Next Phase: Underneath
Vlastní náklad (https://www.pavelzlamal.com)
Narozdíl od pojmu „underground“, který je v hudební hantýrce už pohodlně zabydlen a je zatěžkán mnohými kulturními konotacemi, anglický výraz „underneath“, který si brněnská formace Next Phase zvolila za název svého nového alba, působí čerstvě a uhlazeně. I přes řadu podobných asociací, které sebou toto slovo přináší (namátkou „vespod“ či „pod obalem“), však disponuje jedním významem, který tento výraz ozvláštňuje: „nitro“. A právě touhou dostat se pod povrch a dobrat se nitra (především po hudební stránce) se vyznačuje toto debutové album čtveřice muzikantů pohybujících se na pomezí moderního jazzu, soudobé vážné hudby a skupinové improvizace.
Struktura alba rovněž koresponduje s touto snahou rozevřít slupku hudebních klišé a postupů, které sice jazz jako žánr pomáhají identifikovat, ale jeho skutečnou esenci ponechávají netknutou. Ta totiž, pokud ji lze vůbec uchopit, spočívá v něčem zcela jiném. Jak sám saxofonista, basklarinetista a frontman kapely Pavel Zlámal uvádí: „Těžíme z myšlenkové otevřenosti hráčů a neortodoxního pojetí jazzového odkazu.“ Namísto panoramatického vhledu do historie jazzu se dočkáme spíše několika pečlivě vybraných skulinek, které si zaslouží pozornost právě pro svou výjimečnost oproti zbytku. Zlámala doprovázejí kontrabasista Juraj Valenčík, bubeník Vladimír Třebický a klavírista Peter Graham, který je jinak známější jako skladatel.
Next Phase se klišé nutně nevyhýbají, jsou si jich dobře vědomi a při své hře se na ně odkazují. Co však kapelu činí jedinečnou, je to, že v jejím podání je každý tón podroben introspekci. Jakýkoliv vzniklý zvuk je obratem reflektován dalšími zvuky nebo funguje jako hudební podnět pro další hráče. Synergie kapely tak doznává svého významu a je obdivuhodné, že všechen materiál na albu je produktem společné improvizace. Navíc to, že album stojí na pomezí jazzu a současné vážné hudby, která chápe improvizaci v mnohem širším pojetí než v tom jazzovém, dodává albu na plasticitě a originalitě.
Překvapení se dostaví hned, jakmile jazzový posluchač nahlédne na seznam skladeb a zjistí, že se jich na album vměstnalo neuvěřitelných 16! Ty se dramaticky liší svou délkou: od ani ne minutové hrátky Říkadlo po dvacetiminutový opus La suite en dodekadence. Úvodní skladba Manifest zběsilými bebopovými sóly na saxofon a piano sice naznačí albu určitý směr, zacyklenost melodického tématu a jeho postupná dekonstrukce ve Zlámalově podání však ironicky zavrhuje jakoukoliv další spolehlivou klasifikaci. Titulní skladba Underneath se kradmým krokem rovnoměrného groovu kontrabasu prodírá skrz houštinu souzvuků ostatních nástrojů a nakonec se rozplyne pod polyrytmy stvořenými inteligentní souhrou bicích a piana. Dvacetiminutová La suite en dodekadence provede posluchače několika polohami: ztřeštěnou bebopovou pasáží, rozverným groovem a nakonec tesknou odpočinkovou baladou hranou na piano podpořenou táhlými tóny hranými smyčcem na kontrabas a záludnými melodiemi basklarinetu. Skladby Orbit a Back to Orbit zase příjemně osvěží zvukem vibrafonu a vůbec svým minimalistickým zpracováním.
Hudba Next Phase zajisté připomene kdekomu free-jazzové experimentátory Dona Cherryho, Dona Ellise, Ornette Colemana, ale i současnější tria Medeski, Martin a Wood nebo Bad Plus. V našich jazzových vodách lze však jen stěží najít jejich předchůdce. O to větší pozornost si toto samorostlé těleso razící si svou cestu českou hudební scénou zaslouží.
