Salvatore Sciarrino v pražském DOX+.
Ostravské centrum nové hudby již posedmé přineslo soustředěný pohled na specifický hudební projev – a popáté zaměřený na konkrétního skladatele. Ve své dosavadní „pražské sérii“ koncertů v prostoru DOX+ od roku 2018 postupně zpřítomnilo tvorbu Mortona Feldmana, Iannise Xenakise, Bernharda Langa a Frederica Rzewského, vedle dvou večerů šířeji zastoupené tvorby. Program 21. listopadu pak nabídl dynamicky uměřený, ale dramaturgicky a interpretačně neméně nekompromisní program nejhranějšího italského skladatele současnosti Salvatore Sciarrina (a pod symbolem „plus“ v názvu Zásadní Sciarrino+ se skrýval Luigi Nono). Jak je ve formátu „zásadních“ koncertů běžné, zazněl výběr z jeho tvorby, v tomto případě od počátku 80. let do roku 2003. A ihned bylo zřejmé, že se již od počátku jasně vyznačovala osobitými prvky vytvářejícími to, co bylo pojmenováno jako „akustické divadlo nočních zvuků“.
Sciarrino je pravidelně uváděný i v rámci ostravských festivalů, zejména na NODO; mezi hlavní produkce patří předloňská Superflumina, o dva ročníky dříve uvedená Luci mie traditrici – pokaždé s Annou Radziejewskou, jednou ze sólistek i tohoto večera – dále Infinito nero a La porta della legge, které uzavřelo vůbec první ročník operního bienále v roce 2012. Stejně jako tato vždy působivá provedení, i tentokrát byla Sciarrinova subtilní, důmyslně utkaná hudba nanejvýš pečlivě provedena Ostravskou bandou a členy ONO – Ostrava New Orchestra společně se sólisty úzce a dlouhodobě se Sciarrinem osobně spjatými.
Úvodní kus večera, stručné Il silenzio degli oracoli (Ticho věštců) z roku 1989 pro dechové kvinteto, symbolicky naladilo akusticky velejemný prostor sálu DOX+ na základní ideu tohoto večera; jak sám skladatel říká, „Ticho je pro zvuk zcela jistě něčím podstatným, stejně jako den pro noc. Zvuk je uvnitř ticha, a to je zvuk“. Veškeré odstíny zvuků nástrojů v rozličných artikulacích tu krásně fungovaly i v tom mírném pianissimu.
„Velkou kládou“ tohoto večera, jak následující skladbu uvedl sám dirigent večera Petr Kotík, byla padesátiminutová Quaderno di strada (Pouliční zápisník) z roku 2003. Sciarrino zde zhudebnil třináct stručných textů – „dvanáct zpěvů a jedno přísloví“ – posbíraných z velikánů poezie i počmáraných zdí. Rozmanitý, vážný i odlehčený charakter těchto promluv ilustruje již kontrast úvodních dvou textů: „kdy, když ne teď? kde, když ne tady? kdo, když ne ty?“ (na jedné zdi v Perugii, 2001) a jistě obecně známé zkušenosti převzaté z Rilkeho dopisu, „ztráta není u italské pošty výjimkou“.
Tyto a další přednesl společně s orchestrem interpret nejpovolanější – sólista, pro něhož byla skladba napsána, barytonista Otto Katzameier. Nejen v nesmírně náročném vokálním partu, ale i v každém vstupu neméně poutavého instrumentálního doprovodu nacházíme ohromnou hustotu a množství hudební informace. Ať už jde o neustálé skoky i drobné nuance intonační a výrazové či využívání celé palety zvuků jednotlivých nástrojů v rámci série čísel s rozličnými texty i charaktery hudebního přediva.
Ve zvukově mimořádně působivé Efebo con radio (1981) se představila dvorní interpretka Sciarrinovy hudby, mezzosopranistka Anna Radziejewska, kterou dobře známe i z Ostravských produkcí. Ústřední ideou této čtvrthodinové skladby je hudební nápodoba neustálého přelaďování starého radiopřijímače – tohoto úkolu se hráči zhostili s výtečnou souhrou a výraznou prací s prostorem, odkud se ony „naladěné“ útržky zvuku a hudby vynořují a kam zase rychle unikají, jak točíme pomyslným knoflíkem. Mezi těmito „střihy“ jednotlivých stanic pak stále běží šum nenaladěné frekvence – a veškeré polohy zvuku na samé hranici tónu.
