudolfa, arcibiskupa olomouckého, bylo to něco jako grantová podpora. Vládnoucí moc vždy platila umělce, pokud měla pocit, že jejich tvorba odráží její vlastní hodnoty. Umělec na oplátku poskytuje umění a jeho auru. Stát, který označujeme jako národní, celkem logicky podporuje svou národní kulturu. Co totiž dělá národ národem? Jsou to právě takové měkké, těžko uchopitelné věci jako jazyk, tradice nebo umění. Pokud stát nechce být jen prázdnou formou, neměl by na tyto oblasti rezignovat. Umění se bez státu obejde. Stát bez umění ne.
Ano, Státní fond kinematografie poskytuje občas munici kritikům podporou evidentně komerčních projektů. U filmu navíc jde z podstaty věci o větší částky než třeba u hudby nebo literatury. Proto se nejspíš také Markéta Šichtařová tématu chytla. Patnácti miliony pro Filipa Renče může skvěle mávat před nosem čtenářům. Zvláště pokud se následně pochlubí, že na své knihy žádnou podporu nechce.
Současný systém státní podpory umění má řadu problémů a je třeba jej neustále kriticky zkoumat, stejně jako ty, kdož v něm o penězích rozhodují. Tedy ty, nad nimiž se Markéta Šichtařová rozhořčuje: „Je tristní, že někdo, kdo se pasuje do role „chytrého“, tu veřejnosti tvrdí, že ví lépe než sama veřejnost, co je pro ni „dobré“, rozumějme, co je „hodnotné“. Neboli někdo samozvaně chytrý tu z 99 procent společnosti vlastně mezi řádky dělá idioty.“ Vážně je tristní, že někdo – ekonom nebo muzikolog – rozumí určité problematice více než vzývaná veřejnost? Třeba proto, že se jí soustavně věnuje, studoval příslušný obor a má přehled?
Státní podpora určitých oblastí umění je důležitá a v důsledku prospěšná celé společnosti, i když to není možné jednoduše vyčíslit. Tvrdit, že kvůli ní nezbudou peníze na důchody nebo zdravotnictví, je pěknou ukázkou demagogie.
