„Pro mne je nejdůležitější věcí jít ven a žít naplno skutečný život. A tady sbírám krmivo pro mé skladby,“ říká Nina C. Young, americká skladatelka, žijící v New Yorku. Tato třicetiletá tvůrkyně pak ještě dodává: „Naše tělo a mysl tvoří komplexní systém smyslového vnímání, díky kterému můžu naplno absorbovat a zpracovávat naši životní každodennost a proměnlivé prostředí. Tam se skrývá tolik fascinujících prvků a událostí, z nichž i ty nejmenší okamžiky a podněty mohou být obrovskou inspirací. Záleží už jen na mně, zda a jak tento mikrokosmos krásy rozvinu do něčeho zásadního.“
Nina C.Young v současné době dokončuje doktorské studium na Columbijské univerzitě, kde jsou jejími pedagogy Fred Lerdahl, George Lewis, Georg Friedrich Haas a Brad Garton. Získala stipendium Nadace Charlese Ivese při Americké akademii umění a literatury, aktivně se podílí na činnosti Columbia Computer Music Centre, kde také vyučuje elektronickou hudbu. Skládá nejen koncertní hudbu, ale také pro divadlo, film a tanec. Je generální manažerkou vydavatelství APNM (Asociace pro podporu Nové hudby).
Je těžké pro ni jako ženu prosadit se v převážně mužském světě umění, a nebo se již tato scéna nemusí rozlišovat genderově? „Jedná se stále o velmi citlivé téma,“ odpovídá mi Nina. „Sama za sebe mám ale takový požehnaný pocit, že jsem se v tomto světě avantgardy necítila nepříjemně, nebyla jsem nijak omezována. Nicméně ve vlastní pedagogické práci se snažím studentkám vštípit pocit, že jsou stejně dobré jako jejich mužští kolegové a mají stejnou příležitost uspět.“
Nina C.Young se sice narodila již jako Američanka, ale ukrajinsko-ruským rodičům, a ještě k tomu nehudebníkům. Vyrůstala ve městě Nyack (stát New York). Naštěstí měli doma klavír, na který se Nina sama naučila hrát, stejně tak již v sedmi znala noty. V deseti šla do houslí, do té doby byla opravdu jen samoukem. Ke konci středoškolského studia (technického rázu) se jako houslistka zúčastnila Bowdoin Summer Music Festival a dostala se do kontaktu se studenty konzervatoří. Potkala se také se živými skladateli, a ona se tak rozhodla věnovat profesionálně hudbě. „Vyrazilo mi to dech,“ dodává Nina. „Může to znít hloupě, ale já jsem do té doby ani nevěděla, že lidé stále vážnou hudbu aktivně píší! Myslela jsem si, že klasická hudba je záležitostí už jen mrtvých skladatelů.“ V roce 2011 natrvalo zakotvila v New Yorku již jako hudební tvůrkyně a experimentátorka. „Jeden z mých největších zážitků byla účast na výzkumné práci v Tanglewood Music Center v létě loňského roku,“ svěřuje se mi. „Bylo to osmitýdenní intenzivní ponoření se do hudebního nebe, a kompletně to proměnilo můj život. Hudba tu najednou dostala větší smysl a také jsem zjistila, že se mi najednou snadněji skládá. Hudba ze mne začala tryskat.“
Na otázku, jaká je její stěžejní inspirace, skladatelka odpovídá: „Sice mám spoustu zdrojů pro svou tvorbu, ale vždycky musím najít to jedno jediné semínko, ze kterého pak všechno vzklíčí. Takovým semínkem může být externí zvuk, který jsem katalogizovala, ať už je to třeba hudební tón, přírodní, průmyslový nebo mechanický zvuk a podobně, ale taky to může být slovo, myšlenka, text, přírodní jev, emoce, koncept. V poslední době jsem pracovala hodně s časem, se vztahem k němu. Jak je zážitek z poslechu ovlivněn časem? Co se stane, když slyšíme hudbu znovu a znovu? Jakou informací je pro naše pojetí hudební formy plynutí času? A jak se promítají do hudby vzpomínky na minulost a naše nynější zkušenosti? Moje expresivní úmysly se samozřejmě kus od kusu liší, ale pro mne je nejdůležitější, aby byl posluchač vtažen do mé hudby hned od počátku.“
A jak vypadá proces tvorby nového hudebního díla? „Trávím spoustu času přemítáním nad kompozicí, než vůbec začnu psát. Tento proces zahrnuje budování zvukové krajiny v mém mozku, náčrtky na kousky papíru, ať jsem zrovna kdekoliv, poetické koncepty a podobně. Když pak najdu to semínko, proces tvorby se zrychluje. Dosahuji dokonce takového stavu, že zažívám jakýsi umělecký průtok – hudba se píše a formuje sama! Obvykle ale začínám s kompozičním plánem a rámcem. Postupem času, jak píšu, si uvědomuji často, že hudba je někde mimo, na jiných místech. Ohýbám tedy rámec, jak si to hudba vyžaduje. Je také důležité si uvědomit, že nepíšu lineárně – komponuji sekce, které pak různě sestavuji, přeskládávám, rozšiřuji, smlouvám s nimi. Každý kousíček vlastně masíruji a obrábím a hnětu, dokud mi tam nezapadne jako kamínek do mozaiky.“
Podivoval jsem se nad tím, že Nina C.Young ještě nevydala žádné vlastní profilové album. „Už na tom začínám dělat. Jsem právě v první fázi realizace. Domlouvám se s několika soubory a mám i několik zvukových inženýrů, kteří přislíbili spolupráci. Vstoupila jsem také v jednání s několika vydavatelstvími a distributory. Je to velmi vzrušující, a zároveň poněkud skličující.“
