No Pavarotti: Season of the Weak
KLaNGundKRaCH (https://klangundkrach.net)
Letmo Productions (https://letmo.net/productions)
Pražské duo No Pavarotti připojuje po dvou letech ke své diskografii další titul. Po intenzivním vydávání nahrávek v roce 2010 se pánové Klamm a Rouilleux při svých “nekonečných pokusech o podzemní šoubyznys” soustředili více na koncertování a přitom například jejich stopa na protestní kompilaci dAdA ACTa naznačovala, že také rozšiřují své výrazové prostředky. Deska Season of the Weak to nyní jednoduše potvrdila. Seznam stylových škatulek, kterými byli No Pavarotti vždycky charakterizováni, se v podstatě nezměnil. Mix ambientních postupů, elektronické i kytarové psychedelie, měkčích noisových barev i introvertních a většinou do nesrozumitelné podoby v efektech utopených vokálů tu je stále, duo s ním ovšem nakládá mnohem citlivěji.
Zároveň No Pavarotti značně pokročili v hýčkání si svého fiktivního fanouška, který by tuto hudbu pokládal za pop. Jemu vycházejí vstříc širší škálou zvukových barev a líbivými nosnými motivy, jakými jsou třeba melodická basová linka prvního kousku Valium nebo beat v následujícím No Clue. Dalším vstřícným gestem k tomuto neexistujícímu posluchači jsou oproti dřívějším albům také kratší stopáže jednotlivých spontánních kompozic a duo zřejmě počítá s tím, že “on” tak zvládne i hlukovější bloky typu Icy Waters Underground nebo ještě mrazivější Short Circuits in the Air. Mezi nimi jsou tu přeci třeba také pohlazení sytými klávesovými ostináty, přátelsky upřímným šepotem a ve dvou skladbách také sympatická trubka-netrubka hostujícího Petra Vrby. Ať už by byl onen nehmotný fanklub No Pavarotti v průběhu poslechu jakkoli nervózní, jeho milovaná kapela mu na závěr věnuje písničku nejpísničkovatější, ve které se s ním se správnou svrchovaností popových stars při rozloučení podělí o své “vyznání a emoce” z uplynulé “sezóny bezmocnosti”, ba dokonce mu dovolí, aby jejich mantře z nahrávky jednoznačně rozuměl skoro tak, jak fanoušci Donovana kdysi rozuměli jeho velmi podobně znějícímu hitovému refrénu.
Skutečně existující člověk, jenž si tuto hudbu poslechne doma na gramofonu z dvanáctipalcového vinylu rotujícího pětačtyřicetkrát za minutu nebo online z Bandcampu, se celou tou hrou popsanou v předešlém odstavci, v níž se s ním vlastně vůbec nepočítá, bude rozhodně královsky bavit. Lenost, v jejímž duchu se nese celá tato psychedelická kolekce nepísní, ho zajisté donutí dát si alespoň na chvíli nohy požitkářsky na stůl a zase znovu se probírat ve vlastních životních zvukových zkušenostech ze světa reálného i z osobních snů. Hranici mezi těmito sférami nám ostatně No Pavarotti úspěšně zpochybňují po celé své působení.
