Zvuky halucinující o svých vlastních formách: Nedávné Objekty Eliase Merina
Zeptejte se Eliase Merina, co měl v poslední době na práci, a dostanete odpověď sedící v přechodném prostoru mezi nehybností a nekonečnou plasticitou, který byl předmětem tohoto sloupku v posledních šesti měsících.
„Hledám živost chování předmětů…“
Jeho způsob mluvy je stejně nevyzpytatelný jako jeho dílo z poslední doby. Jeho prohlášení nejprve působí jako řetězce stručných a věcných mikro-manifestů: slovní objekty, jejichž povrch se vzpírá hlubšímu zkoumání a zvláštně odráží zpět jakékoliv další otázky.
„Zvukovou organizaci objektů chápu jako nehierarchický, nehieratický a nekompoziční základ. Výsledná podoba objektů by měla ukazovat abstraktnost a anonymní identitu, povahu a materiály; také absence stop procesu, nehierarchické rozložení částí, neantropomorfická orientace a quasistatický celek. Tyto konstanty pravděpodobně poskytují mé obecné představivosti nějaké základy.”
Necháme-li ovšem Merinovo vyjádření chvilku rezonovat, ukáže se, že jde o více než jen o lingvistický povrch. Stejně jako novější díla i jeho vyjádření představují dočasné konfigurace propracovaných a proměnlivých zvukových procesů. Mezi těmito prohlášeními existuje ekologie, stejně jako mezi zvukovými objekty, které vytváří, jejichž gramatika interakcí zahrnuje právo vzájemně se ignorovat.
„Rád bych řekl, že hudba, na které nyní pracuji, nemá žádnou formu. Zvuk je vytvářen mnohonásobným a komplexním opakováním, které dává vzniknout mikro-, meso- i makrostrukturám, které jsou samy rovněž objekty, a ty zase vytváří objekty větší.“
(Soundcloud: Synthesis of Unlocated Models) 1
Merinova ekologie je ekologií věcí spíše než organizmů. Ovšem stejně jako organizmy mají Merinovy Objekty vnitřní život a stejně jako živé věci je možné je slyšet jen v procesech. Pokaždé, když je slyšíme – na koncertě, nebo při vstupu do zvukové instalace – se k nim přibližujeme v určitém bodě tohoto procesu. Narozdíl od jiných procesů generativních uměleckých forem merinovy Objekty nikam nemíří a rozhodně nám nevyprávějí příběh.
“…neustálé proudění procesů a sebe-proměn… ovšem ne na teleologické nebo narativní úrovni. Je možné ho na makrostrukturální úrovni při jistém oddálení vnímat jako statické, protože mým zájmem je vytvářet specifické (ale ve skutečnosti dynamické) struktury s jednotnou identitou a to vyžaduje jistý pocit nehybnosti… Zvuk je ve stavu neustálé proměny a málokdy opakuje stejný vzorec. Nezajímá mě vytváření “zvuku jako povrchu”, ale jeho prolamování výčnělky nebo oddělenými dírami.”
(Soundcloud:hos_variations_excerpt)
Merino používá množství nástrojů, ale ve většině jeho posledních děl jsou jím vymýšlené Objekty vytvářeny v programu Supercollider. Každý z Objektů je vymýšlen individuálně. Na koncertě jsou přehrávány jeden po druhém, někdy s přestávkami pro hlášení.2 Několik jich bylo instalováno v nádherné mono reprodukci na veřejných výstavách, kde se rozpínají, kroutí a odvíjejí v prostoru jako zvukoví úhoři na povrchu zamrzlého jezera.
Paradox toho všeho obeplouvá povahu statistiického pohybu. Tyto objekty jsou v počítačovém kódu jasně definovány a vše, co je slyšeno, vychází z této naprogramované definice. Přesto nikdy neslyšíte totéž. Tiché, ale v pohybu, cosi jako život, který se nějak noří ze zátiší georgia Morandiho, ovšem Merino je mnohem těžší než Morandi a jeho Objekty zabírají oproti oněm zátiším přinejmenším další dva rozměry – z nichž jedním je čas.
Giorgio Morandi: Natura Morta, olej na plátně, 1956
Zajímavé je, že jazyky Morandiho a Merina jsou občas paralelní.
„Hmota samozřejmě existuje, ale nemá v sobě žádné vlastní významy, jako jsou ty, které s ní spojujeme my. Jen my dokážeme poznat, že šálek je šálek a strom je strom.“ (Morandi)3
“Objekty existují, nemají jinou funkci než existovat a vytvářet vztahy s jinými objekty. Věřím v dynamické a autonomní objekty jako „hráče mezi námi“ v prostých vztazích s námi… Věřím v možnou ekologii mezi ne-lidskými objekty, zvláště mezi objekty v umění. V důsledku toho chci simulovat ekosystém, kde na sebe objekty reagují … vše je záležitostí vztahů.“ (Merino)
Merinova sbírka zahrnuje objekty, ovšem objekty s větší mírou pohybu než u těch, které leží na stole. Jako architektura, brutalistní stavby v městské krajině, ale s větší vnitřní dynamikou, již lze vycítit při pohledu na ně.
„Mým cílem je odstranit všechny pozůstatky kompozičního procesu, to je pro mě docela důležité… Nezajímá mě technická stránka technologie.“
Navzdory tomu, že Merino soustavně posiluje předmětnou, fyzickou povahu těchto zvuků, zdají se mi jeho Objekty být ve skutečnosti velice organické, a pokud nejsou antropomorfické, pak s lidmi, které každý den potkáváme, sdílejí skutečnost, že je rovněž potkáváme výhradně v procesu: každou osobu potkáváme v čase a je pro nás tím, čím je právě v tom okamžiku. Merinovy Objekty mohou mít anonymní povahu kamenů a jsou takové, jaké je zamýšlel, rozhodně neodkazují k ničemu mimo sebe samých. Přesto plasticita, jíž vděčí za svůj zvukových život, uvnitř vytváří podobnost z živými věcmi a organickými procesy, ať už to je dříve zmíněný úhoř, tanec améby pod sklem nebo skuteční lidé.
Merinův nový nápad vyžaduje seskupení mnoha těchto Objektů v jednom místě. Každý Objekt bude mít svůj vlastní mono reproduktor a bude zařazen do malé skupiny, některé zavěšené od stropu, malý shluk tamhle na zdi nebo možná krátká řada připomínající staré lidi čekající na autobus. Těším se, až to uvidím, až se k Merinovi připojím v jeho “hledání živosti chování předmětů”.
„Chování objektů mi umožňuje vymýšlet jistý druh “objektových halucinací”: Zvuky vytvářející objekty vytvářející zvuk. Zkoumám možnou perspektivu s tím spojenou: použít zvuky tak, aby vytvořil iluzorní strukturu, která svým chováním vytváří zvuk nebo něco jiného, takže by vytvářela nové objekty.“
Poslechněte si další Merinova díla:
https://www.leerraum.ch/ (včetně díla ve zvuku 5.1)
https://soundcloud.com/eliasmerino
(Všechny Merinovy citáty pocházejí z rozhovoru vedeného autorem textu)
1 Jde o výňatek z delšího, neustále rozvíjeného díla. Plná verze je plánovaná k vydání v příštím roce.
2 Některá „hlášení“ z poslední doby využívají hlasu skladatelky a performerky Eleanor Cully, jejíž práci jsme se věnovali v dřívějším díle tohoto sloupku.
3 Dialogues, pg 107 – conversations with European Artists at Mid-century, Edouard Roditi, Lund Humphries Publishers Ltd, London, 1990
Překlad: Matěj Kratochvíl