Mezi její poslední díla patří Come Closer pro housle a klavír, Seamus pro klavír a Basoon Concerto pro sólistu Brada Ballietta a Metropolis Ensemble. Ke kompozici Traced Upon Cinders pro 13 hudebníků (flétna, klarinet, lesní roh, trubka, bastrombón, bicí, piano, 8-strunná elektrická kytara, dvoje housle, viola, violoncello a kontrabas), napsaný na tělo souboru Either/Or, autorka říká: „Je to kus, postavený na mém starším sextetu pro bicí, nazvaném Etched In Sand. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě chodila na břeh moře a trávila hodiny a hodiny času kreslením různých obrázků a vzorů do mokrého písku na rozhraní pláže a moře. Se sluncem v zádech jsem pozorovala, jak příliv pohlcoval obrázky a připomínal tak plynutí času – moje celodenní práce nenávratně mizela a vše se měnilo opět v čisté plátno. Nyní jako dospělá a jako tvůrce se pokouším tyhle momentky z dětství vybavit, společně s těmi obrázky v písku, jaké měly vlastně smysl a význam? Ale čas to všechno narušil, jsou jen popelem hořících momentů…“ Další skladbu Fata Morgana pro symfonický dechový orchestr také zpracovala i pro velký symfonický orchestr. Tento imaginativní hudební svět v ostrém střetu člověku s přírodou, kdy skladba vrcholí dominantním zvukem tonutí, byl premiérován 29. června ve městě Lenox (Massachusetts) členy tamního progresivního Tanglewood Music Center. Nina C.Young napsala a premiérovala též první část pětidílné kompozice pro piano a elektroniku Metal Works, jež bude kompletně dokončena v příštím roce. „Každá část čerpá inspiraci z konceptu kovu, ať už vědeckého, poetického či historického,“ vysvětluje skladatelka. „Při přípravě prvního partu jsem strávila nějaký čas sbíráním kovových zvuků v průmyslovém prostředí a hlubokým poslechem perkusivních a rezonančních aspektů kovových předmětů. Klavír s těsně vinutými kovovými strunami se stal rezonanční dutinou, ve které jsem mohla pak zkoumat takové pojmy, jako lesk, vibrace, kroucení a koroze a převádět je do zvukového média.“ Pro Nouvel Ensemble Moderne byla komponována skladba Vestigia Flammae pro 15 hudebníků, již také premiéroval 21. listopadu v Montrealu. „To je pravděpodobně moje nejosobnější, nejintimnější a nejemocionálnější dílo,“ prohlásila autorka.
Začaly ji také lákat vokální kompozice. Na rok 2016 je plánováno uvedení písňového cyklu pro baryton a piano s titulem Endurance. Vokálního partu by se měl ujmout David Tinervia (jinak specialista na Bachovy kantáty) a cyklus je psán k příležitosti 100. výročí legendární Transarktické expedice britského polárního badatele Ernesta Shackletona (loď, na které se plavili, se jmenovala právě Endurance).
Ovšem co je nejvíc netrpělivě očekáváno hudební veřejností ve Spojených státech (a nejen tam), je zatím bezejmenná kantáta pro bas (toho by se měl ujmout Andrew Munn), smíšený sbor, komorní soubor a interaktivní zvukové sochy na téma antropocén. Jde o poměrně nový geochronologický termín, jenž označuje období, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém, a tudíž se projevuje jako další významné geologické období. S touto myšlenkou přišel geochemik Paul Crutzen, nositel Nobelovy ceny. Nezodpovězenou otázkou zůstává nadále datování antropocénu – zda začíná v 18. století zrodem tzv. průmyslové revoluce, nebo již dokonce před 8 tisíci lety s počátkem zemědělství. Řeší se také to, zda bude samostatnou geologickou periodou, nahrazující dokonce dosavadní holocén, či jen jeho součástí, byť nejvýznamnější. „K sólovému basovému zpěvu stavím tři zpěvačky plus sbor ve stylu řeckého chóru, komorní ansámbl bude čítat 10-15 hráčů, budou tam hrát výraznou roli elektronika a zvukové objekty, skulptury,“ doplňuje Nina C.Young. „Textem kantáty je výňatek z pojednání italského geologa Antonia Stoppaniho z roku 1873 Corso di Geologia, smíchaný s výběrem aktuálních událostí, moderních učených debat a vůbec projevů dnešní sociálně-mediální kultury, která odkazují na problematiku antropocénu. Významným prvkem bude interaktivní instalace, jež bude představovat zvukovou a vizuální stopu geologického času, transformovaného do období antropocénu. Sochy budou instalovány již tři týdny před premiérou – návštěvníci s těmi plastikami budou komunikovat, ovlivňovat tvorbu signálu, který nepřetržitě produkují. Při koncertě a po něm, což bude reprezentovat nástup antropocénu, bude povrch plastiky reagovat na lidský vliv stále intenzivněji a intenzivněji, což umožní účastníkům zažít vizuální a zvukový ekvivalent k lidskému vlivu na budoucí geologické vrstvy Země.“
Zatím vezměte zavděk tímto částečným portfoliem:
