„Aspekty věcí, které jsou pro nás nejpodstatnější, jsou ukryty kvůli své jednoduchosti a všednosti. (Nejsme schopni si všimnout něčeho, co máme stále na očích.) Samotná příčina jeho bádání člověka vůbec nezaujme.“
Recenzi posledního alba švýcarské skupiny kolem skladatele Nika Bärtsche začínám stejně jako on svou předmluvu k němu – citací Rakouského filosofa Ludwiga Wittgensteina. Pro Bärtschovu hudbu je totiž natolik výstižná, že ji tu snad ani nejde neuvést. Rezonovala mi v uších pokaždé, když jsem Llyriu poslouchal.
Možná v tom sehrála roli i místa, kde jsem ji poslouchal, ale čím dál víc jsem si uvědomoval, že hudba je do velké míry přírodní úkazem. Pochází z přírody stejně jako její tvůrci, kteří ve své podstatě od počátku imitují dokonalost zvuků, jimiž nás svět kolem nás obdařil a nechávají se inspirovat jejím nevyčerpatelným repertoárem, často aniž by si toho byli vědomi – právě o tom mluví Wittgenstein. Tato „naturalita“ je tím patrnější, čím je hudba surrealističtější, tedy vycházející z autorova podvědomí a čím méně se dbá na to, aby plnila určité funkce (jako u taneční či komerční hudby). Pak je možno se na ni dívat jako na krajinu – což ve svých recenzích činím často, neb rejstřík našich vizuálních vjemů je zdaleka nejširší a zároveň jsou jednotlivé vjemy zřejmě nejobjektivněji popsatelné a přenositelné (ač krajinu jako celek vnímá každý jinak). Snažím se zrekonstruovat reliéf krajiny, či scenérii, kterou při poslechu daného alba vidím, případně i příběh, který se v ní odehrává.
V případě Llyriy mi vyšel vstříc fotograf Jean-Guy Lathuilière, jenž pro obal alba zachytil zvláštní výjev – hořící strukturu, z níž do potemnělé, studené krajiny šlehají plameny a létají jiskry… v dálce, těsně nad obzorem svíti skrze prosklené mraky měsíc. Na první pohled může také evokovat sopečnou erupci či gejzír lávy. Taková je i Bärtschova hudba. Silně ovlivněn minimalismem a budhismem, staví svou krajinu pozvolna, zrnko po zrnku, kámen po kameni, kapku po kapce – v duchu svého hesla „askezí k extázi“. Většina skladeb začíná nenápadným (ale nápaditým) rytmickým motivem, který se postupně rozvíjí a nabaluje na sebe další elementy. V této krajině kolem sebe na první pohled nevidíte nic, z čeho by se Vám zatajil dech, avšak cítíte, jak se Vám jemně třese půda pod nohama. A to je na Bärtschově hudbě právě pozoruhodné. Vše se děje přirozeně – zdánlivě lineárně a předvídatelně, při velmi pozvolné gradaci však přichází čekání nečekaného – touto cestou Bärtsch buduje všudypřítomný pocit tenze, který ocení jen trpělivý posluchač (i proto je Bärtschova hudba tolik populární v Japonsku).
První skladba, modul 48, připomíná oceán, který se při pohledu na lehce zčeřenou vodní hladinu jeví klidným, ale jak se posluchač postupně ponořuje do jeho hlubin, zjišťuje, že vše podstatné se odehrává teprve zde – neviditelné harmonické proudy, jenž celou masou hýbají a hemžení různorodých organismů, které se jen mihnou před očima v úzkých paprscích světla deroucích se do modré tmy. Netrpělivý či nesoustředěný posluchač zůstane stát na břehu. Bude chvíli sledovat, kterak se hladina pozvolna mění a poté odejde. Ten, kdo umí přečkat ticho před bouří a a ponořit se do něj, dočká se několika zajímavých rytmických i harmonických bouří a erupcí.
Llyria je opět plná matoucích rytmických hlavolamů, náhlých změn dalších rafinovaných postupů, které jsou pro Bärtschovu hudbu rovněž typické. V angličtině pro to existuje přiléhavé adjektivum quirky, které v češtině nemá přesný ekvivalent (něco mezi podivný/bizarní a nepředvídatelný/překvapivý). Nejpatrnější příklad na tomto albu naleznete v modulu 47. Ve skutečnosti jde často o poměrně jednoduché rytmické přesmyčky a skoky, jen se je nesmíte snažit spočítat a napěchovat do klasických taktů. Při jejich stavbě jsou leckdy záměrně ignorovány a zaměňovány tradiční úlohy rytmických a melodických nástrojů. Kouzlo zmíněného spočívá nejen v precizní interpretaci, disciplinovanosti (jež je Švýcarům vlastní) a sehranosti kapely. Bärtsch v předmluvě vyzdvihuje především intuitivnost, až telepatii, která se v kapele vyvinula během 25 let společného hraní a nyní připomíná mraveniště, v kterém nikdo nemluví, přesto všichni dobře vědí, co a kdy mají dělat. Esenciální je ale také Bärtschův unikátní kompoziční styl, o němž již byla řeč. Jistě se časem najde mnoho skupin, které se jej pokusí jít podobnou cestou, ale zvuk a výraz RONINu je natolik originální a specifický, že i kdyby uspěli v kompoziční i interpretační fázi, půjde jen o velmi nápadnou imitaci. V tomto bodě mi Bärtschova tvorba evokuje dílo Yvese Kleina, ať už jde o jeho minimalistické obrazy či hudební kompozice, jimiž předběhl i takové guru jako je La Monte Young či John Cage. Dnes již může kdokoli pomalovat plátno monochromaticky se zachováním dokonalého barevného pigmentu za použití syntetické pryskyřice, Klein byl ale prvním, koho to napadlo. Navíc si tuto technologii zapatentoval a „svou“ barvu zaregistroval jako International Klein Blue (IKB). Hudba ani kompoziční postupy se patentovat nedají, ale můžou být natolik specifické, že jejich napodobeniny budou snadno odhalitelné.
Bärtsch dlouhodobě dokazuje, že i z minimalismu se dají najít nové cesty vedoucí k takovým žánrům, jako je jazz a funk. Sám svou cestu nazývá „ritual groove“ či „zen funk“. Na groovu dnes sice staví svou hudbu každý druhý, avšak Bärtsch rozebírá groove na jednotlivé molekuly a někdy až atomy. Poté ho rekonstruuje a pod drobnohledem zkoumá, z čeho vyrůstá, kam směřuje, přesně v duchu Wittgensteinových slov. Je zajímavé se těchto experimentů účastnit, ať už naživo, či ex-post, při poslechu studiové nahrávky. Občas však mám obavu, že tuto zálibu se mnou budou sdílet především muzikanti či skladatelé, zatímco ostatním posluchačům, kteří nemají zájem zkoumat dopodrobna řemeslné aspekty hudební tvorby, může toto pitvání přijít bezvýznamné a samoúčelné. Poslední dvě alba, Holon a Llyria, nicméně vychází vstříc i tomuto druhu publika – v kontextu Bärtschovy tvorby jsou rozhodně nejvyváženější a nejstravitelnější.