- Inzerce -

No jo, ale kdy už?

Výsledek prezidentských voleb jsem přivítal a svým hlasem mu pragmaticky napomohl, přestože jsem nadšeným majitelem modré knížky. Kýč, který prezidentské volby provázel, ale místy až bolí a ta bolest vrcholí volbou písně Jednou budem dál coby součásti inauguračního soundtracku.

Ten kýč má tři roviny. První z nich je představa Petra Pavla coby mesiáše nebo aspoň Ježíška. Řada politických komentátorů zcela pominula skutečnost, že tisíce voličů to generálovi hodily proto, že je zkrátka děsila možnost varianty B (navíc má-li B v abecedě následovat po Z), a předháněla se ve svých textech ve výčtu toho, co nám Ježíšek všechno přinese.

Bizarními anekdotami celé HLP konstrukce je třeba příběh Pavlových marketérů, kteří, jak se pochlubili Respektu, se po ztroskotání své jachty vrátili (do klávesnice se dere spojení „vlastními silami doplavali“) do Čech spáchat nějaké to dobro. A první mail, který mi dnes ráno přišel do schránky, hlásal: „Sleva 20 % – Inaugurace nového prezidenta je důvodem k oslavě! (…) cena je konečná, platí pouze na nové objednávky z našeho serveru,  nelze kombinovat s ISIC a jinými slevami.“ Akce běží jen dnes, nezapomeňte při samém slavení na nákupy.

Druhou rovinou kýče je touha po návratu k atmosféře a očekáváním sametové revoluce. Lze to chápat, mám na tu dobu taky hezké raně -náctileté vzpomínky a považuji ji za zcela zásadní obrat civilizovanějším směrem. Heslo „Pavel na Hrad“ se z jazykového hlediska nabízelo (stejně jako „Babiše do koše!“), volba českého překladu We Shall Overcome k inauguraci ale ukazuje bezobsažnost, povrchnost a manipulativnost kýče coby generátoru falešných emocí / sentimentů bez hlubších kořenů a rozvahy.

Píseň, kterou mimo jiné proslavil člen komunistické strany USA, má dát vzpomenout na podzim 1989 na Letenské pláni a jiných místech nadechující se republiky, což členové pro tuto chvíli oživlého Spirituál Kvintetu bezelstně přiznávají. Kompozičně je píseň stejně chatrná, jako patetická, ale aspoň se davům dobře zpívá, i když z historie dobře víme, že odhodlaná masa zvládne i ideově výrazně méně sympatické, hudebně náročnější opusy jako je Internacionála a Marseillasa.

Četl ale někdo její text předtím, než jej opakoval po předzpěvácích? A než se rozhodl nechat jej zaznít při inauguraci? Nejde ani tak o to, že veršotepeckou invencí je kdesi na úrovni Jede paní z Frýdlantu, dýja dýja dá – to je i anglický originál –, ale o ten budoucí čas. Jednou budem dál… to znamená, že dál ještě nejsme? Že to ještě pořád, odpusťte pane prezidente, není ono, ale příště už třeba konečně? Nadšení jsem v té písni nikdy neobjevil (spíš rezignované „Tak to ještě chvíli vydržíme“), leda tak v základkovém alternativním překladu „Přišel obr k nám“. Bylo to dál? Já nevím.

Třetí rovinou kýče je ta flanelová. Kultivovaný, elegantní muž, kterému sluší uniforma i civil, postupně získal status roztomilého plyšáka. V tom případě – i s vědomím že s B a Z nejsou žerty – bych navrhoval inaugurační píseň z pohádky: „Petře, Petříčku, chlapče rozmilý…“


David Thomas 1953–2025

Hovnajs. Odešel frontman Pere Ubu, zlý dědek amerického rocku.

Nejde jen o talent, ale hlavně o podmínky

S Barborou Vackovou Gillies o ženách skladatelkách.

Zkouška sirén – experimenty na ajmarský způsob

Cergio Prudencio a jeho divoký postkolonialismus

laug.sonoris chce hrát hudbu bez kompromisů

Zrodil se nový ansámbl pro českou a slovenskou soudobou hudbu.

Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.