Australan Nick Cave je rozkročen mezi několika póly. Působí jako ztělesnění „tradičních hodnot“ rockového písničkářství, zároveň ale není retro. Opakovaně připomíná kořeny své hudby, třeba blues, ale nesnaží se je uctivě oživovat. Zkoumání způsobů, kterak propojit slova s hudbou u něj vedou někdy do romantických poloh, na hranu recitace, nebo naopak k divokým výlevům. Jeho Where The Wild Roses Grow s Kylie Minogue do omrzení rotuje na komerčních rozhlasových stanicích, ani v takzvaně zralejším věku se ovšem nebojí obalit písně extrémně zkreslenými zvuky a rozvíjet dlouhé litanie nad jedním úporně opakovaným akordem.
O pozoruhodnostech Caveovy hudby se toho již napsalo mnoho (je mu věnován i minimálně jeden akademický sborník). Rozsahem skromnější, ale podobně zajímavý je jeho vztah k filmu, kde narazíme na rozmanité linie. Sám sebe označuje za nadšeného diváka. „Je to pro mě umělecká forma, u níž nemusím přemýšlet. Rád se nechám manipulovat tím, co vidím,“ řekl v jednom rozhovoru. A filmaři mají na oplátku rádi Nicka Cavea. Podobně jako duet o divokých růžích si filmový průmysl zamiloval některé další Caveovy písně: animovaný Shrek si stýská při People Ain’t No Good, teenageři jsou opakovaně masakrování za zvuku Red Right Hand v sérii Scream, O Children našla cestu k Harrymu Potterovi. Celoživotně ale Nick Cave flirtuje s filmem i v jeho méně komerčních podobách. Jedním z prvních filmových zářezů byl v roce 1983 film Die Stadt Heinera Mühlenbrocka, v nichž Caveovy písně propojují osudy postav. Důkladně, hned trojitě se Cave zapojil do filmu svého australského krajana Johna Hillcoata Ghosts… of the Civil Dead z roku 1988. Společně s tehdejšími členy svých Bad Seeds Blixou Bargeldem a Mickem Harveym složil a natočil k brutálnímu vězeňskému dramatu soundtrack a sám si v něm zahrál roli maniakálního vězně Maynarda. Podílel se i na scénáři, ovšem sám tvrdí, že z jeho práce zůstalo ve výsledku poměrně málo.
O tři roky později se Cave opět objevil před kamerou, tentokrát vyzdobený natupírovanými odbarvenými vlasy a bílým oblekem coby Freak Storm ve filmu Johnny Suede, s rovněž elegantně načesaným Bradem Pittem v titulní roli. V roce 1997 si ještě jednou zahrál – ve filmu Rhinoceros Hunting in Budapest Michaela Haussmana. Hrát někoho jiného ovšem Caveovi nikdy nešlo, což si sám uvědomoval: „Vždy, když jsem někoho hrál, nenáviděl jsem to. Udělal jsem to třikrát a ty zážitky i výsledné filmy byly pokaždé horší a horší. Prostě neumím hrát. Všichni věděli, že se pouštím do špatného oboru.“
Místo toho se opakovaně vrací k psaní scénářů, které mu zjevně jde lehce, dokonce snadněji než psaní písní, k jejichž finálnímu tvaru se propracovává zdlouhavě. „Myslím, že scénáře píšu tak rychle, protože necítím zodpovědnost za to, co píšu. Cítím, že píšu pro někoho jiného, a to mě neuvěřitelně osvobozuje.“ Skoro dvacet let po Ghosts… of the Civil Dead se opět dal do party s Johnem Hillcoatem a napsal scénář k „australskému westernu“ The Proposition – tentokrát byl scénáristou sám a výsledek odpovídá jeho představám. Dvojice si spolupráci zopakovala o pár let později na filmu Země bez zákona z dob americké prohibice. Již několik let se píše o Caveovi jako scénáristovi nové verze duchařsky-akčního filmu Vrána, hotov je i jeho scénář nazvaný podle písně Leonarda Cohena The Death of a Ladies Man. K tomu připočtěme rozrůstající se řádku původních soundtracků, na nichž v poslední době spolupracuje s Warrenem Ellisem, spoluhráčem z Bad Seeds a aktuálně zřejmě hlavním ponoukačem ke zvukovým experimentům. Ti dva jsou podepsání například pod hudbou k Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem či k Cestě.
Nejslavnějším Caveovým filmovým zářezem je koncert, který odehrál ve filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem. V této klíčové kulturní položce všech romantických intelektuálů (přinejmenším jisté generace) vylaďuje hudba Cavea a The Bad Seeds to správné prostředí pro setkání bývalé cirkusové akrobatky s bývalým andělem. Ovšem muzikanti tu nejsou jen křovím, ale jsou vtahováni do děje jednak zvídavou kamerou šmejdící kolem nich, jednak druhým z andělů, jenž neviděn obchází na pódiu a šmíruje zpěvákovy myšlenky.
Navzdory nechuti k hraní jiných postav je Nicku Caveovi před kamerou nejspíš dobře a právě slavná scéna z Nebe nad Berlínem může být tak trochu klíčem k pochopení. Jak ukázal v nedávném dokumentu 20 000 dní na Zemi, je Cave před kamerou rád sám sebou, ale toto bytí zahrnuje tu větší, tu menší dávku divadelní pózy. Stejně jako na koncertech vlastně hraje, aniž by se proměňoval v nějakou postavu. Takové prolínání dokumentárnosti se stylizací můžeme čekat i od nejnovějšího caveovského titulu, který do kin dorazí 8. září. Andrew Dominik, režisér Zabití Jesseho Jamese, natočil film One More Time With Feeling jako koncertní prezentaci nového alba Skeleton Tree a zároveň jako pohled do zákulisí jeho vzniku i do soukromí zpěváka včetně tragických událostí, kterého v té době postihly. Film je natočen černobíle a ve 3D, což hranici mezi věrností realitě a uměleckou expresí posouvá. “Nesnáším to zatracený 3D,” řekl prý Cave režisérovi, když s nápadem přišel. Nechal se přesvědčit odkazem na historické stereoskopické obrázky – dávné předchůdce dnešních prostorových iluzí. Film má podle Dominika připomínat oživování a rozhýbávání zašlých fotek. V České republice bude film promítán v síti kin a zdejší publikum tak bude moci pověřit, jak Cave bude hrát Cavea. https://www.vicnezfilm.cz/nick-cave–one-more-time-with-feeling-p400.html