Nigel Coombes & Steve Beresford: White String´s Attached
Emanem (www.emanemdisc.com)
Anglický pianista Steve Beresford (1950) hned od počátku své kariéry proslul jako dvojdomý hudebník: na jedné straně absolutní extrémista, na straně druhé nostalgik, perziflující notoricky známé cajdáky (přesnější jeho profil najdete v prvním díle Světa jiné hudby na stranách 94 – 97), čímž chce „proniknout k masám“. Připočtěte k tomu nejrůznější extravagance od hry špičkou nosu na klávesnici nebo výroky jako „nenávidím umění“ nebo že svojí obapolnou hrou provádí v myšlení širokého publika „pozvolnou diverzi“ po sebeironii a vůbec smysl pro anglický humor. S houslistou Nigelem Coombesem se potkali někdy v polovině sedmdesátých let napřed při nahrávání LP Teatime, ale pak především ve formaci Three + Four Pullovers a jejich občasná setkávání korunuje album Two to Tangle z roku 1997. To vše na Emanemu; výjimkou je právě deska White String´s Attached, nahraná v roce 1979 při performanci London Musicians Collective a původně vydaná o rok později na Bead Records. K těmto nahrávkám se nyní vrátil Martin Davidson a vydal je na svém Emanemu; CD však obohatil nejen o více než dvanáctiminutový sólový exkurz houslisty, ale zkompletoval i třetí část vystoupení dvojice o celou třetinu (na téměř osmnáct minut). A tento záznam (nyní v celistvém znění 74:55 minut) náleží k nejpozoruhodnějším projevům dvojice. Sám Coombes v původním doprovodném textu k albu se odvolává na Beethovenova traumata při pokusech uvést do přístojného spřežení dva inkriminované nástroje a dodává, že jeho projev s Beresfordem někdy působí, jako by se vzájemně nenáviděli. Tak jednoduché to samozřejmě není. Oba hudebníci se prohánějí po nivách svých předsevzatých improvizací zcela bezostyšně, vybíhají společně, probíhají sobě navzdory, probíjejí se, obstupují, vybočují, slalomují, přebírají si role, zadýchávají se, rochají se v pozdržovánkách, vzájemně se kvízují (tak jak teď navážeš?), podněcují se, prchají před sebou a svůj běh hnedle (po)zastavují, rozšifrovávají nabízející se šance, bezpřestávkově sublimují do nejrůznějších poloh od rozparáděnosti do triumfálnosti, od ranaření do drtivosti, notují si nebo na sebe neočekávaně vybafnou, melodizují i se odmelodizovávají, zameditují si, šňořivě si zahračičkaří, aby vše prosmyčcovali a zaklávesňovali. Tedy zmatek? Ani náhodou! To celé výtlučně hromaděné, vzryčně pospěšné, proryvně úskočné nebo rozmarně lehárné koketování, proměňující ráz na ráz prakticky všecko, rytmus, intenzitu, náladu, působící jako sprškový apríl s bouřlivými přeháňkami, má svůj vnitřní řád. Vše je totiž do mrtě protémované, protěsňované záskočnou změnou, číhající za nejbližším rohem, kdy muzikanti neustále nacházejí nová a nová východiska, rozborkové neobeznámosti, které svornostně rozkotají, zarozmíškují, rozjíveně zahudlí, zapreludují, zrapidní, zbohabojní od zákrutů až do dálniční jednolitosti, takže výsledkem je improvizační hájemství, ve kterém se oba protoulávají tajenkově, záskočně, procítěně, perlivě, vymítavě, trousivě, (pro)následují se, obrubňují. Nemíní šokovat, všechny jejich prolínačky, rozměňovačky a vzájemné překvapovačky a vydražďování (ve druhé pasáži dokonce se zaptáčněním, tedy se zacvrlikáním ptáků), působí samozřejmě, téměř samohybně, ústrojně. Coombes osamocen tuto předsevzatou linku vstřícnostně podrží, střídá smyčec s probrnkáváním, proluzuje se i propilovává, přičemž výrazně akcentuje určité body, oponuje sám sobě, vyštěkává, je hloubavě objímavý i zmelodizovaně rozšafný, nutkavě vnutivý i škvířivě koumavý.
Po tolika letech – a dopovaná reedice White String´s Attached působí zcela současně, vlastně nadčasově, vzrušená souhra Coombese a Beresforda možná více působí na dnešní než tehdejší posluchače (jak se posunulo vnímání druhdy málo chápané svobodné improvizace). Eugene Chadbourne nad albem napsal, že nezasvěcenému může připadat spíše jako kompozice Charlese Ivese nežli soubor improvizací. Věřte mi – něco na tom je.