Je to poutavý kus s precizním zvukovým řešením i notnou dávkou vtipu – včetně italského brebentění hlasatelů a nečekaných nostalgických názvuků americké populární hudby 50. let. A mohla to jednoduše být elektroakustická performance s jedním skutečným rádiem či přednahranou stopou, Sciarrino namísto toho celou situaci poctivě a velice umně zkomponoval pro tradiční nástroje a hlas. Místy se tu dostává do teatrálních poloh, jistě, ale je to součást konceptu reflektujícího mnohostrannost krátkovlnného vysílání. A to vše zafungovalo hlavně díky fantastické interpretaci.
Poněkud jinak pojatým houslovým koncertem Allegoria della notte (1985) pak probleskují rozpoznatelné odlesky melodií i akordických postupů koncertu Mendelssohnova – aneb slovy skladatele, „jako bychom se ocitli na odvrácené straně Mendelssohnovy planety – té neobydlené“. Sólový part Hany Kotkové je střízlivý a spíše témbrový než virtuózní v tradičním smyslu – navíc hlasitostí mnohdy splývá s poněkud amorfním zvukem orchestru, jako rovná součást souhry s ostatními instrumentalisty. Je to delikátní hra, nejčastěji v nejvyšší poloze, s notnou dávkou neokázalé, ale precizní práce s tónem.
Druhé jméno večera, hluboce společensky angažovaný avantgardista Luigi Nono (narozený před rovnými sto lety), inspiroval nejen soumračnou tvorbu dnešního protagonisty Salvatore Sciarrina, ale na počátku 60. let osobně vpravdě zásadním způsobem ovlivnil i mladého Petra Kotíka a skrze něj celou tehdejší domácí hudební a výtvarnou scénu.
Na závěr tohoto večera zazněl Nonův jediný smyčcový kvartet – ovšem takový, jímž svoje dědictví a přínos žánru jednoznačně stvrdil. Introspektivní, křehký kvartet Fragmente – Stille, an Diotima (1979–80) je věnovaný postavě z Platónova dialogu Symposion, jasnovidné kněžce z Mantineje (dnešní Tripolis), která Sókratovi vyložila koncept Erós. V partituře jsou navíc vepsány úryvky Hölderlinových básní, které ovšem nefungují jako základ k hudební ilustraci, nýbrž jako tichá a navenek nepřiznaná meditace.
Po zvukové stránce znamená Smyčcový kvartet dosti radikální rozluku s jeho dosavadní tvorbou; sám Nono, který jej složil po tříleté tvůrčí přestávce, tvrdí něco trochu jiného: „můj Smyčcový kvartet není projevem nové retrospektivní linie, ale spíše mého současného experimentálního postoje: chci velkou, bouřlivou výpověď s minimálními prostředky“. V souladu s názvem skladby tu Nono za sebe opatrně klade fragmenty znějícího času, mezi nimiž neméně pečlivě umisťuje mezivěty nehybného ticha. Nebo spíše naopak – do ticha vkládá delikátní momenty zvuku, maximálně křehké a neuvěřitelně niterné. Toto nejsou sciarrinovské ruchy noci, meluzíny a vrzajícího nábytku – je to čistá hudba. Ano, dá-li se něco skutečně nazvat „tichou hudbou“, s důrazem na obě slova stejnou měrou, je to právě toto. Jen výjimečně se dynamicky dostává nad pianissimo, ale v tomto prostoru je vše perfektně slyšitelné. Jednotlivé hlasy a vstupy jsou zkomponované vždy s ohledem na celek a ostatní souběžné hlasy. Navíc je zřejmé, že tato skladba – tato zvuková meditace – vyžaduje nesmírnou koncentraci interpretů. Milánský Quartetto Prometeo, mimo jiné vítěz padesátého ročníku Mezinárodní soutěže Pražského jara a těleso dlouhodobě spolupracující i se Sciarrinem, ji provedl natolik soustředěně, že lze mluvit o transformativní zkušenosti.
Foto: Karel Šuster (newmusicostrava.cz)