S přibývajícím stářím ztrácíme sluch i zrak. S narůstajícími zkušenostmi dokážeme o zvukových vjemech více přemýšlet, ale opouští nás schopnost slyšet prvotní významy zvuků i hudby. Slyšené zatřiďujeme, analyzujeme, ale také vnímáme sešněrovaně zvykem a opakováním estetických forem, ze kterých se snadno a rychle stávají dekorativní šablony. Možná pomůže začít od toho nejjednoduššího. U Johna Cage jsme se naučili rozumět okolním neorganizovaným zvukům. Naslouchat se je, pokud chceme, musíme učit sami. Je neděle ráno, zdánlivě ticho, ale pokoj, ve kterém sedím, zřetelně hraje – tlumeně slyším vítr pohybující venku nějakým předmětem, lehce duní kroky nade mnou, až ke mně doléhají vzdálené hlasy z chodby, startuje auto na cestě, slyším vrčení lednice, zní tikot hodin, horká voda stoupá v trubkách topení, praská dřevo parket nebo nábytku, pak vše jak na povel utichá, aby se postupně vrátilo v jiných variantách, v jiném sledu, v jiné struktuře, v nových kvalitách. Obyčejné nedělní ráno, klapání klávesnice počítače, oddychování psa, poposedavé vrzání autora těchto řádků, který ještě obohatí poměňující se bezděčné zvukové dění o zvuky doprovázející spaření, slití a popíjení čaje. I když je to jen banální, ničím výjimečná chvíle, je to ráno, které má svou barvu a tvar, podobně, ale ne stejně, jako každé další ráno nebo večer. Každá chvíle má svou charakteristiku světelnou, vizuální, duchovní, obsahovou apod., ale taky zvukovou. Umět vnímat a hodnotit skutečnost z pohledu komplexnosti každé chvíle, je umění, které má své neopominutelné nároky, ale taky nám vynaloženou námahu může několikanásobně vrátit.
I když k tichu často utíkáme nebo k němu alespoň směřujeme, úplné ticho, jak víme, není, vždy nás nějaké zvuky doprovází. Dáváme přednost těm přírodním jako je například klokot tekoucí vody, svist větru, klapání čapích zobáků, kvákání žab atd., ty nám ticho nenarušují, naopak podtrhují jeho výjimečnost. Ale také můžeme rozumět městské dynamické hlukové mase tvořené pokřikem a hovorem lidí, hlukem motorů aut, klaksonů a hlavně zvukem z různých blíže neidentifikovatelných činností a úkonů stále se někde a někdy odehrávajících. Stejně tak můžeme vyhledávat zvuky charakteristické pro různá zvláštní prostředí, zvuky bizarních dějů nebo zvuky, které nás fascinují, aniž bychom potřebovali zjišťovat, k čemu se vztahují. Ticho je relativní pojem a má pro nás různý význam. Jak rozdílně působí taková chvíle ticha mezi okamžiky přesycené hlukem a chvíle ticha, která se stává neskutečně dlouhou v nějaké prekérní situaci. Nebo srovnejme ticho před koncertem a hned po jeho skončení. Ono to ticho je víceméně stále stejné, jen my do něj nevědomě vkládáme své různé významy, které se v kulturně historickém vývoji stávají normou. Ticho, ale i zvuky a tóny záměrně stavíme do různých souvislostí, aby nám vyjevily své kvality, respektive abychom my jim mohli dávat a také si v nich číst jejich smysl. Souvislosti, konstelace a aranžmá celé situace je pro proces, jakým způsobem vnímáme ticho a zvuk, to podstatné.
Zvuk se dá posílat na libovolné vzdálenosti. Je to zcela běžné, nijak se nad tím nepodivujeme, hudbu si převážíme nebo posíláme navzájem, ať už ve formě desek nebo mp3. Ale možná je to pro někoho stále ohromující skutečnost, že můžeme sbalit zvuk kokrhajícího kouhouta na dvorku, tedy jeho záznam, do úhledného balíčku a odeslat jej na druhý konce světa, aby zazněl stejně jako v místě svého původu. To je tajemství vztahu zvuku a jeho jedinečného zdroje, které nás v globalizované době vrací znovu k jeho podstatě. Marcel Duchamp téměř před sto roky zazátkoval skleněnou láhev se vzduchem Paříže a jako své ready made ji převezl do Spojených států. Umělci přenášeli kameny, půdu, slévali vody vzdálených si řek… My můžeme dnes posílat zakonzervované zvuky do binárních kódů na jakékoli místo na světě, můžeme ty zvuky jen nosit při sobě a můžeme je nechat znít. Ivan Palacký mi psal o jednom projektu, na kterém se podílel. Podle něho si účastníci v Brně a ve Vídni přeposílali právě probíhající zvuky obou měst. V Brně mělo veřejně znít kus Vídně a ve Vídni kus Brna současně. Bude-li čtenář chtít, může si pustit na nádraží poblíž svého bydliště a patřičně nahlas zvukový záznam jedoucího vlaku pořízený na nádraží La Grange u Chicaga nebo se procházet se sluchátky na uších po svém městě a poslouchat při chůzi zvuky nahrané v centru Chicaga. Oba záznamy jsou k použití v odkazech pod textem… Zvukový záznam na rozdíl od obrazového a videozáznamu je výjimečný v tom, že je ve své podstatě pořád oním původním zvukem, téměř nijak neredukovaným, nepřeměněným v jinou realitu…. Zvuky jen neposloucháme, ale taky zvažujeme jejich souvislosti, které se dají demonstrovat, zdůraznit nebo převracet a vytvářet nově. Oboje nás vede k přemýšlení, hodnocení, k novému poznání a uvědomění.
V loňském roce jsme si na mnoha místech včetně Česka připomenuli sté výročí vydání manifestu Umění hluku Luigiho Russola, zvuky odvozené z lidské řeči jsou představovány na výstavě k poctě výročí stého narození Jiřího Koláře „Vy troubo!“ v Hradci nad Moravicí, kousek od Opavy. Texty, které málo říkají, ale odehrávají se především skrze svou zvukovou hodnotu patří Ladislavu Novákovi, Josefu Hiršalovi a Bohumile Grögerové, Vojmíru Vokolkovi, Jaromíru Typltovi a Pavlu Novotnému. Prostředí zvuků a terénních nahrávek „vystavuje“ Petr Ferenc jako svou novou kompozici objednanou stanicí Vltava Českého rozhlasu a v neposlední řadě Filip Cenek na výstavě představuje svou novou zvukovou koláž. Nedávno jsme zorgnizovali festival HearMe! věnovaný zvukům, jiné hudbě i tichu, blíží se Expozice nové hudby v Brně, stále probíhají na různých místech koncerty současného zvukového umění. Ředitel Slezského zemského muzea schválil pro vznikající centrum nových médií v Opavě koncepci zahrnující potřebu mapovat zvukový obraz města a regionu jako významnou součást dokumentace současnosti… Situace se mění, je značně odlišná od té před dvaceti, třiceti roky I samotný zvuk, jeho problematika a zvukové umění se u nás pomalu stěhují ze sklepení na denní světlo.
